Straňanská smrtka

Před několika málo hodinami jsem se vrátil se Strání, teď sedím před počítačem a nejsem schopný najít slova, kterými bych popsal to, co bych nazval nejspíše "straňanským zázrakem".

Tolik jsem toho o fašanku ve Strání četl, slyšel a přes obrazovku viděl, že se mi tam nikdy nechtělo ani jet - za první proto, že novinářům už tam i tak měli jako much, za druhé z toho důvodu, že díky této převelké informovanosti jsem neočekával, že bych tam zažil něco překvapivého. Samozřejmě - naprosto jsem se mýlil.

Při čtení a sledování fašanku na dálku je to úplně stejné, jako když vám někdo bude popisovat, jaké to je milovat nějakou ženskou. Může být třeba básníkem, může vám popsat každou chviličku s ní, může s vámi sdílet každý intimní okamžik, ale vy ho nikdy nepochopíte, dokud se sami této ženy nedotýkáte, neslyšíte na vlastní uši její slova, nevidíte zblízka do jejích očí  a vašim tělem neprochází vzrušení z její přítomnosti.

Stejné to je se straňským fašankem, a stejné to bývá i v jiných případech, kdy jako novinář o něčem slyším nebo to vidím jako divák přes obrazovku, a potom přijedu na místo a zažiji vše na vlastní kůži.

Straňanský fašank je ve skutečnosti ženou, o které nemá smysl číst, dívat se na ni v televizi a případně po ní toužit, musíte za ní přijet, pobýt s ní, neutíkat nikde, dívat se jí do očí. Pokud se o to pokusíte, dopadnete jako mnozí jiní, kteří se zamilovali a není jim už pomoci. Dotek se straňanským fašankem je jako mužský dotek ženských ňader, jen lehce o ně zavadíte, a projede vámi takové vzrušení, že byste se chtěli dotýkat stále dokola.

Nemám, vážení čtenáři iluzi, že mě můžete pochopit, pokud jste ve Strání ještě nebyli a s touto ženou se nemilovali. Pustím vám video, ukážu fotky, napíšu další řádky, ale bude to pořád stejné. Zůstanete studení a nevzrušení.

Pokud ale uvnitř sami pocítíte alespoň malinkatou touhu po setkání s touto ženou, zajeďte se přesně za jeden rok bez jediného dne do Strání podívat - bez techniky, maximálně tak s flašků dobrého vína a s odpočinutýma nohama na tanec. Můžete přijet ve čtvrtek, kdy festival masopustu začíná, přijeďte třeba i v pátek, v sobotu, v neděli nebo v pondělí. Ale to nejcennější, tu největší a nejcennější krásku si Straňané ukrývají až na úterý, a to zejména na úterní večer, na poslední hodiny před dlouhým obdobím půstu. 

Z čeho mám největší radost, je to, že tato kráska v podobě úterního večera, je kráska straňanská, jejich domácí, vlastní, žádný dovezený import, žádný cizí soubor, kterým by se chlubili, dokonce to není ani žádný domácí soubor, jsou to sami Straňané, převlečení do krojů, naprosto nespoutanní, zpívají, tančí a nakonec pochovávají basu v takové atmosféře, která možná už nikde jinde není k vidění.

Píši tady na stránkách často o tradicích a často za nimi po Slovácku jezdím, tam ve Strání jsem se ale opět přesvědčil, že tradice má smysl jedině tehdy, když je díky lidem živá, současná, vyhnaná z muzeí a učebnic na vesnice, do přirozeného prostředí, kde se zrodila. Potom má smysl, potom náš život ohromně obohacuje a dělá člověka šťastnějším.

Mnoho lidí by si jistě řeklo, (ano, i já jsem si to říkal), jaký má smysl dělat nějakou zábavu v úterý, to je přece pracovní den, pracovní a ještě jednou pracovní, žádná zábava, žádná tradice, pěkně jít spát, aby člověk ráno vstal a čile do roboty spěchal. Dnešní člověk, já i vy, vlastně spěchá pořád. Jeden velký spěch, který se ještě zvětšil internetem, mobilem a všelijakou další technikou. Všechna ta moderní technika vystřelila člověka do každodenního života a rozkmitala ho do tak ohromné rychlostí, že ten člověk, ve skutečnosti chudák a štvanec, se zadýchává a stále častěji a znenadání padá únavou, protože chce být ještě rychlejší a výkonnější.   

A proti této bezmyšlenkovité rychlosti, která stejně skončí v hrobě nebo v popele, anebo, možná jednou, tam v Božím království,  stojí tradice. Třeba úterní straňanská tradice fašanku, kdy člověk nikde nespěchá a nikde nerobotuje, ale jen prochází s kamarády vesnicí, kde se narodil, kde žije nebo kam se nesmírně rád vrací, chodí v kroji, zpívá, tančí, skáče, drží se s kamarády kolem krku, případně "jen" čeká v domě, až přijdou kamarádi, on je pohostí a pobaví se s nimi. A potom, večer, se všichni sejdou na jednou místě, ještě jednou tančí, zpívají, skáčou tak, jakoby žili svůj poslední den a vůbec nikam nespěchají.

Vše končí až půlnocí, kdy muzika utichne, basa  je pochovaná a přichází taková smrtka, že si uvědomíte vlastní smrtelnost víc než kdy jindy. Je po půlnoci, začíná mnohadenní půst, a vám dochází jeho smysl tady ve Strání mnohem víc než kde jinde, když slyšíte s naprostou vážností, že straňanská dědina je ještě plná věřících, z nichž mnozí  nebudou půst ingnorovat, ale skutečně dodržovat.

Popůlnoční ticho, ve kterém zábava, která se zdála do té doby tak bujará a nekončící, rázem ustává a doléhá na člověka jako ten smuteční průvod plný strašidelných tváří. Člověk by se chtěl bavit, chtěl by spustit muziku a tak strašně moc si ještě zatancovat, ale tady ve Strání už nikdo s vámi do kola nepůjde a nikdo vám muziku nespustí. Začal půst. Člověče, zastav se, zvolni tempo, udělej si čas na sebe a své blízké, podívej se na život svůj i své rodiny, nehoduj tolik, zkus se postit a připravuj se vnitřně na příchod toho, který má být jediným Pánem tvého života života.

Fašank, půst, svátky Velikonoční. Tradice, tradice, tradice. Co by bez ní člověk byl? Jen volkem, který se za čímsi žene a je studený jako psí čumák. Ať dlouho žije každé místo, kde takový člověk je v menšině. Ať žije Strání, které v sobě ukrývá větší bohatství než kdejaký multimilonář.

RB

TADY je prosím pokračování ze Strání, čtyři videa, která jsem dal na stránky ve čtvrtek .... 

Pro vás, kteří jste nebyli na místě, je to jen obyčejná videoukázka, pro mě, který vše pozoroval zblízka, velmi zajímavá zkušenost z toho, jak se slavný straňanský fašank dědí z generace na  generaci. Tito kluci jsou šesťáci, řekli si, že půjdou fašank, ale ze začátku jim to moc nešlo, zpívání, tanec, skákání, není to vůbec jednoduché - zejména pro takové kluky. S každým dalším zastavením se ale zlepšovali. A okolí jim v tom velmi fandilo i pomáhalo - někdo zpěvem, někdo tím, že přidal tah svých houslí ... Všechno to bylo srdečné a já na tom moc rád vzpomínám...

... a až kluci z předcházejícího videa vyrostou v chlapy jako jsou ti na druhém videu, tak předvedou takové Pod šable, že při jejich sledování naživo máte pocit, jakobyste jeli po nějaké hodně vysoké a prudké dráze. Tato skupinka patřila k několika dalším skupinkám, které chodí v úterní odpoledne po Strání a večer jedna po druhé vystupují na taneční zábavě. Je velmi zajímavé například pozorovat rozdíly ve vystoupení jednotlivých skupin, byť všechny zpívají stejné písničky a předvádí stejné "skákání". "Živočišnost" straňanských chlapů je ohromná (samozřemě ne všech), dokáží se bavit i pít tak mocně, že nezbývá, než je obdivovat a zároveň z nich mít tak trochu strach. Pamatuju si, když jsme jezdili do tohoto kraje hrát fotbal, ještě jsme nebyli na hřišti, a už jsme měli strach z hráčů i diváků :)  

 Přesně s půlnocí zábava ustává. Přichází smrtka a po ní smuteční průvod s tvářemi, které mě budou ještě dlouho budit ze spánku.

A dovolte mi přidat sem na stránky i tuto krátkou ukázku krásného hlasu krásné Straňanky. Ta dívka, kterou můžete slyšet zpívat, se jmenuje Barbora Popelková, a já jsem ji slyšel nedávno zpívat v Uherském Brodě (video TADY). Když jsem ji nyní potkal přímo ve Strání, poprosil jsem ji o jednu písničku... Jinak o ženách na straňanském fašanku vám prosím napíšu více později ...

 První fotky: