Každé sobotní ráno si budete moci přečíst kousek povídání od paní Jiřiny Pilátové, která vzpomíná na své dětství na Žítkové. Je to povídání krásné, které mi chodilo do mailu a já se na ně vždy těšil. O paní Pilátové a jejích vzpomínkách jsem psal nedávno, první část si můžete prosím přečíst TADY. Budu rád, když její povídání bude inspirovat vás, nebo třeba vás, k vlastním vzpomínkám a psaní. Věřte mi, budu vašim pozorným a vděčným posluchačem. Přeji vám to nejkrásnější jaro, na které budete vzpomínat do konce svých dnů. Takové vzpomínky jsou víc než třeba těch jedenáct milionů, které ve sportce vyhrál před několika málo dny onen hlucký konšel... 

RB

Když končila zima a přicházelo jaro 

Po dlouhé zimě jsme se vždy všichni těšili na vytoužené jaro.To na sebe někdy nechalo dlouho čekat.Snih nejdříve odtával z jižních svahů a to už se vědělo, že se "kopní" a zima má  na mále. Jako děti, ale i babička s námi chodila, jsme nahlížely, kde už něco raší, či kvete. Ať to byl podběl, sedmikrásky, plicník nebo blatouchy.To bylo už neklamné znamení, že zima je nenávratně pryč. Skončily šály, šátky, rukavice a veškeré zimní oblečení i s věčně mokrýma botama. To i bláta na jaře tolik nebylo. Staří lidé říkávali: "Na jaře, když týden prší, den to vysuší. Ale na podzim, když den prší, týden to nevysuší."

Jaro neznamenalo jen změny v přírodě, ale taky hodně práce. Nejdříve se stromy prořezávaly, větve se sekaly do otépek na topení - a že toho bylo. Ovocných stromů bylo kolem domů i na poli spousta. Vždyť to bylo pro zdejší obyvatele částečné živobytí. Jablka se jedla denně a ve velkém množství. Sušily se křížaly (říkalo se jim krájanky - proto, že se krájela na čtvrtky, ne do košíku), bylo jich nasušených plné pytle. Rozkrajovalo se jich několik pytlů a musely jsme pomáhat jak sbírat, tak čtvrtit.To byly ruce dořezané! Sušily se pak na proutěných "léskách", které si dědeček sám vyráběl na míru, aby mu pasovaly do pece.  Někdo měl k tomuto účelu postavenou sušírnu. Ta když byla roztopená, tak po domluvě sloužila i sousedům, s tím, že dřevo si musel každý přinést svoje.

Nejpěknější jablka se uskladňovala na půdu do sena.To jich byly hromady, podle odrůd. Nejlepší byly renety a zvonkovo, ale taky kožuchy, mastné, sladké, šedáky, zemákové, štrůdláky a já nevím už jak se jmenovaly. Podle mne se jmenovaly po tom, jak vypadaly či chutnaly. Sušily se i hrušky, ty chutnaly snad lépe než dnešní fíky, ale i švestky. Jedly se buď sušené nebo se vařily v mírně sladké vodě, která se pila místo čaje nebo vody. Uvařené ovoce jsme snědli, popřípadě pomleli na koláče.

Nejnáročnější bylo vaření povidel. Už jako malé děti jsme musely pomáhat také. Nejprve odstopkovat, umýt švestky, no a hlavně míchat. Vařila se v měděném kotli, kde byla ke stropu uchycena taková dřevěná kotva, uprostřed byla řetízkem upevněná dlouhá tyč, tou se tahalo doprava a doleva, čímž se povidla míchala, aby se nepřipálila. To snad byla nejzodpovědnější práce - nesmělo se přestat, jinak hrozilo, že se povidla přípálí a celý kotel znehodnotí. Převařovala se dvakrát. Nejdříve se švestky rozvařily a přes síto se cedily, aby se zbavily pecek. Ze dvou kotlů této směsi byl jeden a ten se vařil až do zhoustnutí. Uskladňovaly se v hliněných nádobách(látkách), nebo ve smaltovaných kbelících.

A nejlepší byly namazané na čerstvém chlebě, posypané krystalovým cukrem (mňam!). Vařila se z nich i spousta jinných levných a dobrých pokrmů. Třeba "zamazané vojsko" - to byly šišky z bramborového těsta, promíchané s povidly a cukrem. Nebo "naleváky"- řídké těsto pečené na plotně, ve tvaru malých oválků, polétých směsí mléka, cukru, mletého máku a povidel. Nejlepší ale byly tenké placky z vařených brambor, pečených na plotně, srolovaných jako palačinka, potřených rozpuštěným máslem a pocukrovaných. Samozřejmě, plněných rovněž povidly. V tomto byla moje babička odborník - vařit z toho, co bylo doma.

Nejkrásnější období ale bylo, když kvetly stromy, to všechno kolem vonělo a hučelo. Přes den včelkami, večer pak bzučeli a létali chrousti. Nedej bože zaplést se do vlasů! Ale přesto jsme je setřásali ze stromů a sbírali pro drůbež. Někdy jsme si je dávali i za krk, to se dělaly schválnosti při cestě z májové pobožnosti, obyčejně, když se šlo s klukama. Kde jsou ty časy???

Jiřina Pilátová