Zakarpatská Ukrajina zblízka - DOPLNĚNY VŠECHNY FOTKY Z CESTY!
Následující reportáž pochází z diáře Staně Dufky, který byl součástí výpravy Lhoťanů na "východ". Začtěte se do zajímavého textu, který vás bude možná inspirovat právě k cestě, o které budete číst.
Navíc se přesvědčíte, že jedna věc jsou články v novinách, předsudky o různých zemích a lidech, a něco jiného je osobní zkušenost. Novinových článků vychází nepočítaně, předsudků máme ještě víc, jen ta osobní zkušenost nám často chybí (říkám sebekriticky i sám sobě). A to se samozřejmě netýká jen země, o které Staňa píše, to se týká stovek a stovek jiných věcí...
Pokud jde o fotky, postupně je doplňuji, fotil Staňa, Jara Štěpán a Petr Radoch... Já se ozvu se svými texty či fotkami později, v pátek mě zkosila nějaká nemoc a zatím mně pořád ještě klečí na krku... A tady už je text:
RB
ZAKARPATSKÁ UKRAJINA ZBLÍZKA
(A KRAJEM IVANO - FRANKOVSKÉ OBLASTI)
Byli jsme sedm dní na Ukrajině. Zdolali jsme nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu, navštívili Solotvinu a Koločavu. Valili jsme oči na super moderní lyžařské středisko Bukovel a potkali stovky krav na ukrajinských cestách.
Ten nápad vznikl někdy koncem loňského roku. Bohdan Hensirovsky - Ukrajinec, který je u nás ve Lhotě ženatý (má Janu Těthalovou a bydlí v Hájku), měl besedu o své horolezecké cestě Tádžikistánem. Tehdy mě napadlo, že by vůbec nebylo špatné se na Ukrajinu podívat.
Už dávno mě lákalo navštívit Koločavu, kde řádil opěvovaný Nikola Šuhaj loupežník nebo se podívat do Jasinje, která byla v době první republiky poslední a nejvýchodnější vesnice v bývalém Československu. Bohdan souhlasil okamžitě i s tím, že nám bude dělat po cestě jeho rodným krajem průvodce. Sehnat další zájemce na tuto - řekněme dobrodružnou výpravu - už nebyl problém.
Nakonec vznikla tato sestava: já, Bohdan mně říkal Stano, moje manželka Ilča, Petr a jeho žena Hanka, turisticky naladěná Soňka a „hasiči" - tedy Jarek a Liba. Ani nevím, proč se Jarkovi říká „hasič" prostě, se mu tak říká, a tak jsou to „hasiči". Celkem tedy osm lidí, to jsou dvě auto. Dilema jestli jet svými auty nebo nějak jinak, sme nakonec vyřešili tím, že zvítězila varianta o půjčení dodávky pro devět lidí.
Po vyřízení nezbytných formalit, které se týkaly hlavně vyřízení plné moci o zapůjčení auta (pokud jedete na Ukrajinu půjčeným nebo služebním autem potřebujete plnou moc notářsky ověřenou a přeloženou do ukrajinštiny) se přiblížil termín, který jsme si naplánovali - 28.červen 2008.
PRVNÍ DEN sobota 28. ČERVNA Zemplínská Šírava -nejdražší ubytování za celou dobu našeho zájezdu
Odjezd naplánovaný na deset hodin ráno se kupodivu opozdil jenom o deset minut. Naložení až po strop vyrážíme na první etapu. Řídím já až do cíle první etapy. Musím se přiznat, že plně naloženou dodávku s osmi lidmi na palubě řídím vůbec poprvé v životě, ale jde to celkem v pohodě a není žádný problém. Dneska bychom měli spát na Zemplínské Šíravě, tedy asi třicet kilometrů před hraničním přechodem Vyšné Německé - Užhorod. Na tachometru je 336 kilometrů, půl čtvrté a my zastavujeme na první větší zastávce na Spišském hradě. Auto necháváme asi pět set metrů od hradu a jdeme se podívat na perlu východního Slovenska. Vstupné 130 SK se nám ale platit nechce a protože chceme dorazit na Šíravu za světla, tak po pár fotkách před nádvořím a necelé hodině vyrážíme dál. Projíždíme nejdelší pětikilometrový tunel na Slovensku Branisko. Hasič se mě už asi potřetí ptá - po třech pivách a pár štamprlí slivovice - jestli nechci v řízení vystřídat. Nechci, jede se mně celkem dobře a v šest večer jsme v cíli prvního dne. Na tachometru je 467 kilometrů.
Ubytování jsem domluvil asi tři neděle dopředu při služební cestě na východní Slovensko. Chatky odhaduji že byly postavené někdy v šedesátých letech. Vybavení také odpovídalo uvedeným letem - patrové postel, sprcha, záchod, skříň, ale teplá voda tekla a to je důležité. Za lůžko platíme 250 SK na osobu. To jsme ještě netušili, že to bude nejdražší ubytování za celou naši expedici. Navečeřeli jsme se v bufetu kousek od chatek, hasič si dal večeře pro jistotu dvě. Hospodský byl ochotný a ukecaný, účet psal na lístek se jménem Češi chatky. Když se dozvěděl, že pokračujeme dál na Ukrajinu, snažil se nám poradit. „Možná budete čekat na hranicích hodinu a možná také deset hodin. Dejte každý do pasu pět hřiven. Ukrajina to je úplně jiný svět, uvidíte" tvrdil.
DRUHÝ DEN neděle 29. ČERVNA Cesta přes hranice bez nejmenších problémů
Budíček jsme si naplánovali na pátou hodinu ránu. Už od čtyř jsem byl ale vzhůru. Právě vycházelo u přehrady sluníčko a Petr se snažil východ slunce nafotit (a vyšlo mu to docela hezky). Po snídani na benzínové pumpě v Michalovcích jedeme směr hraniční přechod Vyššné Německé. O půl sedmé ráno jsme na hranicích (508 km), před námi jenom šest aut, to nás potěšilo. Na ukrajinských hranicích funguje jedna zvláštnost. První kdo vás ještě před celním a pasovým odbavením zastaví je voják v maskáčích. Z budky k nám přišel a se slovy: „Pačekaj chvílu," odešel neznámo kam. Naštěstí byl ale pryč opravdu jen chvilku. Asi po pěti minutách se vrátil a kývl na mě, ať jdu za ním do budky. Tam mně dal „bumážky," které každý musel vyplnit. Kromě jména, příjmení, čísla pasu jsme museli napsat kam (adresu) a na jak dlouho jedeme. S Bohdanovou pomocí nám vyplnění bumážky jde od ruky. Popojíždíme překvapivě rychle a během necelé hodiny jsme bez jakýkoliv problémů na Ukrajině.
Je nutné říct, že celníci ještě chtějí vidět plnou moc o zapůjčení auta. Viditelně to ale nečtou, stačí jim, když vidí kulaté razítko a ukrajinský překlad. Poslednímu celníkovi nabízí ještě Bohdan české pivo. „Može byť," říká Ukrajinec a my jsme se zbavili šesti velkopopovických kozlů z padesáti připravených pro tyto situace.
Hurá jsme na Ukrajině!
Po kilometru zastavujeme u první benzinky na ukrajinském území. Protože jsem kuřák, tak jsem v šoku z ceny cigaret. Marlboro koupíte na Ukrajině za pět hřiven, to je asi dvacet korun českých - tož kurňa nekup to, když u nás stojí asi čtyřikrát tolik. Tankujeme první naftu, litr něco kolem pětadvaceti korun a fičíme dál po hlavní trase směrem na Lvov a Kyjev.
Cesta je pro nás překvapivě v dobrém stavu. Pokud to mám srovnat s úrovní našich silnic, tak skoro stejná. Sem tam nedodělaná krajnice, ale široké hlavní trase to vůbec nevadí. Na první oběd na Ukrajině zastavujeme v jedenáct hodin dopoledne v bistru u benzínové pumpy. Jsme tam sami. Jídelníček je celkem bohatý, já si dávám na radu Bohdana šašlik. Je opravdu vynikající a nevadí mi tam ani kopr, který moc nemusím. Šašlik jsou kousky vepřového nebo telecího pečeného masa s chlebem nebo s bramborem. Po obědě si za volant sedá Bohdan. Zatím máme najeto 675 km a jedeme po hlavní magistrále směrem na Lvov a Kyjev, cesta je pořád ve velmi slušném stavu. Rozhodně lepší než třeba od nás do Nové Vsi. Další zastávka už bude v Bohdanově rodné dědině - Staryj Martinov. Bohdan nás v autě straší jejich mostem, který vede přes řeku do vesnici. Není prý v moc dobrém stavu. Kolem druhé hodiny odpoledne sjíždíme z hlavní trasy a odbočujeme na Martinov. Tady je už cesta o poznání jiná. Hrbatá, samá díra, asfalt jenom velice zřídka. Jedeme pomalu a velice opatrně. Zdálky už vidím most k vesnici, Bohdan nelhal, vypadá opravdu zajímavě. Zchátralé rezavé monstrum s dírami zakrytými pláty železa. Zastavujeme těsně před mostem, všichni vystupují, fotíme most a okolí. Když vidíme, že přes most přejel menší autobus, tak jedeme také.
Bohdan je doma
Dorazili jsme k rodnému domu Bohdana - na tachometru máme 814 km. Před barákem nás už čekají jeho rodiče, sestra Olga a její manžel Oleg, volají nás k nim domů. Na stěnách visí koberce jak je na Ukrajině zvykem. Na začátek dostáváme ukrajinskou vodku, která je opravdu vynikající, jemná a lahodná. My nabízíme naši slivovicu, hlavní nalévač je Hasič. Každý dostává slepičí polévku v porcelánovém hrníčku, ze kterých u nás pijeme kafe, opět s nezbytným koprem. Zdržíme se asi půl hodinky a jedeme se ubytovat na chalupu, která je nějakých pět kilometrů daleko.
Po cestě ještě Bohdan jde pozdravit svoje tety, strýce a příbuzné, kteří ho už čekají. Okamžitě i nás volají k nim na zahradu a ke slovu přichází prikarpatský balzam (černý bylinný likér podobný našemu fernetu, ale ne tak hořký) a slivovice. Na zahradě je okolo dvaceti lidí a všichni mluví jeden přes druhého.
Ukrajinci a Ukrajinky jsou opravdu srdeční a milí. „Zazpívejte nám nějakou vaši písničku," řekl někdo z naší ženské části výpravy směrem k ukrajinským ženám. Ty se nemusely vůbec přemlouvat a za chvilku už se na zahradě zpívalo. To ještě naše holky netušily, že Ukrajinky budou chtít, aby zazpívaly také. Trošku je to zaskočilo, ale nakonec se nenechaly zahanbit a zazpívaly také. S výběrem písničky ale nebyl spokojený Hasič, zdála se mu málo česká. V dobré a veselé náladě se loučíme a jedeme se ubytovat do chalupy, kde strávíme dvě noci. Cesta už ztrácí i štěrk a posledních pár stovek metrů už jedeme po dokonalé polňačce k samostatně stojícímu baráčku.
Chalupa má tři pokoje, suchý záchod (který některé členky výpravy nemůžou rozdýchat a to ještě netuší, že bude hůř) a studnu. Nemá vodovod. Mít se musíme v lavóru na dvoře a v rychlovarné konvici ohříváme vodu. Na bránu vyvěšujeme českou vlaječku. Hasič hledá doklady, které zapomněl u Bohdanových rodičů. Večer se jdeme projít k řece Dnistr. Hasič hledá už podruhé doklady, které mu přivezl Bohdanův švagr Oleg.
TŘETÍ DEN pondělí 30. ČERVNA Zdevastovaný most v Haliči a prohlídka Ivano - Frankovska
Dnes jedeme do Ivano - Frankovska, největšího města této oblasti, které kdysi patřilo Polsku. Odjíždíme kolem deváté ráno, řídí Bohdan a zhruba v polovině cesty se zastavujeme na prohlídku městečka Halič. Jdeme do řecko - katolického kostela ze 16. století. Za dvě hřivny zapalují holky svíčky pro zdraví, kterou jim nabídla ukrajinská bábuška - uklízečka v kostele.
Ještě se jdeme projít přes obrovský most přes řeku Dnistr, který postavili Poláci v roce 1930. Most je jenom pro pěší a je opravdu v katastrofickém stavu. Místy je vidět dolů do řeky přes děravý beton. Pláty železa a silné fošny zakrývají uhnívající traverzy a díry po celém mostě. Pokračujeme do Ivano - Frankovska, auto necháváme na placeném parkovišti skoro v samém centru tohoto třísettisícového města u hotelu Nadije. Za parkovné platíme 20 hřiven (80 Kč) za 7 hodin parkování. Ivano - Frankovsk je moderní ukrajinské město. Když si představíte na obchodech místo ukrajinských názvů naše, tak je to skoro k nerozeznání od našich měst. Jdeme do místní tržnice, kde jsou repliky zboží snad všech světových značek.
Ve městě je spoustu restaurací a na zahrádku jedné z nich, která se jmenuje se Slovan, jdeme na oběd. I když je restaurace skoro prázdná na jídlo čekáme asi čtyřicet minut. O co jsou Ukrajinci hlavně na venkově srdečnější, tak ve městech si v některých hospodách připadáme, že mají na všechno spoustu času a nijak je nevzrušuje, že musíte čekat. Dávám si pivo a jehněčí žebírka s chlebem. Platím 39 hřiven. To samé měl i Petr. Ostatní si objednali Boršč a pizzu. Na Ukrajině účtují zásadně celý stůl dohromady, nepočítejte s tím, že vám je podle přání rozúčtují. My jsme seděli všichni spolu, tak sme si účet museli i sami rozpočítat. Číšník „trpělivě" a nezaujatě čekal opodál, až si to na papírku sami rozpočítáme.
Cestou zpět se ještě zastavujeme v největším místním supermarketu Arsen. Troufám si tvrdit, že na našem okrese nenajdete tak zásobený market. Obchod je plný zboží. Možná se dá přirovnat k Makru. Při výběru vodky nám radí ochranka marketu. „Hned jsem poznal, že jste Češi, já jsem v Česku deset let pracoval," říká plynulou češtinou. Poznal to prý podle oblečení. Moc se mně to nezdálo, ale budiž. (Ukrajinci chodí velmi pěkně a vkusně oblečení).
„Musím zastavit, tam jde kamarád, se kterým jsem byl rok na Sibiři," šlape Bohdan na brzdu
Kolem šesté večer se vracíme, řídí Bohdan. Ve Starém Martinově šlape na brzdu. „Musím zastavit, tam jde kamarád, se kterým jsem byl rok na Sibiři." Vystupujeme také a jdeme k blízkému obchodu na pivo. Platí Hasič. Je kolem sedmé hodiny večer. Na Ukrajině jsou skoro všechny obchody otevřené až do devíti hodin večer. Sedíme, popíjíme pivo a pozorujeme život na ukrajinské návsi. Kousek od obchodu je malé fotbalové hřiště a další obchod ze staré plechové boudy, kde se zdržuje místní mládež. Na hřišti se pasou krávy. Ty jsou na ukrajinských vesnicích skoro všude. Několikrát se nám stalo, že jsme museli zastavit auto a počkat až krávy přejdou. Každá vesnice má svoje stádo, které pase každý den někdo jiný. Mají svůj rozpis na pasení krav. Po dvaceti minutách jedeme na naše ubytko.
Petr se vydává s kamerou na reportáž z naší ulice. Vrací se asi za deset minut, takže uvidíme co natočil. Na základně si na ohništi opékáme šašlik, který nám den předem nachystala Bohdanova sestra Olga. Byl výborný, jen Ilča ho v noci odseděla hodinu v kadibudce. Hasič si dnes dává první štamprlu slivovice. Soňka mizí společně s plným lavorem vody do zadní místnosti - jde spáchat hygienu. V noci nás ze dvore vyžene déšť a Hasič s Petrem se sprchují pod okapem. Zítra se stěhujeme do Vorochty, kde bychom měli mít sídlo na další tři noci.
ČTVRTÝ DEN úterý 1. ČERVENCE Vorochta - záchodový šok. „ Zajtra budět vsjo v parjadke," tvrdila nám Taťána
Sluníčko krásně svítí, nikomu se nechce vstávat. Většinu výpravy budí o půl deváté Bohdan, který nám přivezl od maminky k snídani pelmeně a vareniky - těstovinové kapsičky plněné masem a bramborami. Balíme a když vidím všechny věci dodávky, tak si říkám, že to tam přece nemůžeme nacpat. Nacpali jsme a vyjíždíme. Řídí pořád Bohdan. První asi hodinová zastávka je přesně ve dvanáct hodin u vodopádů v Jaremči. Kolem čtvrté hodiny jsme ve Vorochtě.
Ubytování máme ve sportovním centru těsně u skokanských můstků hned na kraji městečka. Z dálky vypadá „báza" dobře, ale je nám divné, že všude pobíhá spoustu stavebních dělníků. Jdeme do recepce. Ujímá se nás recepční Taťána, která nás vede na prohlídku pokojů. Všude pobíhají dělníci, je slyšet sbíječky a na chodbách je prach. Pokoje jsou třílůžkové s balkonem, ze kterého se drolí beton. Na pokoji jsou jenom postele, umyvadlo se studenou vodou, dvě skříňky a nic víc. Sprcha, která je o patro níž, zase tak špatně nevypadá, ale zase neteče teplá voda. Záchod je sice splachovací, ale nesplachuje a chybí tam prkénka, teda aspoň na panském. Kde chybí na záchodě pár obkladaček, tam si pomohla místní údržba sádrou. Nakonec se domlouváme na dvě noci s tím, že dál uvidíme. Za jednu noc platíme 30 hřiven za osobu (120 Kč). „Zajtra budět vsjo v parjedke," tvrdí nám Taťána, když ji říkáme, že nesplachuje záchod a ve sprše teče jen studená voda. Moc jí ale nevěříme. El.zásuvky na pokojích jdou jenom Hasičům. Vyneseme bagáž a jdeme do městečka na oběd. Hned za naší ubytovnou je benzínová pumpa. Liba jde na záchod tam, když se vrátí, vypadá spokojeně. „Děcka, mám záchod, škoda, že se mně chtělo jenom na malou," říká a pochvaluje si toaletu na pumpě.
Večeříme ve městě. Jako aperitiv si dáváme vodku, také proto aby holky zapomněly na záchody na naší ubytovně. Platíme - jak jinak než - všechno dohromady. Večer šly holky s Hasičem a s litrem slivovice do altánku u lesa. Já s Petrem nad mapou Ukrajinských Karpat tvoříme plán na další den. Taťána se nám snaží na zítra vnutit průvodce, kterého s díky odmítáme. Holky přišly asi za dvě hodiny a z litru slivovice toho moc nezbylo - prý zapíjely záchody. Spát jsme šli kolem půlnoci.
PÁTÝ DEN středa 2. ČERVENCE „Z Jasinje až do Aše - republika je naše". Nový průvodce Michal „z Liberce"
Kolem sedmé nás budí sbíječka dělníků, kteří opravují „naší bázu". Na osm hodin máme domluvenou snídani za dvacet hřiven (80 Kč), některé bolí po včerejší slivovicové párty hlava. Stodola - to je napsáno na dveřích jídelny, kde nás čeká ranní šok v podobě snídaně. Ta se skládá z chleba, vajíčka, másla, sýrů, káva i čaj a jako vrchol nám kuchařky přinesly každému brambory s kuřetem. Kdybych to všechno snědl, tak už nemusím do konce ukrajinské mise nic dalšího konzumovat. Hasič se obětuje a jí další a další kuřata , kterých se většina ani nechytila. Dneska jedeme do Jasinje, která byla za první republika poslední vesnice v bývalém Československu a říkal se takový slogan „Z Jasinje až do Aše - republika je naše."
Poprvé bez Bohdana
Ten odjel včerejším autobusem domů. Dneska má premiéru za volantem Hasič. Přijíždíme tam asi v deset hodin. Auto za 15 hřiven parkujeme u Hotelu. Holky jdou na poštu posílat pohledy a my jdeme zatím na pivo. Na náměstí potkáváme partu Čechů ze Znojma, prohodíme pár slov a jdeme směr Čorná Tisa na Poloniny nad osmitisícovým městečkem. Po hodině pěší tůry potkáváme na překrásných loukách starší paní, která jde s konvičkou na mléko. Holky ji zdraví. Když zjistí, že jsme češi praští s konvičkou do trávy a volá nás k nim domů - na samostatnou chalupu nad Jasinjou. „Moj syn Michal rabotajet Čechija, přijechal domov," tvrdí při cestě na samotu. Michal vyjde z chalupy a okamžitě se s námi dává do řeči plynulou češtinou. Dozvídáme se, že už víc jak deset let pracuje v Liberci a je právě na dovolené. Přijel na „zelené more" - což je kosení luk. Dál říká, že průměrný plat na Ukrajině, je prý něco kolem 1 500 hřiven (6000 Kč).
Zkoušíme Michala jestli ví, že Jasinja byla poslední vesnice v bývalém Československu. Michal to ví dobře a dokonce nám ukazuje, kde byla hraniční čára. Michalova maminka nás mezitím srdečně zve na něco k snědku, chce nám udělat „griby s vajicami" nebo „ptícu" - asi slepici. S díky odmítáme, ale studené pivo, které nám také nabídli, si dáváme s chutí. Na oplátku jim dávám teplého českého kozla. Michal se nabídl, že nás po okolních poloninách provede. Nakonec s námi strávil asi dvě hodiny, na kraji městečka si vyměňujeme adresy a telefonní čísla a loučíme se. Ještě nám připomíná, že kdybychom na naší expedici něco potřebovali máme se bez obav na něho obrátit. Jasinja nás příjemně překvapila svým kouzelným okolím a krásnou přírodou kolem. Ve tři hodiny si dáváme na náměstí v restauraci oběd a odjíždíme směr Vorochta.
Moderní lyžařské středisko - Bukovel.
Po cestě se zastavujeme pravděpodobně v největším lyžařském středisku na Ukrajině Bukovel. Cesta do tohoto střediska byla doslova katastrofální. Silnice byla celkem dost široká, ale plná děr a jednu chvíli jsme museli jet skoro krokem.
Každý rok v zimě jezdíme na lyže. Máme projeté skoro celé Slovensko, byli jsme ve Francii, v Rakousku a tak myslím, že můžeme porovnávat. Troufám si říct, že naši sousedé ze Slovenska nemají tak super moderní středisko, jaké jsme viděli na Ukrajině. Zhruba deset sedačkových lanovek, spousta vleků a 55 km lyžařských tratí kompletně uměle zasněžených. Všude kolem se stavily další a další penziony v moderním alpském stylu, kolem kterých byla zámková dlažba. Na vrchol jedné sjezdovky jsme vyjeli za 15 hřiven (60 Kč), pokochali se pohledem na celý areál a dole u bufetu jsme si dali kafe. Bylo to první kafe na Ukrajině, ke kterému jsme dostali i smetánku. Ukrajinci asi nejsou zvyklí na kávu s mlékem.
Kolem osmé večer jsme přijeli na naši základnu do Vorochty, po cestě kupujeme ještě chleba. Večeře je dneska z vlastních zásob, musíme se dobře vyspat, protože zítra jdeme na nejvyšší ukrajinskou horu - Hoverlu. Taťána na recepci nám ještě slibuje na zítra teplou vodu.
ŠESTÝ DEN čtvrtek 3. ČERVENCE Na nejvyšší vrchol Ukrajiny, na Hoverlu - 2 061 m.n.m
Ráno vstáváme poměrně brzy a už v 7.10 hod vyrážíme autem z Vorochty do Karpatského národního parku. Jede s námi už i Bohdan se svými dvěma ukrajinskými kamarády Romanem a Jaromírem, který je doktor, tak dál mu budeme říkat doktor. Řídí znovu Hasič. Po půlhodině jízdy přijíždíme k závoře a buňce, kde se platí za vjezd do parku. Bohdan s doktorem jdou zaplatit. Za každého by se mělo platit 5 hřiven, ale doktor tam má známou, tak platíme dětské vstupné což jsou 2 hřivny. Zdržíme se asi deset minut a pokračujeme po příšerně hrbaté a prašné cestě plné výmolů směrem na parkoviště pod nejvyšší vrchol Ukrajiny. Parkoviště je skoro prázdné a my o půl deváté vyrážíme na vrchol. Směrová cedule nám hlásí, že na Hoverlu je to 4,1 km. „Naši Ukrajinci" sebou táhnou spacáky a stany, protože se rozhodli v horách přespat a pokračovat dolů až druhý den.
Cesta na nejvyšší vrchol Ukrajiny vede asi první půl hodinku lesem a je poměrně příjemná, i když pořádně strmá, asi pod úhlem šedesáti stupňů. První občerstvení je na paloučku za lesem, ze kterého už vidíme vrchol malé a velké Hoverly. Malá Hoverla je asi pět set metrů pod vrcholem. Mým odhadem jsme zhruba v pětině cesty. Pokračujeme dál do strmého kopce a protože je velké vedro a sluníčko do nás nemilosrdně praží, každou chvilku se občerstvujeme. Chvilku stoupáme po kamenech, které se střídají s hliněným chodníčkem. Po cestě čas od času vytahuji kameru, kterou mně hlavní kameraman výpravy Petr na dnešní akci přidělil. Po třech hodinách výstupu jsme na nejvyšším bodu Ukrajiny. S kamerou běžím dopředu, abych mohl zachytit autentické záběry všech našich členů expedice na vrcholu. Cesta je sice poměrně náročná, ale zdravý, a i netrénovaný člověk, by měl tento výstup zvládnout.
Piknik na Hoverle
Na Hoverle je mým odhadem něco kolem padesáti lidí všech věkových kategorií. Potkáváme tady školní výlet, několik seniorů, někteří výletníci mají jenom kabelku, jiní šli na vrchol v plné polní, tedy vybavení i na nocování. Dáváme se do řeči se dvěma holkami z Opavy, které jsou na Ukrajině na zájezdě s cestovkou. Tvrdí, že o zájezd byl velký zájem a byl brzy vyprodán. Po nezbytných vrcholových fotkám scházíme asi dvě stě metrů pod vrchol. Naši ukrajinští kamarádi nám tam připravili piknik. Dáváme si vrcholovou moravskou slivovicu a ukrajinskou samohonku. Bohdan další štamprlu ale už odmítá se slovy „Prašlaj rozum, zajtra zustriněm sa," - „ahoj rozume, zítra se sejdeme," překládá. Posilňujeme se výborným domácím ukrajinským sádlem a slaninou půl roku naloženou v soli (Hasičovi moc nechutnala).
Nečekaně tvrdá cesta zpět
Po hodině a půl na vrcholu se sbíráme v jednu hodinu k odchodu. Jdeme směr jihozápad. Petr a Hasič fotí hraniční kameny s nápisem CS v okolí Hoverly, které ukazují, kde až bylo za první republiky Československo. Protože je horké letní počasí a na vrcholu není žádná občerstvovací stanice, pomaličku nám docházejí zásoby vody. S vědomím, že cesta dolů nemůže přece trvat déle jako výstup, jdeme k našemu dalšímu cílu - jezeru, které tu zůstalo z ledovce, někdy před mnoha milióny lety.
Sestup z vrcholu není ze začátku až tak náročný. Menší potíže má Soňka se svým operovaným kolenem, ale jinak šlapeme v pohodě. Hluboko pod námi pramení ukrajinská řeka Prud a my se zastavujeme na dalším vrcholu Breskul ve výšce 1 911 m.n.m. na občerstvení. Jdeme už dvě hodiny a už nemáme skoro nikdo vodu. Podle Petra je to k našemu auto tak šest kilometrů. To ještě nevěděl, jak šeredně se plete. Po dvaceti minutách chůze vidíme na pastvině koně. Kde jsou koně, tam musí být i voda, říkám si v duchu a je to tak. Asi po půl kilometru už vidíme pod námi jezero. Nabíráme ze studánky vodu. Je výborná, shodují se všichni. Občerstvujeme se a loučíme s našim ukrajinským doprovodem Bohdanem, Romanem a doktorem. Budou u jezera nocovat. Bohdan nám ještě vysvětluje cestu zpět k autu a po čtvrthodince vyrážíme. I když je poměrně sucho, cestou zpět jsou v blízkosti jezera bažiny, tak skáčeme po kamenech, ať sme co nejmíň mokří. Měli bychom jít už dolů, ale pořád stoupáme do kopců, už to je nějaké podezřelé. Petr jde v čele s mapou v ruce a tvrdí, že ví kde jsme. Jdeme pořád do kopce, potkáváme staršího Poláka, který nám říká, že cesta je škaredá, zarůbaná. To už se nesměje skoro nikdo. Nejmíň Soňka se svým nedoléčeným kolenem.
Cesta je opravdu zarůbaná a škaredá. Doslova se prodíráme klečí a borovicovými kosodřevinami. Každý má plné nohy škrábanců. Za další půl hodinku potkáváme asi čtyřčlennou - zdá se že domorodou rodinku - ale nikoho z nás nenapadne se zeptat, kdeže vlastně jsme. Prodíráme se dál kosodřevinou po vrstevnici asi v polovině kopce a najednou se pod námi hluboko v údolí objeví už zmiňovaná rodina. Teď už víme, že jdeme špatně. Vrátit se, nebo pokračovat. Nakonec jdeme dál, z vrcholu byly vidět dvě stavení, doufáme, že k nim dojdeme. Je šest hodin večer, když se pod námi v dáli opravdu vynořují, za chviličku už vidíme i na naše parkoviště. Ale sestup je daleko horší, jak cesta nahoru. Soňa víc nemluví, jak mluví, Hasič se jí snaží pomáhat v náročném sestupu. Já to zezadu kameruji a Liba na mě zepředu zuřivě mává, ať to raději netočím.
Konečně na parkovišti
Přesně v 19.05 se jako první po pěti hodinách sestupu dostávám na parkoviště Zaroslak k autu. Vytahuji kameru a čekám na ostatní. Na pocity se ani ptát neodvažuji, všichni jsou zničení. Ilča ukazuje plyskýře, Soňka nadává, Hanka tvrdí, že to bylo náročné a Liba si dává v cíli štamprlu slivovice. Suma sumárum: výstup trval přesně tři hodiny a cesta zpět pět a půl hodiny. Podle našich výpočtů jsme ušli něco kolem 20 km v těžkém terénu. Hasič nás žene do auta, protože si chce dát konečně pivo a jedeme na naši základnu do Vorochty.
Zastavujeme na kraji Vorochty, kde si dáváme v krásné kolibě večeři. „Nejlepší boršč na Ukrajině," prohlašuje Hasič a ten se vyzná, protože už má asi pátý. Obsluha je na Ukrajinu nezvykle rychlá, tak slečnu číšnici pochválíme. Ta je pohotová a přináší Knihu přání a stížností, ať to tam prý napíšeme. Klidně i česky. Jmenovala se Ivanka. Za celou večeři platíme dohromady (jak jinak) 250 hřiven ( 1 000 Kč). Na centrálu přijíždíme kolem desáté večer, slibovaná teplá voda ve sprchách už bohužel neteče, ale dobrá je i studená. Byl to krásný a dramatický den. Na Hoverlu určitě dlouho nezapomeneme. Myslím, že někteří určitě do konce života.
SEDMÝ DEN pátek 4. ČERVENCE Solotvino - ukrajinské mrtvé moře
Dneska se stěhujeme zase o kus dál. Z Vorochty máme namířeno do Solotviny s tím, že se uvidí co bude dál. Snídani si domlouváme s Taťánou, ale chceme poloviční porci (sýr, máslo, kafe, čaj, dietní párek, cena 12 hřiven, 48 Kč) a i ta nám bohatě stačí (nevím jak Hasičovi).
Zatímco holky s Hasičem zůstavají a sledují trénink mladých skokanů na lyžích na můstcích, které jsou přímo v areálu, já jedu s Petrem pro Bohdana a jeho kamarády na parkoviště pod Hoverlu. Řídí Petr, kolem dvanácté přijíždíme na přeplněné parkoviště a asi půl hodinky čekáme na Bohdana. Mezitím si vybavujeme certifikát za 5 hřiven, který potvrzuje, že jsme zdolali nejvyšší vrchol Ukrajiny (certifikát vám prodají, i když jste na vrcholu nebyli - kšeft je kšeft).
S našimi ukrajinskými kamarády jedeme zpět do Vorochty. Doktor s Romanem jedou autobusem domů a Bohdan pokračuje s námi. Loučíme se Taťánou a ve 13.15 vyjíždíme. Řídí pořád Petr a jeho žena Hanka ho asi třikrát napomíná, ať jede pomalu. Asi v půlce cesty nás v pohraničním pásmu s Rumunskem zastavují ukrajinští vojáci a chtějí vidět pasy a lísteček, tak zvanou „bumážku," který jsme vyplňovali na hranicích při příjezdu. Petr ho nemá, ale má Hanku a ta bumážku po pár minutách najde a pokračujeme dál. Jsme v Solotvině, začíná drobně pršet.
Na kraji městečka tankujeme. Za pár stovek metrů zjišťujeme, že jsme brali naftu u nejdražší pumpy ve městě. Tankování na Ukrajině je trošku rozdílné na rozdíl od našich čerpacích stanic. Napřed zaplatíte, nebo nahlásíte za kolik chcete brát, a teprve potom vám obsluha pustí stojan.
Plavu i když neplavu
V 15.10 přijíždíme k „Bázi oddycha" v Solotvině, což je ukrajinské městečko na rumunských hranicích. Známé je především pro hlubinné solné doly a přilehlé rekreační centrum u jezer s vodou, kde se nedá potopit, tzv. ukrajinské "Mrtvé moře". Obyvatelé Zakarpatí jsou na jezera náležitě hrdí a každý by se sem rád jel podívat. Rekreační zázemí tvoří i několik hotelů a restaurační zařízení. Začíná pršet čím dál víc a my po zběžné prohlídce okolí hledáme něco na zub. Jdeme do prvního penzionu, dáváme si pozdní oběd a rozhodujeme se co dál. Jestli zůstat nebo pokračovat směrem na Koločavu. Přestává pršet a protože je v penziónu i volné ubytování, tak zůstáváme. Holky jdou prohlédnout pokoje a vracejí se s úsměvem. Sprcha, čistý splachovací záchod, dokonce televize - prostě evropský standart. Platíme 50 hřiven na osobu (200 Kč). Stěhujeme se do penziónu a jdeme zkusit slanou vodu. V solotvinském jezeře je prý koncentrace soli ve vodě 30 g na 1 litr. Zkoušíme se potápět, ale je to skoro nemožné. I plavání nám děla potíže, voda je hrozně hustá. Tak jenom ležíme na hladině a užíváme si tu pohodu. Po vykoupání je důležité se pořádně osprchovat, každý má na sobě nejmíň půl kila soli.
Večer jdeme na obchůzku městečkem. Končíme v jedné restauraci, v osm hodin začne hrát živá hudba. Bohdan dává zahrát pro „kamarády z čechije". Za chvíli tančíme společně s Ukrajinci, i na "hada" došlo. Nálada je výborná, taková družná a přátelská. Protože brzy ráno vstáváme a odjíždíme do Koločavy, celí spocení tancem kolem jedenácté odcházíme, i když bychom vydrželi i do rána. Zdá se, že holky po včerejší tůře ani nohy nebolí.
OSMÝ DEN sobota 5. ČERVENCE Zabili, zabili, chlapa z Koločavy...
Po snídani v penziónu vyjíždíme v 5.40. Řídí Bohdan. Silnice, kde vede hlavní trasa na Mukačevo je v poměrně dobrém stavu, ale běda, jak odbočíme směrem do hor na Koločavu. Posledních 50 km jsme jeli asi dvě hodiny, někde doslova krokem. Když jsme asi pět set metrů před vesnicí, poznávám školu v Koločavě podle fotek. Jsme tam, i když nás o tom neinformuje žádná cedule.
Hledáme četnickou stanici, což je celkem jednoduché, cestu k ní vám ukáže každý. Parkujeme u ní auto a jdeme na místní hřbitov ke hrobu legendárního zbojníka Nikoly Šuhaje a jeho milované Eržiky. O tom příběhu se mně tady rozepisovat nechce, každý určitě zná příběh lásky, zrady a dobrodružství o Nikolovi, Eržice, Derbakovi a lichváři Magerim. V letní prázdninové sezóně se zdá, že po Koločavě chodí víc Čechů, jak místních lidí. Cestou ke hřbitovu potkáváme skupinku z Hradce Králové. Hrob Nikoli je v dolní části hřbitova a hrob Eržiky najdete naopak v horní části. Koločava leží v překrásném údolí, kolem je spoustu lesů a turistické tůry se přímo nabízejí, ale to snad někdy příště.
Ze hřbitova míříme do místní školy, kde je muzeum spisovatele Ivana Olbrachta. Tím nás provází místní učitelka paní Natálka. Byla jednou z těch, kteří se zasloužili o vznik muzea. V Koločavě pořádá také každý rok folklórní festival českých souborů. Nám - za dobrovolné vstupné a pěknou češtinou - poskytuje asi půlhodinový výklad o vzniku muzea, o Ivanu Olbrachtovi a také se dozvíte, jak to doopravdy bylo s Nikolou. V muzeu je s námi parta čtyř kluků z Pardubic, kteří spali za 10 hřiven (40 Kč) přímo ve škole. „Musíte spát ve spacáku, ale je tam sucho a teplá voda, záchody.....ujdou," hodnotil jeden z nich nocleh. Na ubytování se potom ještě ptáme v Četnické stanici. Tam zaplatíte ovšem daleko víc - 65 hřiven (260 Kč).
Oběd v Četnické stanici
Ze školy jdeme na oběd do Četnické stanice. Jídelníček je tady v češtině, Ilča si dává halušky, já a Soňka klobásu (nic - moc) a ostatní nějaký řízek. Pozor!! Tady můžeme zaplatit každý zvlášť. Hospoda je pěkně vyzdobená, na zdi visí česká vlaječka, kousek dál je vystavený pohled Vlčnova (škoda, že jsme nevzali pohled Lhoty, nadáváme si všichni), všude kolem jsou fotky, většinou Čechů, kteří se tady zastavili. Tady si můžete koupit i knížky o Zakarpatské Ukrajině, které se prodávají přímo v hospodě. Po obědě asi v jedenáct hodin vyrážíme směr slovenské hranice domů. Vždycky jsem se chtěl do Koločavy podívat a musím říct, že mě vůbec nezklamala. Nechci si hrát na nějakého věštce, ale viděl jsem přesně to, co jsem čekal. Trošku jsme byl překvapený z délky celé vesnice (12 km) a počtu obyvatel. „Máme asi osm tisíc obyvatel," tvrdila Natálka, která tu provádí turisty a zná ji tady každý.
Zastávka v Mukačevě
Bídná cesta z Koločavy na hlavní tah směrem Užhorod a Mukačavo trvá něco přes hodinu. Čtvrt hodiny po dvanácté konečně najíždíme na hlavní tah a valíme k Mukačevu, kde jsme se rozhodli utratit poslední ukrajinské hřivny. Do poměrně velkého - podle mého odhadu nejmíň dvacetitisícového města - přijíždíme přesně ve dvě odpoledne. Dáváme si hodinku na rozchod a ve tři jedeme směr slovenská státní hranice. Přebírám od Bohdana řízení. V 16.10 přijíždíme na přechod. Na ukrajinské straně je před námi devět aut. Ukrajinci chtějí vidět jenom plnou moc k půjčenému auto a bez problémů jedeme na slovenskou stranu. Nejsme ani na Slovensku ani na Ukrajině a před námi je řada odhadem patnácti aut.
Drama na hranicích, ale jiné než jsme čekali
Tady začíná drama jedné z našich členek výpravy, kterou nebudeme jmenovat, zaviněné pravděpodobně haluškami v Četnické stanici na Koločavě. Je to jednoduché, chce se jí na záchod a to tak, že hodně. Jde teda ke Slovákům, z dálky už jí vidí kamery (před slovenským přechodem je jich požehnaně), naproti už jí jde slovenská celnice, která ji ale tvrdě oznámí, že se musí vrátit na Ukrajinu. S protáhlým obličejem se vrací zpátky k autu. „Trošku jsem to rozchodila," říká. Za dalších pár minut je situace ale už kritická. Zkouší to naproti v Frí-šopu, ale tam prý záchody nemají. Nedá se nic dělat, bere si pas a s pomocí Bohdana se vrací zpátky asi dvě stě metrů na Ukrajinu. Po patnácti minutách se vrací a zdá se, že je všechno v pohodě. Jako jediná z celé výpravy může říct, že na Ukrajině byla dvakrát. „Nechtějte vědět, jaké tam byly záchody, nejhorší na celé Ukrajině," hlásí s úlevou po příchodu.
My jsme se mezitím posunuli o nějakých pět aut. Čekáme už víc jako hodinu. Ještě pořád nejsme na Slovensku a zdá se, že záchodové drama nekončí. Nejmenovaná členka znovu zbledne, bere znovu pas a jde na Slovensko zkusit štěstí podruhé. I když s poznámkami od již zmíněné slovenské celnice, tentokrát hranice úspěšně prochází. My se mezitím posunujeme o další kus dál a přichází pasová kontrola. Pro jistotu hlásím, že nám jeden člen chybí a je na záchodě na Slovensku. Po této toaletové anabázi jsme už u celní kontroly. Celník si nechává otevřít kufr, namátkově ukazuje na Petrovu tašku, kterou kontroluje. Všichni musíme vystoupit z auta, prohlíží vnitřek vozu a konečně nás po necelých dvou hodinách pouští na Slovensko.
DEVÁTÝ DEN neděle 6. ČERVENCE Cesta domů a suma sumárum
Po cestě domů využíváme nabídku na ubytování na Slovensku, kterou dostala Hanka od svého známého. Přespáváme v Giraltovcích nedaleko Prešova a v neděli ráno po deváté vyrážíme k domovu. Ve Lhotě jsme kolem půl páté odpoledne.
Musím říct, že dovolená na Ukrajině byla jednou z nejlepších, jakou jsem za posledních několik let zažil. Každý den se dělo něco neobvyklého a pro mě nového. Svým dílem k tomu určitě přispěla i spolehlivá parta lidi, se kterýma jsem jel. Za celou dobu nebyl sebemenší problém (když nepočítám protáhlé obličeje u některých ukrajinských záchodů). Měli jsme i štěstí na počasí, které nám vyšlo opravdu parádně. Když pojedete na Ukrajinu a něco si o ní přečtete, neměli byste být překvapení.
Přidávám pár poznámek a mých postřehů z Ukrajiny
Lidé: Vstřícní, milí, přátelští a ochotní. Na vesnici by se vám rozdali. Horší to bylo třeba ve městě. Na obsluhu i v lepší restauraci si prostě musíte počkat. I přes různá varování jsme nemuseli nikoho a ničím na Ukrajině uplácet. Možná to bylo i tím, že nás vůbec nezastavovali policajti. Pivo, které jsme dali celníkovi při příjezdu, nebylo vůbec nutné.
Cesty: Hlavní tahy, většinou slušné, pro představu našince, hlavní cesta na Ivano - Frankovsk a Kyjev je něco podobného jako cesta z Uh. Ostrohu do Hluku jenom širší a s horšími krajnicemi. Kapitola sama pro sebe jsou ovšem cesty na vesnicích. Hrbaté, samá díra a prakticky jenom šotolina bez asfaltu a ještě musíte dávat pozor na všudypřítomné krávy. Benzinky rostou u cest doslova před očima a většinou se jedná o moderní čerpací stanice včetně prodejny, která je zásobena tak jako u nás. Ukrajinci hodně stopují a to bez rozdílu věku. Bohdan nám vysvětlil, že stopař řidiči platí, obyčejně takovou sumu, kolik by stál autobus.
Příroda: Pohoří Karpat je opravdu unikátní, leckde ještě s nedotčenou přírodou. Neskutečně krásné louky (poloniny) u vesnic a v horách čisté řeky. Škoda jen, že se na Ukrajině neřeší, co s odpadky, prostě je skoro každý nechá, kde ho napadne.
Ceny: Skoro všechny ceny jsou v přepočtu zhruba o jednu třetinu nižší než u nás. Na Ukrajinu je skoro zbytečné vozit jídlo a pití. Obchody jsou velice slušně zásobené.
Během našeho putování jsme najeli celkem 2 160 km. Z toho v Česku 56, na Slovensku 928 a na Ukrajině 1 176 km.