Stará fotka

Netuším, co řeknete na tyto mé následující řádky, určitě se najdou i kritici a posměváčci, ale nakonec jsem se rozhodl krátce před vánočními svátky sem tento svůj zápisník dát - vemte ho jako můj vánoční dárek, abyste měli tady na stránkách o volných dnech co číst... Začal jsem ho psát 25. října 2014, poprvé ho ale zveřejňuji až nyní 23. prosince 2014. První jsem ho psal jen tak na zkoušku, neveřejně, zkoušel jsem, jestli ho vydržím psát pravidelněji - třeba mi napište, jestli v něm mám v roce 2015 pokračovat, nebo mám raději přestat. 

RB

25. října - Sobota  

Myslím, že psaní následujícího zápisníku mě napadlo po setkání se svými spolužáky ze základní školy, když jsme si povídali, nepamatoval jsem si ani to, co jsem dělal minulý týden. Setkali jsme se v sobotu 25. října a já dodnes na toto setkání myslím, moc rád jsem je viděl a poslouchal! Následující zápisník je tak trochu o mém životě, zdaleka ho ale nedokáže obsáhnout, protože ty nejtěžší a nejniternější okamžiky si člověk nechává jen pro sebe. Už jsem kdysi v minulosti takový zápisník dělal na svých původních stránkách www.Slovacko.org, ale postupně jsem s ním přestal.

26. října - Neděle 

Rodinný výlet na Velehrad, do Modré a Starého Města, tuto fotku ukazuji ale především proto, abych ukázal jedno zajímavé místo, které mě hodně překvapilo. Při výjezdu ze Starého Města směr Velehrad stojí nenápadný zookoutek s tímto nápisem: Vstup volný. Vůbec jsem toto místo neznal! A pořádně jsem hleděl! Jeden soukromník tady udělal "jen tak" velmi pěkné místo, kam má smysl vyrazit s dětmi. Najdete tady několik zvířat, včetně dvou klokanů, lavičky, koníky. Fakt paráda! Kdo má peníze a udělá za ně něco užitečného pro druhé, ať je veleben! Zejména, pokud je to dobrý člověk :) 

28/10 - Úterý

Svátek České republiky, výročí vzniku republiky. Rád bych sem dal tento snímek ČTK, který zachycuje nejdůležitější moment tohoto dne. Prezident Miloš Zeman právě uděluje nejvyšší státní vyznamenání - Řád Bílého lva - Nicholasi Wintonovi, který zachránil v roce 1939 celkem 669 převážně židovských dětí. Úctyhodný čin, který by měl vyčnívat nad vším ostatním, co se tento den stalo, včetně chování prezidenta. Pokaždé toto předávání ocenění sleduji v televizi a pokaždé si přeji, aby učitelé využili takový moment k tomu, aby dětem o oceněných osobnostech ve vyučování povídali. Kolik učitelů si ale takto s žáky ve škole povídá? A kolik rodičů se svými dětmi? Abych ale nekončil pesimisticky, strašně moc doporučuji například film Nickyho rodina, tolik dobré lidské vůle jako v tomto filmu člověk hned tak nevidí!!!! TADY dávám informace o filmu i s videoukázkami...  

29/10 - Středa

Po volných dnech rychle spěchám do Prahy, kde mám domluvemý rozhovor s hejtmanem Středočeského kraje za ČSSD Milošem Peterou. Jelikož se vrátil z cesty prezidenta do Číny, náš rozhovor se točí mimo jiné o míře spolupráce s Čínou. Sem na web dávám fotku, kterou mi ukazuje v mobilu a my se ji nakonec rozhodujeme publikovat také v MF DNES. Fotku sem dávám hlavně proto, že podle mého názoru dobře ilustruje vztah našich politiků k Číně. Hejtman Petera je na fotce očividně šťastný, jak mi prozradil, splnil se mu jeho sen a přání, kdy chtěl v Číně navštívit speciální místo, kde žijí v zajetí Pandy. Číňané mu samozřejmě vyhověli, jeho nadšení Čínou se tak ještě zvýšilo, a nejen proto usiluje o co nejbližší vztahy s touto mocností. Já jsem příznivec mnohem opatrnějšího přístupu k Číně, chování prezidenta při jeho pobytu v Číně, kde mluvil mimo jiné o tom, jak se chce od Číňanů učit "stabilizovat společnost", mi přišlo ostudné.  

30/10 - Čtvrtek

Vždycky jsem vděčný, když v Praze potkám někoho z domova, tentokrát přijel bývalý spolužák ze základní školy, Pavel Miloš. Fotku nemám, nefotilil jsme se... Večer jsme si šli ale zahrát tenis a nakonec skončili u jednoho pivečka a dlouhého povídání. 

31/10 - Pátek

Čas dalších loučení v MF DNES, z naší středočeské redakce odchází Michal Kalina. V redakci nevydržel ani rok a rozhodl se odejít, chtěl zvolit podstatně klidnější způsob života. Nejvíc si budu asi pamatovat to, jak mu často volala do redakce v sedm večer manželka a on jí vysvětloval, že ještě musí dopisovat článek do novin - jo jo, takový je novinářský život v deníku... Tato fotečka je z večerního loučení s Michalem. Vlevo Kristýna Prošková, moje nejbližší kolegyně v redakci. Jsem rád, že jsem ji potkal, stejně jako dívku vlevo, Radku Římanovou, která z MF DNES zamířila do časopisu Instinkt.

1/11 - Sobota

Tato fotka není moje, ale dávám ji sem proto, protože se mi líbila a dobře vyjadřuje atmosféru, která ještě občas na Slovácku panuje. Jde o fotku z tohoto sobotního večera, kdy Restaurace na sportovní hale v Hluku oslavovala vítězství v jedné novinové anketě o nejoblíbenější restauraci. Moc jsem se chtěl jít podívat, chtěl jsem nahrát i videa, ale někdy se mi zdá, že bych byl někde nadbytečný a tak raději zůstanu doma. Ale chtěl jsem tuto událost tady vzpomenout a samozřejmě vás i do restaurace pozvat :)  

2/11 - Neděle

"Tady hraje náš Vojtíšek," říkal mi před zlínským divadlem Vojta Johaník, když jsme se před divadlem potkali. Vojtu mám moc rád, je to výborný novinář, jeho sloupky v regionálním tisku patří dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co v našem regionu vychází. Málokdo jiný, jestli vůbec někdo, tak otevřeně píše své názory do novin, právě jako on, který se věnuje především sportovnímu zpravodajství. Kromě toho jej obdivuji, že vedle novinařiny stále pracuje v Letu Kunovice. Když před nějakým časem došlo k tragickému útoku na vedení firmy a já psal o tomto neštěstí do MF DNES, Vojta mi pomohl při získávání informací.

Byl jsem rád, že jsem ho ve Zlíně potkal, navíc mě hodně překvapil slovy o svém "Vojtíškovi". Šli jsme totiž s dětmi na pohádku a tak jsem čekal, že "Vojtíšek" bude hrát nějakou dětskou roli. Vojta Johaník mě ovšem upozornil: "My tak stále říkáme našemu Vojtíškovi, který už má 28 let." Oba jsme se tomu smáli, a když jsem potom oba "Vojtíšky" viděl i s vnučkou stát po představení vedle sebe, poprosil jsem je o možnost je vyfotit. Vojtěch Johaník starší je novou posilou divadla, a dokonce jeho fotka vévodí velkému bilboardu na divadle, který zve na představení Evžen Oněgin. V hlavní roli s kým? S "Vojtíškem" Johaníkem. Držím palce oběma! 

 Z divadla přidávám ještě jednu fotečku, snad se na mě nebudou zlobit ti, kteří na ní jsou. Na chodbě divadla jsem zachytil Janu Fuksovou, jejího muže Aleše a jejich děti. Někdo nevědoucí by si mohl říkat, cože ti rodiče takto hledí do počítače a nevěnují se svým dětem. Pravda je ale taková, že rodiče jsou novináři, Jana pracuje ve zlínské redakci MF DNES, Aleš v Právu. A oba dva zrovna na plné pecky pracují, protože ač je neděle, mají víkendovou službu, které se mi novináři vyhýbáme jako čert kříži... Takže oba rodiče naopak zaslouží uznání za to, že se snaží co nejvíce skloubit svou práci se zábavou a vzděláváním svých dětí!  

A do třetice zlínské divadlo. Když už jsem byl na místě, nemohl jsem nevyfotit tuto dámu, která bude většině lidí neznámá -  je to paní Ludmila Zemanová, manželka legendárního filmaře Karla Zemana! Jeho filmem Cesta do pravěku se inspirovali také autoři zlínské divadelní hry, takže je logické, že se paní Zemanová přijela na představení podívat. Její uvítání v divadle bylo velmi milé, dočkala se kytice od herců i dlouhého potlesku diváků.

3/11 - pondělí

Pondělní rána mám už přes rok takřka stejná a krutá. Budíček 4:00, odjezd autobusem do Hradiště 4:50, pouličkou do Starého Města, odtud 5:50 vlakem do Prahy, příjezd většinou 9:00 a rychle na ranní poradu do novin, kde pak zůstávám většinou do osmi, devíti večer... Skoro pokaždé si po pondělním probuzení říkám, že už nikam nepojedu, ale zatím moc jiných možností nemám - takže rychle na vlááááááák :)  

Během dne se stavuji naproti Poslanecké sněmovny, kde sídlí obecně prospěšná společnost Post Bellum, která nahrává pamětníky. Skvělá společnost, skvělá činnost! Strašně jí fandím a zároveň jsem šťastný, že jsem uspěl v jejím konkurzu a patřím mezi ty, které si její pracovníci vybrali jako koordinátory pro projekt, ve kterém žáci základních škol nahrávají pamětníky v různých regionech České republiky. Těžko bych vyjádřil, jak moc mi záleží na tom, abych toto nahrávání na našem Slovácku rozjel! 

4/11 - úterý

V práci mě čeká mimo jiné psaní o soudním procesu se 14 obžalovanými, kteří jsou podezřelý z daňových podvodů a praní špinavých peněz ve výši přes 600 milionů korun. V úterý ráno přicházím na začátek procesu, a když jej sleduji, přemýšlím nad komentářem, který také nakonec do MF DNES sepisuji a druhý den vychází v novinách. 

A jedna fotečka předtím, než soudce zahájil proces. Vpravo hlavní obžalovaný Filip Bušina - naprosto v pohodě...

5/11 - Středa

Tento středeční večer jsem se snažil stíhat dobročinný večer u Kapucínů, spěchal jsem, spěchal - a naštěstí vše stihl! Byl to moc pěkný večer ve společnosti čtyř cimbalistek z našeho Slovácka, budu moc rád, když si kliknete TADY, kde se dozvíte vše další! 

7/11 Pátek

Stejně jako v pondělí pravidelně spěchám ze Slovácka do Prahy, tak v pátek naopak spěchám z Prahy domů, byť i Prahu mám rád. Občas se snažím stíhat už polední vlak, abych mohl odpoledne vzít naše holky do auta a jet s nimi na zkoušku Malučké a Malé Nivničky. Tady je fotka z pátku, vedoucí souboru, učitel Vlastik Ondra, a kolem něj kupa menších i větších dětí. Jednou bych chtěl o těchto zkouškách i tomto místě napsat pěkný článek třeba proto, že sem jezdím vlastně už několik let. Poprvé, když byly naší Aničce nějaké tři roky, teď už má devět, a my bráváme sebou naši druhou dceru, skoro pětiletou Johanku. Kdo by toto nepříliš vábné místo v suterénu nivnické školy navštívil, těžko by věřil, kolik dětí tady Vlastik (a jeho pomocnice Gabča) učili zpívat i tancovat, kolik dětí tady díky nim získalo vztah k lidové kultuře.     

8/11 Sobota

Nemůžu spát, pouštím televizi, ve které nad ránem běží pěkný pořad o lidových řemeslnících. Kousek pořadu (TADY) natáčím a nakonec píši na web i kritický text o tom, proč uvádí Česká televize podobné pořady v noci, kdy se málokdo dívá.

10/11 Pondělí 

V pondělí jedu z Prahy do Příbrami, která má nelichotivou nálepku "české Palermo". Na řadě je ustavující zastupitelstvo, na kterém má být zvolený nový starosta - je to právě tento muž na fotce Jindřich Vařeka, který na zasedání zrovna přichází. Někdo ovšem nahlásil bombu, takže jednání bylo nakonec posunuto... Do Příbrami jsem se v týdnu vracel ještě jednou a se starostou dělal velký rozhovor. Tím jsem také ukončil sérii deseti rozhovorů se starosty největších středočeských měst. Rád na to budu vzpomínat, poznal jsem deset různě zajímavých komunálních politiků a zároveň se snažil projít i historická centra jejich měst.   

A další pracovní setkání i jednání. Toto je Robert Georgiev ředitel krajského úřadu Středočeského kraje. Mohl bych o něm mluvit dlouho, tady jsem ho vyfotil na lukrativním místě v centru Prahy, kde kraj pronajal část svých nemovitostí. Ten pronájem se mi příliš nezdá, přijde mi podezřelý, a tak si dáváme schůzku přímo na místě a celý pronájem probíráme.

A ředitele úřadu doprovázela také mluvčí kraje Nicol Mertinová. Viděli jsme se naposled, tak jsem udělal v rychlosti jeden její snímek. Tady se na mě usmívá, ale myslím, že mě jako novináře měla občas plné zuby :) 

12/11 Středa

Další setkání Brněnského krajanského spolku, jehož příznivci se potkávají vždy jednou za měsíc v Divadle Na zábradlí. Z redakce rychle do divadla spěchám, protože tentokrát má přijet z Brna Matěj Hollan, zřejmě největší "volební zázrak" v České republice. Hollan, který vůbec nepočítal s tím, že půjde do politiky, a vystupoval jako občanský aktivita, který si svým způsobem dělal srandu z mocného primátora Brna Romana Onderky z ČSSD, nakonec senzačně se svým hnutím Zít Brno uspěl ve volbách. Jeho povídání na krajanském spolku bylo hodně zajímavé, v té době ještě nevěděl, jak dopadne první povolební zastupitelstvo, nakonec se stal náměstkem nového primátora! Onderka ve volbách neuspěl a jeho politická kariéra zřejmě skončila. Takto jsem Matěje Hollana vyfotil po skončení besedy v divadle. 

13/11 Čtvrtek

Zemřela Alena Šimčíková, pro mě i mou ženu nejbližší člověk v Hluku, kam jsme se přestěhovali. Když mi žena pošle sms zprávu o její smrti, jsem zrovna v redakci a mám chuť se okamžitě sbalit a být sám se sebou. Není to ale možné, čeká mě psaní v redakci a rychlý spěch do Kutné Hory, kde mám už několik dnů domluvený rozhovor s novým starostou města, s rozhovorem se navíc už počítá do novin. 

Nakonec jsem rád, že tento přesmutný den trávím odpoledne a večer v Kutné Hoře. Miluji toto město, které naštěstí ještě nepodlehlo turistickému návalu, takže nadále žije spíše venkovským stylem. Procházím se po městě a přemýšlím nad textem, který později o Aleně napíši - text jsem publikoval TADY a sám byl překvapený, kolika pozitivních reakcí vyvolal. Všechny bych je ale vyměnil za to, aby tady byla s námi, byla poslední, kdo by si zasloužil tak krutý osud, který ji postihl. 

Fotečka je z jedné výlohy v Kutné Hoře, kde jsem svým způsobem slavil výročí 17. listopadu 1989. Zrovna 13/11 si totiž v Kutné hoře připomínali listopad dvěma pěknými akcemi, na které jsem šel a mezi kterými jsem dělal i rozhovor do novin s novým starostou města. Jedna z výstav byla o Karlu Krylovi, byl na ní i jeho bratr, který poté zahrál v jednom z kutnohorských kostelů. TADY je pro zajímavost ukázka. 

Pepa Nos, snad dvacet let jsem jej neslyšel zpívat. Opět byl ale skvělý a jeho vystoupení v Kutné Hoře se mi moc líbilo! TADY jsem kousek nahrál. A Kutnou Horu strašně moc doporučuji k návštěvě a třeba i přespání, abyste více pocítili kouzlo tohoto města!

14/11 Pátek

Kromě práce v redakci mě čeká schůzka se Zdeňkem Pšenicou, předsedou Folklorního sdružení České republiky, které se dostalo do kritické finanční stuace a dluhů přes deset milionů korun. S médii jinak nekomunikuje, ale se setkáním souhlasí, snažím se s ním udělat co nejlepší rozhovor, ptám se tedy na všechny problémové věci, ale jeho ochota odpovídat především na finanční nejasnosti, není velká. Snažím se s ním ale udržovat co nejvíce korektní vztahy, v novinařině se držím zásady, že nejhorší situace je nekomunikace a mlčení.

15/11 Sobota

Za normálních okolností bych už určitě jel natáčet jen tak z vlastního zájmu folklorní akce v Boršicích u Blatnice nebo v Uherském Brodě, ale situace se mění. Tři holky potřebují stále více a více tátu a máma je navíc tak nachlazená, že je ráda za postel. Pomalu se loučím se svými stovkami a stovkami výjezdů na různé akce, které jsem dával sem na stránky, fotil, točil, psal reportáže. 

17/11 Pondělí 

Velesmutný den. Loučíme se s Alenou Šimčíkovou, naší hluckou sousedkou, maminkou Nikolky, skvělou ženskou, kterou jsme měli nesmírně rádi a moc jsme ji obdivovali. Veškeré zprávy z toho dne o akcích v Praze, o protestech proti prezidentovi, červených kartách i čemkoliv jiném mi přicházejí v takových chvílích naprosto nepodstatné. Jakoby nás někdo tam nahoře chtěl upozornit, že naše osobní životy, to, co prožíváme v soukromí, je mnohem a mnohem podstatnější než jakákoliv politika - byť politika s našimi životy souvisí.

Z pohřbu přicházíme unavení, zmrzlí a mokří, ale šťastní - pokud se to o těchto smutných dnech dá vůbec říci. Nikdy jsem tolik lidí na žádném loučení neviděl, do kostela se všichni nevejdou a na hřbitově stojí lidé v řadě na kondolenci nejbližím desítky minut. Ze svého místa se rozhlížím po hřbitově a žasnu nad tím počtem lidí, kteří drží nad hlavami deštníky a trpělivě čekají... Jaká to bude doba, až budou lidé ve velkém rušit loučení se svými blízkými, což se stále častěji začíná stávat?  

Když sedím večer doma, vzpomenu si také na básníka Jana Skácela, který shodou okolností zemřel 17. listopadu 1989... Jeho básničky jsem vždycky miloval. Třeba tuto...

Smuténka

To až se v září stmívá, už bez sametu, drsně, naholo,

po poli chodí smuténka a zpívá,

smuténka chodí kolem hrud šedých jak skřivani a zpívá,

(je příběh starší nežli já, než moje smrt, než smutek ze mne, odpusť)

zpívá si na poli smuténka a chodí po konopných cestách podzimu.

18/11 Úterý

V Praze vystupuje Slovácké divadlo z Uherského Hradiště! Hurá! Večerní program je jasný! A Slovácké předvádí fantastický výkon!  

TADY si můžete o vystoupení v Praze přečíst a podívat se i na videoukázky, které jsem natočil. Na první fotce je primáš Petr Mička, kterého určitě mnozí znáte, muzika hraje při tomto představení velmi důležitou roli. A na druhé fotce je jeden z herců, Martin Vrtáček, který ve hře předvádí fantastický výkon - další herci mu ale zdatně sekundují... Budu rád, když mrknete na videoukázky, TADY, TADY, TADY. 

19/11 Středa

Tak k tomuto chlapíkovi, které jsem zachytil na této fotce, mě přivedl název jeho přednášky: Folklor mezi městem a vesnicí. Autor přednášky je PhDr. Petr Janeček, etnolog a folklorista, který provádí různé terénní a archivní výzkumy v USA, Rakousku, Polsku a Slovinsku. Pracoval například v pražském Národním muzeu, Historickém muzeu a od roku 2012 působí na Ústavu etnologie v Praze. Zároveň externě přednáší na několika univerzitách... O povídání pana Janečka se určitě někdy na stránkách rozepíšu. 

21/11 Pátek

Loučící pátek, v hospodě na Kampě se loučilo s redakcí MF DNES několik novinářů. Většinu jsem znal a měl hodně rád, skvělí novináři a jednu dobu i kolegové z jedné redakce, reportérského oddělení... 

Jirka Kubík, potkal jsem ho v reportérském oddělení MF DNES v roce 1998, kdy jsem přišel do redakce z brněnské MF DNES. Z politického zpravodaje se vypracoval ve vedoucího reportérského oddělení, byl to pořádně přísný šéf, který mi ale pomohl i v osobním životě. Pracovat pod ním nebylo jednoduché, ale byla to ohromná novinářská škola. Naposledy pracoval v MFD jako ředitel redakce, ale hned poté, co vedení oznámilo příchod nového šéfredaktora Jaroslava Plesla, oznámil Jirka úmysl odejít. Kam jde nevím, říkal nám, že to prozradí do týdne. Tak jsem zvědavý :) Na druhé fotce je Vašek Dolejší, šéf reportérů, který se rozhodl pro Hospodářské noviny. Skvělý novinář i člověk - Jihočech! :) To káně drží proto, protože měl přezdívku "Káně", takže jedno dostal na rozloučení :)

Tak, když jsem uviděl pohromadě tuto trojici, hned jsem se snažil udělat fotku. Martina Riebauerová, Jirka Kubík, Robert Čásenský. Trojice, která vedla MF DNES před příchodem Andreje Babiše, jehož vstup do MF DNES považuji za největší neštěstí, jaké mohlo noviny potkat, politik by nikdy neměl žádné noviny vlastnit. Martinu jsem poznal jako špičkovou novinářku se zaměřením na zdravotnictví, později se stala šéfkou Magazínu MF DNES a nyní pracuje v České televizi. Jirku jsem už zmiňoval, Čenda byl skvělý šéfredaktor MF DNES, kterého jsem potkal poprvé ještě jako zástupce šéfredaktora, kterým byl Pavel Šafr. Myslím, že Čendu měli a mají rádi všichni, kteří s ním pracovali, dnes mu držím palce jako čtenář jeho časopisu Reportér - mimochodem, skvělý, skvělý, skvělý, časopis!  

Krásnou ženu vlevo neznám, vpravo je Jindra Šídlo, komentátor Hospodářských novin, další výborný novinář. Poznal jsem ho jako kolegu v reportérském oddělení MF DNES, má brilantní paměť a schopnost psát analytické komentáře, ve kterých téměř nikdy nechybí ironie - nedivím se tedy, že má mezi čtenáři obrovské množství příznivců... Na poslední fotce je Martin Kotas, právě on má onu kavárnu na Kampě. Díky němu má toto místo své kouzlo, schází se tady spousta zajímavých lidí. Jde o jedno z posledních míst v centru Prahy, které nepodlehlo moci turistického kýče. A Martin? Super klučina, jehož názory jsou mi většinou hodně blízké. 

22/11 Sobota 

Ranní probuzení v Praze, balení tašek ve středočeské redakci MF DNES a autem směr Morava - začíná mi týdenní dovolená, neuvěřitelné!!!! Když se blížím k Brnu, přemýšlím, že místo na Slavkou u Brna se dám směr Slovensko, abych ještě stihl ve strážnickém zámku setkání vedoucích folklorních souborů a učitelů na semináři s názvem Siločáry duše dítěte. Velmi tomuto projektu či spíše myšlence fandím, chci ji podpořit alespoń tím, že na zámku natočím ze setkání nějaké video a udělám fotku, plus něco napíši na internet. Nakonec se vše daří, z čehož mám obrovskou vnitřní radost - jsem přesvědčený, že jsem udělal další věc, která má smysl. Domů ale přijíždím až navečer, s Vlastikem Ondrem, autorem Siločár si máme co říci, takže debatujeme ještě i po samotním setkání na zámku. Na první fotečce je pohled na setkání (potěšilo mě, kolik lidí přišlo!), na druhé hlavní organizátoři, Markéta Lukešová a Vlastik Ondra... A TADY najdete vše o Siločárách, VELMI doporučuji kliknout, děkuju!!!! 

Doma se po příjezdu ze Strážnice moc nezdržím, rychle spěchám do Ostrožské Lhoty, kde chci nahrát a dát na internet pořad místních folkloristů. Vše se daří, pořad byl navíc moc hezký, krása, jen mě mrzelo, že jsem jedno vystoupení nenahrál, než jsem vyměnil objektiv, protože jsem nevěděl, kde přesně budou účinkující budou stát, číslo skončilo. I tak jsem ale odjížděl s krásným zážitkem, TADY se můžete na videoukázky ze Lhoty podívat, zachytil jsem také výbrnou Horňáckou cimbálovou muziku Jožky Staši. 

Na následující fotečce jsem zachytil Lidku Hájkovou, mnohaletou vedoucí místních folkloristů, která je tady na fotce s dětmi před začátkem jejich vystoupení. Myslím, že nikdo nemáme představu, kolik času obětovala například těmto dětem i mnohým jiným, kteří už dnes dětmi nejsou. Bylo mi líto, že jí nikdo během večera nepoděkoval, stejně jako dalším lidem, kteří by si poděkování zasloužili. I k dyž vím - oni to kvůli onomu poděkování nedělají. Ale klobouk dolů před nimi!  

 24/11 Pondělí

Začíná mi dovolená, která v mém případě stejně vždycky znamená nějakou práci, na kterou jsem neměl jindy čas. Především potřebuji pracovat na tom, abych získal na našem Slovácku příznivce mezi starosty a kantory, kteří by se mnou spolupracovali na nahrávání pamětníků. Tolik zajímavých lidí už zemřelo, aniž by jejich vzpomínky někdo zachytil. A bojím se, že spousta dalších zajímavých lidí zemře, aniž bychom jejich vzpomínky nahráli.... Nakonec věnuji tomuto svému přesvědčení většinu dovolené, ale stejně jsem pesimista, že mě na Slovácku pochopí a projekt podpoří - čest výjimkám... Tady jsem dal plakát ze Semil, kde takto pořádali po skončení nahrávání pamětníků společné setkání pamětníků a školáků, kteří právě starší lidi nahrávali - kéž bychom se jednou dostali tak daleko u nás na Slovácku!!!

  25/11 Úterý

Po dlouhé a předlouhé době v mé nejoblíbenější kavárně na Slovácku. Literární kavárna Ulité kafé v Uherském Brodě. Kavárna je prázdná a já poslouchám lamentování majitele nad tím, jak nemají lidé na Slovácku zájem o kulturu, literaturu, posezení. Jistě, zdaleka ne všichni jsou takoví, ale těch "kulturymilovných" je málo, málo, málo. Tak málo, že bude zázrak, když tato kavárna přežije. Pro mě je tato kavárna zázrakem, zjevením, neobyčejným kulturním pramínkem, ze kterého tryská kultura navzdory tomu, že město údajně na kulturu v této kavárně nepřispívá jediným pětníkem. 

26/11 Středa

Zemřel Petr Hapka...

28/11 Pátek

O stolním tenisu jsem se ještě nezmiňoval. Naše Áňa mu k mému velkému údivu podlehla a jako úplná začátečnice se jej snaží naučit. Kupodivu její oddíl jezdí také po soutěžích, takže vyrážíme s Aničkou a jejími dvěma kamarády a spoluhráči jako reprezentanti Spartaku Hluk na mistrovský zápas do Vážan. Vracíme se sice s porážkou, ale mám dobrý pocit z toho, že si naše trojice rozumí a přes porážku se k sobě hezky chová. Představuji vám Patrika (uprostřed), který všechna tři utkání vyhrál, a Jonáše, který stejně jako Áňa všechna tři utkání prohrál. Nevadí. Nejdůležitější je trénovat!!! :)

29/11 Sobota

K následující fotečce není moc co dodávat, byl jsem rád, že jsem mohl na svých stránkách zviditelnit a podpořit dobročinný projekt s názvem Hvězdy a móda, TADY z něj najdete videoukázky, které jsem natočil. Napsal jsem k nim pár slov, které tady s dovolením zopakuji:

Když jsem se šel včera se svými dcerami podívat na dobročinný večer v Kunovicích, vzpomněl jsem si na nedávnou cestu vlakem do Prahy. Náhoda(?) tomu chtěla, že jsem měl místo ve vlaku hned vedle řediltelky hradišťské Diakonie Zuzany Hoffmannové, takže jsme měli luxusní čas na to, abychom si popovídali. Řeč jsme vedli o mnohém, a samozřejmě také o její práci. Mimo jiné mi vyprávěla o tom, jak nesmírně obtížné je získávat peníze na provoz jejich Střediska Cesta a já si jako už mnohokrát při poslechu takových vět od pracovníků v sociální oblasti říkal: jak je to možné, že tito lidé dostávají od státu tak malou pomoc, jak jsme mohli dopustit, že pro lidi s postižením musíme shánět peníze kde se dá, abychom jim pomohli?

30/11 Neděle 

Končí mi dovolená, končím ve středočeské redakci MF DNES a přijímám nabídku nastoupit do celostátního oddělení MF DNES, do reportérského oddělení, kde se mám hlavně věnovat politice - začíná mi období, z kterého mám větší obavy, než z jakéhokoliv jiného v minulosti. Už se mi nechce vracet do Prahy, měl jsem stokrát chuť zavolat a říci, že končím.. Ale novinařinu mám stále moc rád, navíc jsem slíbil, že nastoupím a pomůžu, protože po odchodu řady lidí je redakce docela ochromená. Mým vedoucím má být navíc Broněk Pavlík, člověk, kterého jsem si vždycky vážil a věřil v jeho dobré úmysly... Už mnohokrát jsem si vybral v minulosti cestu, o které jsem věděl, že není nijak pohodlná a bylo by lepší zůstat na dřívějším místě. Vždycky mě ale chůze po nové cestě obohatila, byť jsem to na ní občas i schytal. Člověk by měl ale kráčet vstříc novým zkušenostem... Loučení s domovem je přetěžké, naše tři holky jsem blikl ve chvíli, kdy pomáhaly mamince... No, pomáhaly, spíše se o to snažily :)   

1. prosinec - Pondělí

Neúprostné ranní vstávání po týdenní dovolené a předlouhém zvažování. Jako každé pondělí budík zvoní ve čtyři ráno, těžko přetěžko se balím a odcházím na autobus, který odjíždí před pátou. O čtyři hodiny později se hlásím v reportérském oddělení MF DNES. Po sedmi letech se vracím na místo, kde jsem pracoval, než jsem odešel domů na Slovácko. Tehdy to bylo spontánní rozhodnutí, které dodnes někteří nechápou, prostě jsem se rozhodl, že se chci věnovat rodnému kraji každý den a proto jsem  v redakci podal výpověď a ocitl se v Ostrožské Lhotě - až dnes vím, že nikdo ze Slovácka nikdy toto mé rozhodnutí nedocení a nepochopí, jak moc jsem se na Slovácko a lidi tady těšil. Ale nehořekuji, proč by to měl někdo doceňovat? Naše rozhodnutí jsou věcí nás samých, a nemáme právo za ně očekávat nějaký vděk.   

3/12 Středa

První úkol v redakci: zjistit, jestli se náhodou předseda vlády Sobotka nepřestěhoval, protože máme takové informace. Pokud se přestěhoval, jde hlavně o to zjistit, kde na nové bydlení vzal, protože nejasné původy peněz politiků bývají občas důvodem jejich pádů... Zatímco tedy procházím v pořádné zimě jednu pražskou čtvrť a hledám byt předsedy vlády Sobotky, manželka volá z uherskohradišťské nemocnice, kde je na menším operačním zákroku s naší prostřední pětiletou dcerou Johankou. Je ráda, že vše dopadlo dobře, ale v nemocnici po ní chtějí, aby s dcerou zůstala v nemocnici přes noc, protože jinak pojišťovna zákrok nemocnici neproplatí. Doma ale máme další dvě dcery, takže naštěstí manželku pouští na revers a já si opět a snad posté říkám, co v Praze ještě dělám, když doma jsem mnohem potřebnější.

4/12 Čtvrtek

Dopoledne kromě jiného poslouchám projev ruského prezidenta Vladimíra Putina o stavu Ruska a ještě více se děším toho, čeho se svět od tohoto člověka a této podivné země dočká. Z něho i z jeho země jde strach, který bohužel poměrně dost lidí u nás nevnímá - bohužel jsme nepoučitelní.

A smutek z poměrů v naší zemi pociťuji i večer, kdy na poslední chvíli stíhám v centru Prahy představení nové knihy s názvem Neuvěřitelný příběh Josefa Brykse - odtud je také tento snímek, na kterém můžete vidět autory knihy Luďka Navaru (uprostřed) a Miroslava Kasáčka (vlevo), s kterými je na fotce vlevo příbuzného  pana Josefa Brykse, který zemřel v komunistickém vězení, do kterého bylo naprosto nespravedlivě odsouzen. Byl to nesmírně zajímavý večer a já o něm napíši ještě samostatný článek. Jako jediný jsem ho zároveň i natáčel, takže zájemci na stránkách najdu i videoukázky - TADY, prosím... 

6/12 Sobota

Cesta do Záhorovic k paní Pilátové. Neviděli jsme se pět, šest let, možná i více. Seznámili jsme se v minulosti přes internet tak, že reagovala na mou výzvu na webu, aby lidé zachytili svědectví pamětníků, protože pokud se tak nestane, bude to obrovská škoda. Napsala mi o svém dětství na Žítkové první vzpomínky, já byl nadšený, poprosil jsem ji ať píše dál a ona psala. Její vzpomínky vyšly na mých stránkách, ale právě dnes jsem za ní jel kvůli tomu, že z jejích vzpomínek vznikne kniha. Vezl mě pan Šopík, výborný grafik, který má k Žítkové velmi srdečný vztah a dá knize také budoucí podobu. Paní Pilátová je z možnosti knižního vydání šťastná, i když tvrdí, že o žádnou knihu nestojí. Odjíždíme od ní nadšení a nemůžeme se dočkat až po všech dalších pracích knížka vyjde!  TADY jsem natočil kousek videa s paní Pilátovou...

7/12 Neděle

Slovácký víkend je přebohatý na kulturní akce, nakonec beru dcery do Vlčnova, kde připravili místní folkloristé zajímavý program. zachytil jsem ho i na videoukázky, které můžete vidět TADY.... Jinak na fotce je vlčnovský starosta Jan Pijáček, který má za sebou rušný rok. Kandidoval na starostu obce i na senátora za TOP 09 s podporou ODS, v prvním případě byl úspěšný, v druhém ne.

9/12 Úterý

S novým týdnem opět Praha, mířím do Poslanecké sněmovny. Nebyl jsem v ní od roku 2007, kdy jsem se rozhodl v novinách a Praze skončit a vrátil jsem se na Slovácko dělat časopis Krajem svatého Antonínka. Teď jsem opět ve sněmovně a po pár chvílích opět rozumím tomu, proč jsem v těchto místech velmi rád v minulosti pracoval jako parlamentní zpravodaj MF DNES. Parlament má své kouzlo, on má být středobodem politického života naší země, v něm by se mělo rozhodovat a nikde jinde. Vždycky jsem si přál, aby ona rozhodnutí, která tady vznikají, byla co nejlepší pro naši zem. Vždycky jsem byl přesvědčený, že přísná novinářská kontrola politické moci k takovým rozhodnutím napomáhá a takovou novinařinu má smysl dělat a pokoušet se alespoń přibližovat novinařině, jak ji dělal Ferdinand Peroutka či Karel Čapek... Tady jsem zachytil improvizovaný novinářský rozhovor, proti novinářům stojí otec matky dvou dětí, které se marně snaží získat z Norska, kde jí byly odebrány. V očích onoho muže jsem viděl slzy radosti, protože právě před několika minutami poslanci schválili usnesení, které by mohlo napomoci tomu, že své vnuky opět uvidí.

10. prosinec - Středa 

Srdeční záležitost. Vánoční večírek Slováckého krúžku v Praze. Moc jsem se na něj těšil a nakonec jsem o něj takřka přišel. Vše ale dobře dopadlo, kdo chce vědět více, najdete má další slova i videoukázky z večera po kliknutí TADY. 

11. prosinec - Čtvrtek

Zajímavý muž, Američan, James Warhola, synovec proslulého umělce Andy Warhola. James přijel do Prahy na otevření galerie, kterou můžete navštívit přímo v centru Prahy v Karlově ulici, v budově Středočeského kraje. Pan Warhola je velmi zajímavý chlapík, který nejen na mě udělal velký dojem. Velmi zajímavě povídal o svém strýci, jeho práci i své práci, vystupoval velmi bezprostředně, mile, s humorem, prostě zážitek... TADY ukázka... 

12. prosinec - Pátek

Neobvyklé páteční ráno v Poslanecké sněmovně. Schůze poslanců začíná až v devět, ale už v půl osmé se scházejí zájemci na adventním setkání. Psal jsem o něm do MF DNES a také sem na stránky, takže jestli chcete, najdete všechny informace po kliknutí TADY... Byl jsem na tomto setkání velmi rád, pro mé novinářské kolegy z Prahy by to bylo možná nuda, ale holt, pokud je někdo ze Slovácka, přece jen je asi trošku jiný...

Pro zajímavost jsem vyfotil  ministra obrany Martina Stropnického, a to proto, že on se vlastně adventního setkání vůbec neúčastnil. Ale doběhl do kuloárů sněmovny na jeho konci, rychle si šel zapálit na terasu své viržínko a nervózně chodil z jednoho konce terasy na druhou - za chvíli ho totiž čekalo hodně důležité vystoupení kvůli výbuchům ve Vrběticích a rušení velkého Vojenského újezdu Brdy...   Mimochodem, různá zákoutí parlamentu mám velmi rád, v nich se odehrává především politika, v nich je možné poznávat politiky v jejich skutečné podobě, to, co je vidět na televizních obrazovce, slyšet z rozhlasu, nebo si číst v novinách,  to už jsou politici ve stylizované podobě, kdy se nějak snaží působit na voliče.

Nemusím představovat - kardinál Dominik Duka. Vyfotil jsem ho už po skončení adventního setkání s kávou. Ptal jsem se ho, jestli kávu potřebje k životu jako životabudič a on mi vyprávěl, že káva je pro dominikány velmi důležitá, že by bez ní těžko zvládali den od hodně brzkého vstávání a modlení až po večerní modlitby.   

Čas předvánočních firemních večírků je tady. Jsem rád, že se potkávám se současnými i bývalými kolegy z MF DNES, nerad bych to zakřikl, ale i opět si uvědomuji, kolik skvělých kolegů jsem tady od roku 1994 zažil akolika si jich vážím. Věčná škoda, že příchod Andreje Babiše poničil značku novin zřemě navždy a narušil také různé vztahy mezi novináři, kteří bývali kolegy... Tady dávám dvě fotky. První proto, že tato slečna s copem pracuje v restauraci Plachta na Smíchově, a rád ji ukazuji, protože nás obsluhovala neobyčejně ochotně a s úsměvem. I když vstřícných zaměstnanců různých restaurací, barů a všeho možného přibývá, ona byla skutečně skvělá - a to i hodinu poté, což už jsme měli být kvůli zavírací hodině pryč :)  

A snad můžu dát i tuto fotku, je na ní má kolegyně Adéla Paclíková, zrovna v den večírku jí vyšel skvělý článek o tom, jak u jednoho starosty jedné pražské městské části našla policie desítky milionů korun, které bude mít problém vysvětlit. Adéla se věnujiev našich novinách náročné investigativní novinařině a měla by začít nahrazovat výborné investigativní novináře, kteří z MF DNES odešli, Jardu Kmentu a Tomáše Syrovátka. Jsem přesvědčený, že o ní ještě uslyšíte... Tady na fotce se usmívá, ale jinak ji vždycky v redakce vidím v obrovském spěchu a stresu, o novinařině se dokáže bavit emotivně dlouhé hodiny... 

13. prosinec - Sobota, Neděle 

Nezvyklý víkend - do Prahy přijíždí manželka s naší nejstarší dcerou Aničkou. Aničku jsem vyfotil před sv. Vítem, v neděli ráno jsme si přivstali a šli jsme do katedrály na mši. Rád bych Aniččce mimo jiné ukázal, že památky mají být živé, nemají být jen něčím v turistickém průvodci, ale i my, současníci, jim máme vdechnout život. I proto při mši vzpomínám na kostel v Ostrožské Lhotě či Hluku, protože na rozdíl od toho vyhlášeného a proslulého Víta v nich není slyšet jen slovo kněze, ale také modlitby věřících a krásné zpěvy místních muzikantů a zpěváků. Milý Víte, chybí ti hlasy a srdce křesťanů našeho Slovácka... Snad jen pro zajímavost dodám, že z katolického kostela jsme šli přes Židovskou čtvrť na Staré Město do evangelického kostela, kam jsem často chodíval. Moc mi záleží na tom, aby dcera postupně chápala, jak je náboženství různorodé, kolik podob má víra, jak je nesmírně důležité vnímat různost kultur, nechávat se touto růzností obohacovat, respektovat ji a přitom být hrdý na vlastní kořeny rodného kraje.       

15. prosinec - Pondělí 

S novým pracovním týdnem přichází například návštěva Evrpského domu v Praze, kde má tiskovku eurokomisařka Věra Jourová. Přicházím s cílem udělat s ní rozhovor, který není dopředu domluvený, a odcházím spokojený, protože rozhovor se podařilo udělat - a druhý den vychází v MF DNES. K politikům jsem většinou kritický, ale v tomto případě rád napíši, že z Věry Jourové mám příjemný pocit, působí vstřícně, ochotně, občas se usměje a není na ní poznat žádný stres. Samozřejmě, politici mají vždy více tváří, ale toto setkání patří k těm, ze kterých se ani člověku moc nechce odcházet. Navíc česká eurokomisařka mluvila o spoustě zajmavých témat, na které tady na webu není prostor ani čas, mnohá tato témata mě zajímají, stejně jako mě zajímá vše, co se týká Evropské unie. Strašně moc bych vám chtěl doporučit také návštěvu Evropského domu, najde tady tady spoustu informací o EU, můžete se v pěkném prostředí i posadit a číst si kupu různých brožur a knih. Zastavte se!  

16. prosinec - Úterý 

Srdeční záležitost - Brněnský krajanský spolek. Schází se vždy jednou za měsíc v Divadle Na zábradlí a já patřím k pravidelným hostům. Toto bylo poslední setkání v roce, které bylo věnováno paní Lence Zogatové, zajímavé ženě z Brna, která nedávno zemřela. Stejně jako na dřívějších setkáních i nyní se dozvídám spoustu zajímavých informací - také proto na tato setkání chodím. 

Karel Škrabal, duše i srdce těchto setkání, Brňák, který už ale žije v Praze. Poprvé jsem ho potkal někdy na začátku devadesátých let v Brně. Několik let vedl brněnskou redakci MF DNES a následně se stal zástupcem šéfredaktora v MF DNES. Nyní pracuje v České televizi, kde šéfuje zpravodajství v regionálních redakcích.

Rád bych ukázal také tohoto účastníka setkání Brněnského krajanského spolku. Jaromír Marek, novinář z Českého rozhlasu, zahraniční zpravodaj, který druhý den odjížděl psát reportáže do Thajska. Není moc nadšený, v Thajsku totiž zůstává přes celé Vánoce a raději by byl doma. Moc jeho reportáže doporučuju! "Když sečtu letošní cesty do zahraničí, tak jsem byl skoro půl roku mimo Českou republiku," bilancoval rok 2014.

17. prosinec - Středa  

V redakci mě čeká psaní o rozdělování a kontrole státních dotací, které jdou do sportu, takže mířím na ministerstvo školství. Má tady tiskovku ministr Marcel Chládek, kolem kterého sedí velcí "hráči" českého sportu. Jansta, Kejval, Šlégr...  O celém tématu dotací do sportu by šlo mluvit dlouhé hodiny, peněz na sport je bohužel málo a ještě k tomu si velkou část z nich snaží rozebrat několik jednotlivců. Do budoucnosti je naděje, že peněz bude mnohem více a jejich rozdělování bude průhlednější, zatím jde ale jenom o naději... Mimochodem, ministr Chládek mluví na tiskovce také o tom že od 1. září 2015 budou mít ředitelé všech základních škol v zemi možnost přidat do vyučování jednu hodinu tělocviku navíc. Šlo by o třetí hodinu a měla by to být spíše hodina pohybu. Jak zareagují ředitelé? Na tiskovce se také mluví hodně o bídném způsobu vyučování tělocviku, nedostatku kvalitních tělocvikářů, kynutí samotných žáků... Všechno nesmírně zajímavá a důležitá témata, jenže, kdoví, který ministr se jim bude věnovat. V redakci se dozvídám, že podle kuloárových informací možná nebude pan Chládek ministrem už příliš dlouho. Ale kdoví - třeba vydrží celé čtyřleté vládní období... A kdo chce, TADY jsem nahrál začátek tiskové konference s plány ministra školství směrem ke školám a sportu... 

Večer ještě spěchám do proslulé pražské vinárny Blatnička, protože chci zachytit před Vánocemi tamní atmosféru. Věřte, že takových podniků v Praze moc nenajdete, spíše žádný. Vždy ve středu a občas také v jiné dny sem chodí skupinka lidí, která jen tak zpívá a hraje, k nim se přidávají další hosté, do toho ochotná obsluha, dobré a na Prahu velmi levné vínko, prostě kousek domova jen pár metrů od Václavského náměstí. Foťák mi už vypovídal službu, tak alsepoň dvě ukázky, které jsem natočil, TADY a TADY.  

18. prosinec - Čtvrtek

Před třemi lety zemřel prezident Václav Havel. Pamatuji si přesně, co jsem dělal. Seděl jsem v kavárně v centru Uherského Hradiště a někdo začal mluvit o tom, že zemřel Havel. V první chvíli jsem tomu nechtěl věřit, vědělo se, že je na tom velmi špatně, ale jeho odchod si mnozí nedovedli představit. Přesně po třech letech jsem v Praze a památku našeho prezidenta si jdu připomenout do maličkého divadla Alfred ve dvoře v Holešovicích. Atmosféra je komorní, tichá, ale o to silnější. V potemnělém sále chodí lidé ke stolečku s lampičkou a čtou své oblíbené pasáže z jeho knih. Myslím, že nemálo jeho knih a textů poměrně znám, ale i tak jsem mnohými neznámými překvapený. Žasnu nad tou pestrostí slov a myšlenek a ještě více cítím, jak strašně moc nám chybí... Pokud chcete zažít trošku atmosféry při čtení, TADY jsem kousek zachytil...  

19. prosinec - Pátek  

Původně jsem chtěl jet domů už ve čtvrtek večer, ale nakonec zůstávám do pátku. Na příští týden budu psát článek o prezidentu Miloši Zemanovi a rád bych se mimo jiné setkal s jeho mluvčím Jiřím Ovčáčkem. Když se ho ptám na možnost setkání, řekne - pátek :(  Odjezd domů tedy odkládám a v páteční ráno mířím na Hrad. Sebou už mám obrovskou tašku, protože další zastávkou bude vlakové nádraží a odjezd směr Slovácko. Taška vzbuzuje logicky pozornost ochranky, ale po prohlídce můžu dál. S mluvčím prezidenta jsem si nikdy osobně nepotkal, takže jsem na něj velmi zvědavý. Upřímně napsáno - odcházím poněkud zklamaný. Vždycky se snažím navázat s lidmi osobnější vztah, ale v tomto případě to bude asi problém. Pan Ovčáček mluví jako kniha (jejíž kvalitu teď nechci komentovat), v každé druhé větě řekne, že to co říká, si myslí pan prezident, a já mám problém ho v jeho monologu vůbec zastavit. Při povídání se přitom často obrací k oknu, z něhož je překrásný výhled na hradní příkop a následné zahrady. Přesto jsem rád, že si udělal čas, při odchodu si všímám některých jeho spolupracovníků, které znám ještě z doby, kdy Hradu vládl Václav Klaus. Jít hradními chodbami je ale zážitek, snad tady jednou bude zase sedět prezident, který bude dělat naší zemi čest.     

Když se rozloučím, nechce se mi z Hradu odcházet, pohled na Prahu je sám o sobě zážitek, potěší mě i fotka prezidenta Havla se svíčkami, která leží u nohou sochy našeho prvního prezidenta T.G Masaryka - kde stojí, snad nemusím říkat, to určitě vědí už děti na základní škole :) Nakonec dělám několik fotek a spěchám na vlak.  

Hurá, domáááááá!!!! Mám Prahu rád a dovedu si představit, že bych v ní mohl žít i natrvalo, ale domov je domov - a ten může být vždycky jen jeden. Do Uherského Hradiště přijíždím lokálkou ze Starého Města, kde končí Leo Expres. Vítá nás nádherné, fantastické počasí, které ještě více umocňuje dojem z krásného vlakového nádraží, které právem patří k těm nejhezčím v celé zemi. Pokud nemusím, nikdy z něj neutíkám rychle pryč, sednu v nádražní hospůdce, dám malé pivko a párky a jsem šťastný, že můžu takto v klidu a pohodě posedět. V hospůdce je jako vždy naprosto čisto, jako vždy jí vládne přísná, ale vstřícná paní hostinská, ke které vždy neodmyslitelně patřil při obsluze její manžel, který před časem nečekaně zemřel - však jsem tady na webu už jednou v úctě o něm psal... Bez této hospůdky a trafiky na peroně si už nádraží nedovedu představit, rád bych v trafice udělal útratu, ale všecny možné časopisy jsem si koupil v Praze a okresní noviny mi pro změnu schovává trafikantka v Hluku. Tak si alespoň kupuji uherskohradišťský zpravodaj a těším se, co nového se z Hradiště dozvím.

20. prosinec - Sobota

Sobotní ráno, roráty v hluckém kostele. Máme s Aničkou co dělat, abychom ráno v šest vstali, ale celý měsíc jsme si slibovali, že až přijedu, tak určitě na roráty půjdeme. V Praze v redakci nikomu roráty nic neříkají, ale pro mě jsou jednou z tradic, které by neměly skončit v muzeu. Abych navíc povědomí o našem Slovácku a tradicích aspoň trošku šířil, slíbil jsem v redakci, že do pondělního celostátního vydání novin o rorátech napíši (a článek také v celostátním vydání MF DNES nakonec vyšel).

Vítá nás potemnělý kostel, ve kterém svítí jen několik svíček ministrantů a lucerničky tří desítek dětí, z nichž většina po rorátech odchází ke snídani na faru. Jdu také, zakusuji se do výborné pomazánky s chlebem, pozoruji ochotné ženy, které dětem snídani chystají a jako mnohokrát jindy i nyní si uvědomuji, že nic není samozřejmé, ke všemu je ochota lidí, kteří dělají mnohem více, než by museli. Povídám si s hluckým farářem P. Jankem a P. Bachanem, který mu chodí pomáhat, a nakonec se dáme do řeči tak, že se mi ani nechce odcházet. Od P. Bachana se vlastně poprvé dozvídám, jak se v Hluku ocitl, když sloužil ještě v roce 2012 kdesi v Čechách, jak se mu tady po návratu líbí, co ho těší - a nedá mi to, zajímám se také o to, kde se v jeho kázáních bere tolik optimismu, radosti, humoru.

"Vážný svatej, žádný svatej," říká mi s úsměvem a vypráví o tom, jak se jeho otec narodil v Hluku a poté odešel do pohraničí, nebo jak se on sám do Hluku vracel na prázdniny. "Vždycky jsem tady byl rád, pamatuji si, že lidé v kostele zpívali tak mohutně, že kostel úplně hřměl. Nebo si pamatuji, jak kolem našeho baráku chodívali Lhoťané a mě budilo jejich krásné zpívání lidových písniček," povídal pan Bachan a přiznával, že je po tolika letech v Čechách v Hluku šťastný. "Cítím, že toto je můj domov, nic nedokáže chytnout za srdce tak, jako naše moravské lidové písničky," říká a ani netuší, jak moc mu rozumím...