Takto vypadá

Nikdy jsem žádnou knížku nenapsal, a patrně by to platilo až do mé smrti. Jenže jednoho dne se ozvala Katarína Belejová z brněnského nakladatelství C Press, které spadá pod ALBATROS MEDIA s nabídkou, jestli bych mohl knížku napsat. Zavolali jsme jsme si, sešli jsme se, povídali jsme si - a já na nabídku kývl. Od té doby jsme spolu mnohokrát mluvili, setkávali se, debatovali o knížce, různě ji upravovali, doplňovali, mazali až jsme dospěli ke konci - a k mému překvapení byla knížka 13/9 2024 vytištěna. A měla by se brzy objevit ke koupi v knihkupectvích i na internetu. Rád bych ze všeho nejdříve musím moc a moc a moc a moc a moc poděkovat Kataríně. Bez ní by kniha nikdy nikde světlo světa nespatřila. Děkuju!!!!

A jedním dechem mi dovolte i tady poděkovat mým rodičům a manželce, protože jejich nekonečná obětavost, pracovitost a vstřícnost jsou hlavními důvody, proč se už mnoho let můžu naplno věnovat své práci - novinařině. Bez nich by to nebylo možné. Nikdy jim nebudu moci být dostatečně vděčný za to, co pro mě v životě udělali. Děkuju!!!  

Pokud byste si chtěli knížku objednat, nejlepší ze všeho je kliknout na následující odkaz: TADY, prosím.

Po kliknutí na odkaz si můžete knížku objednat za předplatitelskou cenu 319 korun. Knížku byste navíc měli už velmi brzy dostat, protože dnes, kdy píší tyto řádky, tedy 13/9, zbývají do distribuce poslední dny. Patrně by se měla objevit z tiskárny k prodeji a rozesílání už 19/9. Pokud byste případně měli o knížku zájem, zkuste využít tuto možnost. Kolik bude cena v knihkupectvích nevím, ale co jsem slyšel, obchody budou patrně nasazovat různé ceny. 

Postupně se budu snažit dávat na toto místo internetu (dokud nebudu mít hotové nové stránky) informace ke knížce. Ať už jde například o informace, které se do knížky nedostaly, ale také informace, jak vlastně knížka vznikala a především, co a jak se kolem ní děje po vytištění a přemístění do knihkupectví. Rád bych sem dal také videa a fotky, které s knížkou a mou novinařinou souvisejí. A pokud budu mít čas a schopnosti, rád bych sem dával také informace o samotné novniařině, abyste věděli, že mnozí novináři se snaží dělat co nejpoctivěji tuto práci, která je pro demokratické fungování každé země nesmírně důležitá.

Z praktických, provozních informací, můžu už nyní avizovat, že knížku se budu snažit uvést do života v pondělí 18. listopadu 2024 v Knihovně Václava Havla v Praze. Samozřejmě, všichni jste zváni!!!! Vstup je zdarma. Program ještě nemám hotový, ale můžu prozradit, že hosty budou mimo jiné dva skvělí novináři, autoři velmi ceněného podcastu Vlevo dole, Lucka Stuchlíková a Vašek Dolejší. Jsou to mí bývalí kolegové, mám je rád a mám rád také jejich novinařinu.  

Tady jsou názvy kapitol knihy:

1. ÚVOD aneb CO SE V TÉTO KNIZE DOZVÍTE

2. IKONICKÝ NOVINÁŘSKÝ SÁL ZAVÍRÁ

3. TEN PEKAŘ MĚ ZAJÍMÁ

4. DŮM ZÁZRAKŮ JE POD ZEMÍ

5. ROZDĚLENÍ ČESKOSLOVENSKA POČKÁ

6. DO SENÁTU PŘICHÁZÍ TAKOVÝ MILÝ, NEPŘÍJEMNÝ OVÁD

7. REVOLUCE JMÉNEM INTERNET JE TADY

8. POJĎTE VÉST REGIONÁLNÍ REDAKCI

9. NABÍDLI MI 10 MILIONŮ, USLYŠEL JSEM

10.JEVIŠTĚ JMÉNEM POSLANECKÁ SNĚMOVNA

11.JEŠTĚ VOLBA TOPOLÁNKA. A PAK DOMŮ

12. ČERPEJME ZE ŽIVOTA NAŠICH PŘEDKŮ

13. SLOVÁCKO JE RÁJ! A JÁ DO NĚJ MÍŘÍM

14. NADĚJE S NAŠÍ ADRESOU. A JEJÍ KRACH

15. VRAŤME SE, PROSÍ ŽENA

16. RYCHLE, RYCHLE, DRAHOŠ OZNAMUJE BOJ O HRAD

17. BABIŠ LOVEC NIČÍ MF DNES

18. BEZ MOBILU NA VIDEA NEUDĚLÁM ANI KROK

19. BABIŠ MÝM OSUDEM

20. ŠPIČKOVÍ NOVINÁŘI SE STÁVAJÍ TAKÉ MANAŽERY

21.OBJEVUJE SE „NĚJAKÝ" MINÁŘ Z CHVILEK

22. TEMNÉ OBDOBÍ COVIDU

23. NEMŮŽU VSTÁT, RUSKO ZAÚTOČILO NA UKRAJINU

24. ČEŠI JAKO HRDINOVÉ. POMÁHÁME UPRCHLÍKŮM

25. STÁLE ČASTĚJI SLÝCHÁM: VÁM, NOVINÁŘŮM, NEVĚŘÍME

26. LIDÉ NEJSOU DEZOLÁTI

27. PROČ NATÁČÍM VIDEOKOMENTÁŘE PROTI LŽI A NENÁVISTI

28. SE SVĚTLANOU TO NEBUDE POHODA

29. NESMĚJÍ SE VÁM LIDÉ? ZEPTAL SE MĚ ČESTMÍR

30. NA ODCHODU Z TWITTERU

31. BARTONÍČEK DOSTAL ŠOK, NAPSAL PRCHAL OD BABIŠE

32. NEJVÍC MĚ ZAJÍMÁ MODERNIZACE ČESKA

33. NOVINÁŘSKÝ SVĚT MĚNÍ ŽENY

34. MLADÝM NOVINÁŘŮM POMÁHÁ FOND DANIELA ANÝŽE

35. CO OHROŽUJE NOVINAŘINU?

36. NOVINÁŘEM MŮŽETE BÝT I VY. ZKUSTE TO!

37. PODPORUJTE NOVINÁŘE, BRAŇTE JE

38. RADY PRO NOVINÁŘE

39. CO JE DOBRÉ VĚDĚT O NOVINÁŘÍCH

40. URČITĚ ZVOLNÍM, SLIBUJI NAKONEC SVÝM BLÍZKÝM

Takto vypadají první stránky knihy:

 Tady je ukázka z konce knihy:

Tady je úplný konec knihy:

Jedna z věcí, která se nakonec v knize neobjeví, je anketa mezi mými novinářskými kolegy. Měl jsem sen, že získám odpovědi na své otázky přibližně od dvacítky novinářů, které jsem oslovil, ale bohužel, nakonec odpověděli jen někteří. S editorkou Katarínou jsme si proto nakonec řekli, že vzhledem k malému množství odpovědí bude lepší anketu do knihy nedávat. S těžkým srdcem jsem souhlasil. Ale rád bych dal odpovědi alespoň sem, postupně dám všechny, které mi přišly. 

Pavel Švec: 

1. Když se ohlédneš za novinařinou v letech 1989 až 2023, převažuje u tebe radost, nebo zklamání? Z čeho především?

Jsem v branži jen necelou polovinu tohoto období čili si netroufnu hodnotit porevoluční českou novinařinu jako celek, ale zaměřím se na posledních patnáct let, které jsou determinované zejména změnou struktury vlastníků médií a setrvale klesajícím zájmem lidí o zpravodajství. To jsou klíčové důvody, proč jsou mé pocity nyní blíže spíše zklamání. Nicméně radost mám z toho, že novinařina dokáže stále generovat šikovné, zvídavé a zapálené novinářky a novináře. Máme tu poměrně hodně médií, která nabízí velmi kvalitní, důležité a zajímavě zpracované materiály. Zkrátka jsme stále nerezignovali na naše poslání. Bohužel poslední roky si mediální svět prochází krizí, je stále méně peněz a to samozřejmě oboustranně ovlivňuje dosah i obsah. Jako společnost čelíme velkým výzvám spojeným zejména s cílenými útoky a dezinformačními kampaněmi, čelíme ztrátě důvěry. O to důležitější naše práce je. 

2. Na co nejvíce vzpomínáš z doby, kdy jsi s novinařinou začínal?

Novinařina nebylo moje první zaměstnání. Před tím jsem pracoval deset let jako stavební projektant. Pak se rozhodl pro radikální změnu. Začínal jsem v regionální redakci MF Dnes, čili tištěném deníku, později jsem pracoval v České televizi a nakonec i ve webovém deníku Aktuálně.cz. Novinařina mě fascinovala, můj bratr Petr je novinář, moje manželka Adéla investigativní reportérka. Když jsem do této pozoruhodné branže přišel, měnil se po dlouhých letech pražský primátor Pavel Bém a z funkce odcházel také Martin Dvořák, ředitel dalšího mocenského centra hlavního města - Dopravního podniku. Takže se objevilo mnoho zajímavých témat a kauz, k nimž jsem se i díky své budoucí manželce, která v pražské redakci již pracovala, dostal. Měl jsem rovněž na starosti městskou část Praha 10, která byla pověstná působením různých takzvaně špičatých bot, "politických" lobbistů v zákulisí. Takže, když se vrátím do přelomu první a druhé dekády tohoto tisíciletí, vybavím si právě to. V pražské regionální redakci nás tehdy bylo zhruba deset píšících. O dva tři roky později jsme se zcvrkli na polovinu. V Mf Dnes jste tehdy mohl potkat Roberta "Čendu" Čásenského, Jardu Kmentu, Vaška Dolejšího, Jirku Kubíka, Janu Klímovovou, moji šéfovou Ivanu Faryovou a spoustu dalších inspirativních lidí. Vlastně na své začátky vzpomínám poněkud nostalgicky.

3. A co ti nejsilněji utkvělo v paměti za celou dobu, co se věnuješ novinařině?

Možná by se dalo čekat, že řeknu rozhovor s prezidentem, rozkrytí nějaké velké politické kauzy nebo netušený badatelský objev. Ne. Nejsilnějším zážitkem, který se mi vypálil do paměti, byl okamžik, kdy jsme se v červnu 2013 v redakci dozvěděli, že Mafru, pod níž spadala i Mf Dnes, koupil miliardář Andrej Babiš. Za několik měsíců se stal poslancem, následně ministrem financí a posléze i premiérem. To byl šok. A svým způsobem zlom. Novinářská branže oslabila, rozdrobila se i jakási profesní sounáležitost.

4. Co považuješ za nejdůležitější říct lidem o dnešním stavu novinařiny? Co tě na ní těší, a co naopak trápí?

Odpověď na tuto otázku souvisí s tím, co jsem už říkal. Společnost bez skutečných novinářů a seriózních médií je do velké míry slepá a hluchá. Je mnohem náchylnější podléhat výkyvům a krizím, je mnohem méně odolná vůči erozi a mocní nepodléhají dostatečné kontrole. To mě trápí. Dnešní stav novinařiny je silně ovlivněn klesajícím zájmem a přísunem peněz, přesto jsem přesvědčen, že stále plní svůj mimořádně důležitý účel. A to mě těší.

5. Jak si myslíš, že bude vypadat novinařina za deset, dvacet let? V čem především se bude lišit od té současné?

A máš v souvislosti s tím z něčeho obavu? Stále bude plná zapálených lidí, bez toho to nejde. Větší část seriózních médií bude takzvaně výběrová, tedy určená pro poměrně přesně definované a ohraničené publikum. Obsah i forma bude ještě více kontaktnější a personifikovanější, než je teď. V záplavě kvaziinformací, plevelných zpráv, textů generovaných umělou inteligencí, dezinformací a tak dále půjde do jisté míry o elitářskou záležitost. O to důležitější role novinářů a novinářek bude. Obavy mám jen z toho, že novinářský stav nebude mít dostatečnou sílu a zároveň oporu společnosti v okamžiku, kdy se objeví snahy média centrálně kontrolovat a řídit.

 Jiří Kubík: 

1. Když se ohlédneš za novinařinou v letech 1989 až 2023, převažuje u tebe radost, nebo zklamání? Z čeho především?

Jednoznačně u mě převažuje radost z toho, že žijeme ve svobodném prostředí, nikdo nám nepředepisuje, co smíme a co nesmíme, a jediná cenzura, s kterou se setkáváme, je ta, kterou si média nastavují sama - ta seriozní vědí, co je veřejný zájem a v čem mají „šťourat", protože je to jejich práce, stejně tak vědí, co je ryzí bulvár a kde o veřejný zájem nejde.

Radost mám taky z toho, že i poté, kdy aktivní politik a byznysmen Andrej Babiš v roce 2013 svým vstupem do médií zdiskreditoval či přímo zničil část mediální scény, vyrostlo několik nových a nezávislých médií a že Seznam.cz v tu dobu dokázal vybudovat nové silné médium, které - troufám si tvrdit - v lecčems nahradilo silnou značku MF DNES.

2. Na co nejvíce vzpomínáš z doby, kdy jsi s novinařinou začínal?

Začínal jsem v roce 1991, byl jsem elévem v Lidových novinách. Ve svých devatenácti letech jsem se ocitl v naprosto neznámém světě parlamentního zpravodajství, kdy jsem díky své skvělé kolegyni Aleně Slezákové získával naprosto unikátní zkušenosti - čeho si všímat, jak se ptát politiků, jak psát články, kratší i delší... A to vše v prostředí tehdy ještě československého parlamentu, v jehož čele stál Alexander Dubček a kam chodil prezident Václav Havel bojovat za schválení svých návrhů zákonů. To vše jsou pro mě pořád silné vzpomínky, díky kterým si vždycky připomenu, jak mimořádnou dobu a mimořádnou příležitost jsem tehdy zažil. 

3. A co ti nejsilněji utkvělo v paměti za celých těch skoro 35 let?

Za takovou dobu člověk zažije „nekonečné" množství situací, reportáží, rozhovorů, to by bylo na dlouhé vyprávění. Ale ty nejsilnější momenty mám spojené se dvěma investigativními zjištěními, na kterých jsem spolupracoval se Sabinou Slonkovou. V roce 2000 v MF DNES šlo o odhalení, že v týmu premiéra Miloše Zemana vznikl pamflet, který měl za cíl zlikvidovat Zemanovu oponentku v ČSSD Petru Buzkovou (akce Olovo). Premiér Zeman nás se Sabinou tehdy nechal trestně stíhat ta to, že jsme odmítli vyzradit svůj zdroj informací. Prezident Václav Havel naše stíhání zastavil jako naprosto absurdní, my jsme i tak trvali na tom, aby policie případ vyšetřila: po několika měsících sama došla k závěru, že jsme se ničeho trestného nedopustili.

Druhá mimořádná vzpomínka se vztahuje k době, kdy jsme v roce 2018 se Sabinou - už v Seznam Zprávách - odhalili, že syn trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše žije v Ženevě, ukrytý před českými úřady (ačkoliv i on byl v tu dobu stíhán v kauze Čapí hnízdo) a že jej jeho otec před tím nechal odvézt na Ruskem okupovaný Krym. Reportáž byla velkým průlomem v celé trestní kauze (stíhání Babiše juniora bylo zastavené). Kvůli našemu natáčení skrytou kamerou vyvolala trestní řízení ve Švýcarsku, které trvalo několik let. Mám radost z toho, že se nám před švýcarskými úřady podařilo opakovaně prokázat, že reportáž vznikla ve veřejném zájmu, že použití tajného nahrávání bylo jedinou možností, jak pořídit důležité důkazy, a že jsme se tudíž ničeho nezákonného nedopustili.

Obě zkušenosti, které jsem zmínil, jsou pro mě důkazem, že když novinář dělá svou práci poctivě a pořádně, dokáže svůj postup obhájit i před úřady navzdory potrefeným „politickým husám", které ho chtějí nechat za jeho práci ztrestat. 

4. Co považuješ za nejdůležitější říct lidem o dnešním stavu novinařiny? Co tě na ní těší, a co naopak trápí?

Novinařina, tak jako každá jina profese, byla, je a bude vždy dobrá i špatná. Neexistuje žádný zobecňující soud, který by hodil všechny do jednoho pytle. Takový generalizacím se vždycky bráním, výkřiky o tom, že novináři jsou „zlo", odmítám. Mám to štěstí, že pracuju v redakci Seznam Zpráv, kde mám kolem sebe řadu naprostých profesionálů, kteří svou práci dělají poctivě, o jejich články, podcasty či videa je u čtenářů zájem, a je tudíž potěšující sledovat, jaký dopad či vliv naše práce má. Každému, kdo pochybuje o práci novinářů, říkám: Přece byste nechtěli, aby novináři vyklidili veřejný prostor pro šiřitele dezinformací a bludů na sociálních sítích? Protože bez standardní práce novinářů, pracujících podle redakčních kodexů, by tu nic jiného nebylo. Tedy ještě kromě politické propagandy typu „Čau lidi". 

5. Jak si myslíš, že bude vypadat novinařina za deset, dvacet let? V čem především se bude lišit od té současné? A máš v souvislosti s tím z něčeho obavu?

Obavu mám z toho, že s využíváním čím dál chytřejších nástrojů a zdrojů informací typu „umělá inteligence" budou mít někteří novináři a některá média obecně tendenci zakrnět, tedy nechodit do terénu, zjišťovat a ptát se... Zkrátka může u nich převládnout chuť sedět u počítače a tvořit články a videa z toho, co se dá někde přečíst, případně zkopírovat. Na druhou stranu věřím, že poptávka lidí a společnosti obecně po veřejné kontrole těch, co vládnou a rozhodují, tady bude pořád, a že tudíž pořád budou mít dost práce novináři, kteří dělají svou práci poctivě. Osobně se budoucnosti nebojím.

Sabina Slonková

 1. U mě jednoznačně převažuje radost. Mám tu práci ráda a za největší profesní úspěch považuju fakt, že se mi v neděli ještě nestalo, že bych byla naštvaná, že musím zítra do práce. Měla jsem taky štěstí, že lidi, s kterými jsem kdysi začínala a kteří mi nejvíc pomohli naučit se řemeslo, můžu dodnes počítat mezi své přátele.

2. Nejvíc vzpomínám na tu neskutečnou svobodu, která se nám po roce 1989 v novinařině otevřela. Moje generace dostala v novinařině šanci dostat se k věcem, které se už nebudou opakovat a popisovat příběhy, na které bychom v normálním světě museli ještě kariérně růst. To samozřejmě s sebou neslo spoustu chyb, kterých jsme se dopouštěli. Ale také nekonečné množství zkušeností, které jsme získali.

3. Jsme jen lidé a děláme chyby. U spousty novinářů, s kterými jsme měla možnost za ty roky spolupracovat, jsem ale vždycky našla upřímnou snahu co nejvěrněji a nejpravdivěji popisovat to, co se kolem nás děje. Jasně, jsou mezi námi i ti, s kterými bych na kafe nikdy nešla a kteří tu profesi ničí. Ale je to stejné jako v kterémkoli jiném vzorku společnosti.

4. Chtěla bych říct, že za dvacet let vidím novináře, jak dál popisují svět kolem sebe. Ale bohužel, časy se mění. Neumím říct, jak to s námi skončí. Záleží na každém z nás, jak dokážeme lidi přesvědčit, že stojí za to číst profesionální zpravodajství a nespoléhat se na informace ze sociálních sítí či pochybných zdrojů.

Václav Dolejší: 

1. Když se ohlédneš za novinařinou v letech 1989 až 2023, převažuje u tebe radost, nebo zklamání? Z čeho především?

Spíše radost. Zdá se mi, že česká média - přes všechny bolesti - fungují dobře a mají pozitivní přínos pro fungování pluralitní společnosti, což vidíme ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi. Samozřejmě s nástupem internetu, digitalizace, sociálních sítí nebo v posledních letech AI čelíme novým výzvám, jak změnit model fungování a hlavně financování. 

2. Na co nejvíce vzpomínáš z doby, kdy jsi s novinařinou začínal?

Asi na svůj pracovní stůl, kde ležely Žluté stránky - tlustý papírový telefonní seznam - a velký telefon s pevnou linkou.

3. A co ti nejsilněji utkvělo v paměti za celých těch skoro 35 let?

Věta jednoho manažera z jakéhosi školení někdy na počátku nultých let, že v papírových novinách máme rozhodnout jedinou věc - kdy to ukončíme, zavřeme a vyjde poslední číslo. Říkal nám, že lidé budou v budoucnu všechno číst, poslouchat a sledovat v mobilu. My jsme mu nevěřili a hrozně se smáli.

4. Co považuješ za nejdůležitější říct lidem o dnešním stavu novinařiny? Co tě na ní těší, a co naopak trápí?

Určitě mě trápí ztráta důvěry části veřejnosti. Určitě mě trápí, že s nástupem internetu je všude rozhodující počet kliků, tedy čtenost. To vede minimálně k bulvarizaci titulků, když už ne celých témat. Zkrátka nadbíhání čtenářskému vkusu.

Těší mě, že v žurnalistické profesi je pořád taková ta profesní čest, nadšení, snaha přinést informace v kontextu.

5. Jak si myslíš, že bude vypadat novinařina za deset, dvacet let? V čem především se bude lišit od té současné? A máš v souvislosti s tím z něčeho obavu?

Radku, tohle fakt netuším. Před rokem by mě nenapadlo, že moje články budou lidé poslouchat jako audio, a bude jim ho číst taková umělá inteligence. Ale úplně bych obavu o naši profesi neměl kvůli tomu, že nás všechny nahradí nějací roboti. Mě nejvíc baví být v "terénu", jak my novináři říkáme veškerému prostředí mim zpravodajský newsroom. A mluvit s lidmi, zaznamenat atmosféru z místa, to myslím žádná AI nezvládne.