Samozřejmě jsem se měl o následujícící "akci" zmínit dříve, ale často mám pocit, že je zbytečné, abych se tady věnoval "akcím", které mají velkou publicitu a já bych o nich nepřinesl žádný nový pohled. Tedy v Uherském Hradišti začala Letní filmová škola, většinu potřebných informací najdete na oficiálních stránkách školy, stačí, když kliknete TADY.

Vždycky, když se někde sejde hodně filmařů a k tomu ještě novinářů, není nouze o tisíce napsaných a pronesených slov, takže lze očekávat, že i letos se všude možně objeví zmínka o Uherském Hradišti a Letní filmové škole. Mám k takovým slovům poněkud rezervovaný vztah, je to pro mě jakýsi svět sám pro sebe, nejvíc je to vidět na referování o filmovém festivalu v Karlových Varech, kde to zvenku vypadá, že nejdůležitější jsou večírky, zprávy o tom, kdo přijel nebo nepřijel, případně, čím že to letos novináři obdarovali prezidenta festivalu Bartošku. Opravdu zprávy jak od ufonů :) Snad si Hradiště odsedne od takových "způsobů" co nejdál... A samozřejmě na festival si zajděte a hlavně si z něj "něco" podstatného odneste!

První den festivalu byl pro mě osobně dnem mezi Annou Honovou a Janem Švankmajerem, tedy mezi spíše neznámou politickou vězenkyní a známým filmovým režisérem i výtvarníkem Janem Švankmajerem. Snažil jsem se pohybovat blízko těmto úctyhodným (rád takový výraz použiji) lidem, hodně je poslouchal a pochopitelně (snad) jsem se snažil vzít si z jejich povídání co nejvíce sám pro sebe. Samozřejmě program byl mnohonásobně bohatší, filmy se už pouštějí na několika místech a rušno je i po celém městě, pro mě osobně byli ale oni dva nejzásadnější lidé zahajovacího dne. Slyšel jsem sice první den také Pavla Kohouta (a viděl od zajímavý krátký snímek Aksál), ale neměl jsem na něj zatím tolik času, aby to tady stálo za řeč.

Den mezi "Honovou a Švankmajerem" byl především dnem neustálého přemýšlení nad svobodou, každý z nich samozřejmě zažil (ne) svobodu jinak a mluvil o ní z jiného úhlu, oba ale tyto pohledy byly nesmírně podstatné a inspirativní. Nechci vás s tímto tématem tady na stránkách v této chvíli nijak moc "obtěžovat", jenom pár řádků.

Anna Honová je statečná žena z Uherského Brodu, která prožila nelehký život, komunistický režim ji posadil (režim nebo konkrétní lidé, co myslíte?) v padesátých letech do vězení a život jí ničil i po propuštění z vězení. Dnes má 82 let a věnuje se tomu, co považuji za vůbec nejdůležitější poslání, jaké člověk může mít. Setkává se s mladými lidmi, mluví s nimi o svém životě a životě mnoha vězńů komunistického režimu, povídá jim o lásce ke svobodě i nenávisti k totalitě.

Existuje snad důležitější téma? I když se o paní Honové hodně napsalo, rád bych o ní přesto ještě napsal v časopise, možná trošku jinak, než bývá obvyklé. Chci napsat o tom, jak jsem už dříve navštívil malilinkatou kancelář politických vězňů v Uherském Hradišti (často myslím na ty těsné prostory, kde poslední žijící skupinka těchto lidí zalepovala obálky s pozvánkami na společné setkání), stejně jako chci napsat o pátečním zahájení výstavy Bojovníci proti totalitě pohledem dětí, kde kromě paní Honové skoro nikdo nebyl, a stejně tak se chci pokusit vyjádřit po svém celé ono téma svobody, vymírajících politických vězňů i generací, jejichž budoucnost bude závislá na tom, jak moc či málo budou vnímat paměť paní Honové a mnoha a mnoha dalších statečných lidí, kteří svobodě tolik obětovali.

Mimochodem, celý projekt Bojovníci proti totalitě připravilo ministerstvo obrany (podnět dala sama ministryně Vlasta Parkanová, výstavu můžete navštívit, světe, div se, ve vojenském stanu na místě bývalých kasáren) a určitě by si zasloužil co největší pozornost - a v rámci něho vydalo ministerstvo ve velmi zajímavé podobě také dopisy Milady Horákové z vězení. Právě s takovými dopisy by se měly děti seznámit v každé škole i rodině. Co říkáte? Znáte je?

Rozepsal jsem se, proto se o Jana Švankmajerovi teď zmíním jen velestručně. Ve čtyři odpoledne měl něco jako tiskovou konferenci ve Slováckém muzeu, kde má společně se svou ženou docela velkou výstavu. A byla to tiskovka, jakých člověk zažije nemnoho. Měl jsem obavu, jak moc bude chtít povídat, jenže on se ukázal jako velmi vstřícný chlapík, který zajímavě mluvil o své práci i práci své ženy přes dvě hodiny! I on mluvil o svobodě - a to ze všeho nejvíce o nesmírně důležité vnitřní svobodě každého jednotlivého člověka. I na ní bude v mnohém závislé přežití dalších generací, které si to sem na svět "docupitají" po nás.

Tož tak, mlčím, kdo jste mé "pokecání" dočetli až sem, máte nyní klid. Existuje něco lepšího?

RB