Ten můj nešťastný spánek. Dělá mi stále větší problémy, takže vůbec není neobvyklé, že usínám v osm večer a probouzím se ve dvě ráno, nebo naopak usnu až třeba ve dvě ráno a potom se probouzím třeba v pět, šest, nebo sedm. Není to nic příjemného, takže se držím své zásady: jestliže je něco člověče tvá nevýhoda, tak z toho udělej výhodu. A tak v noci píši, čtu anebo se občas dívám na televizi, poklud se dá v celkové bídě vybrat něco skutečně užitečného.

Pustil jsem si tedy televizi dnes ve tři ráno z pátka na sobotu a sleduji Události v regionech. Reportáž z Valašského Meziříčí (začíná ve 13.30 minutě) o tom, jak se lidé v jeho místních částech Krhová a Poličná chtějí odtrhnout. To mě zajímá mimořádně, vždyť jako novinář se hodně věnuji možnému održení Jarošova od Uherského Hradiště. Sleduji reportáž z Valašského Meziříčí, sleduji, sleduji a ... žasnu. Jsem pořádně překvapený.

První mi přijde podivné, že lidé, kteří před kamerou odpovídají redaktorovi, drží v ruce sami mikrofon - to je hodně neobvyklé, ale řekněme, že jde o technický povrchní detail. Ovšem - překvapení pokračuje. Oni lidé mluví zajímavě, delší dobu a dokonce tak trošku odhalují svou "duši". Zejména starosta "Valmezu" působí nesmírně zajímavě. Cože to na obrazovce sleduji? "Skvělá reportáž!" říkám si, opravdu parádně zpracovaná a prostá několika vteřinových sekvekcí ve stylu - my chceme odtržení, my jsme proti, my si myslíme, že je dobré zůstat takto a my si myslíme, že je lepší něco jiného. Tak tato tato reportáž takto opravdu nevypadala.

Najednou je tady tedy konec reportáže a najednou zjišťuji: ona to byla neobvyklá reportáž, výjimečná reportáž, speciální vysílání, protože... Protože šlo vlastně "jen" o jakýsi experiment České televize, kdy jeden den pracovali spolu - pracovně řečeno - novináři každodenní úmorné "lopoty" společně s dokumentaristy, kteří mají na všechno hodně času a na život kolem nás se můžou proto dívat přece jen jinýma očima.

Teď udělám přestávku ve svém psaní, protože by bylo dobré, abyste klikli na několik odkazů:

TADY je článek České televize o celém jejich projektu ... 

A TADY už je článek, jak celý tento den vypadal ...

TADY si můžete přečíst názor jednoho z dokumentaristů Víta Klusáka, proč že vlastně do něčeho takového šel ...

TADY názor jeho kolegy, Honzy Gogoly, na stejné téma ...

A TADY třetí publicistka Erika Hníková ...

No a samozřejmě TADY jsou samotné Události v regionech ve svém speciálním vydání se všemi nezvyklými reportážemi ....

Tak, pokud jste klikli, můžeme pokračovat :) Přestože šlo o pouhý jeden den, byla by ohromná škoda, kdyby tento den zanikl v mnoho a mnoha jiných informacích pátečního dne, a celý "pokus" České televize tak zůstal bez odezvy. Myslím si, že by mohl být moc dobrou příležitostí k veledůležité debatě o naší novinářské práci, a tím pádem také o tom, jak mapujeme a informuje o našem životě - tedy i tvém životě, milý čtenáři mých stránek.

V souvislosti se speciálním vysílání ČT mě toho napadá mnoho, co by šlo napsat, ale zmíním se tady alespoň o jedné věci. Páteční Události v regionech ve mně "probudily" mé dávné přesvědčení, které vlastně stálo na počátku i těchto mých internetových stránek.  Mnohokrát jsem totiž pocítil, že lidé a věci se mají trošku jinak, pokud se o nich člověk dozvídá zprostředkovaně od novinářů a pokud je zažije na vlastní kůži.

Do určité míry je to logické, ale ne úplně normální. Otevřete noviny, pustíte televizi nebo rádia a lidé, které v nich slyšíte nebo vidíte, jsou nějací divní, mluví nějak nezvykle, zvláštně. To samé, když o nich čtete článek. Oni ale takoví nejsou, "jen" my novináři jsme je "zabalili" do divného balení, které vyjíždí z výrobní linky po tisíci a tisíci kusech. Nevím, jestli mi rozumíte.

Pravidelní čtenáři mých stránek snad trošku jo, protože tyto stránky jsem založil v minulosti mimo jiné proto, abych lidi přilíblížil jací jsou ve skutečnosti, nesnažím se tady psát stylem "suchých" citace nějakého člověka, který něco řekl, uvedl, prohlásil, sdělil, podotkl či dodal.  

Proč z novinářského pásu vyjíždějí lidé takto "nabalíkování" by bylo na dlouhou debatu, kterou byste stejně nečetli, protože už tak je tento můj článek na vaše vnímání moc dlouhý :) Proto pouze konstatuji: Díky Česká televize za speciální vydání!!! A prosím o vypořádání se ještě s tímto mým skromným dotazem: Co jako bude dál, tímto to skončilo?

Mám trošku obavu, aby vše neskončilo jedním neblahým výsledkem: Tím by byla radost dokumentaristů nad tím, jak ukázali, že novináři v televizi - či jinde - dělají novinařinu špatně a jak by to oni dělali líp, kdyby mohli pracovat každý den. Vůbec bych se nedivil, kdyby to tak dopadlo, mnohokrát jsem zažil na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě  ony situace, kdy se dokumentaristé do takového posmívání a vychloubání pustili. Moc bych si přál, kdyby nynější experiment měl mnohem lepší a podstatnější výsledek. Tož, budu čekat :)

Moc bych si přál, aby i tento "pokus" České televize vedl k dalšímu zkvalitnění novinářské práce. Práce, která je nelehká, ale zároveň nádherná, fantastická, byť člověk často musí bojovat s pochybnosti, práce lékaře, kantora, kněze nebo dobrého politika má možná větší smysl či užitek. Ale i kdyby - my novináři musíme hledat stále cesty, jak svou práci vylepšovat.   

RB

Ps. Jelikož například politici či soudci mají povinnost v určitých situacích přiznávat svou možnou podjatost, hlásím se tady ke své podjatosti i já. Myslete čtenáři při čtení tohoto příspěvku na to, že autor milovník dokumentů a deníkový novinář, který má pro práci svůj kolegů ve zpravodajství velké pochopení a nemá příliš v lásce dokumentaristy, protože má pocit, že někteří jsou až příliš sebevědomými solitéry, kteří se mnohdy snaží lidi ve svých filmech oklamat  a podřídit děj dokumentu svému osobnímu pohledu na svět. Tak, a už bych mohl jít spát, ne? :)