Vybírám z časopisu: Setkání s panem rídícím Okénkou
Regionální časopis Krajem svatého Antonínka je sice ještě v prodeji, ale přesto bych rád z něj dal nějaké články s předstihem sem na stránky. Vybral jsem článek o Františku Okénkovi z Malé Vrbky, který je pro mnohé panem "rídícím", velkou osobností Horňácka. Když jsem jel za ním, věděl jsem, že nechci psát žádný velký článek o něm, protože těch už bylo hodně, chtěl jsem se zaměřit na určitou část jeho života, na učitelování - a to proto, že já sám osobně i časopis se chceme věnovat hodně tématu výchovy dětí, jejich učení na školách. Proto tento článek...
Jinak, pokud jde o prodej časopisu, v některých místech je vyprodaný, v dalších zbývají poslední kusy. Přesto vás chci poprosit, pokud ještě někde časopis uvidíte a zajímává vas, kupte si ho pro sebe nebo své známé, svým zájmem můžete hodně ovlivnit to, aby tento nekomerční časopis vycházel co nejdéle. A teď už článek o panu Okénkovi...
Horňácký poklad - místní kantoři
S panem „rídícím" Okénkou jsem si povídal o současných i dřívějších učitelích
S panem Františkem Okén kou se dá mluvit o všem možném, prožil toho ne smírně mnoho a ne náho dou je považován za žijící horňáckou osobnost. Vždyť mnoho let hrával například s legendární muzikou Jožky Kubíka a poté s vyhlášenou cimbálovkou primáše Mar tina Hrbáče. Já jsem ale tentokrát zašel za panem Okénkou s téma tem, které mi leží už dlouho na srdci: horňáčtí kantoři...
Čím více Horňácko poznávám, tím více si uvědomuji, jak důležití jsou pro tento kraj právě kantoři. Skoro bych napsal - jací budou tady vyučovat na školách, takové bude Horňácko. I když to možná platí o celém Slovácku.
O klenotech otcovského dědictví
Povídání s panem Okénkou jsem začal jeho kantorským ná vratem na Horňácko z Brna, kde se na učitelství připravoval. Pro Horňácko bylo totiž rozhodující, že se domů vrátil - a podobně to naštěstí dělají i někteří dnešní kantoři. Chtělo se mu ale vracet z města téměř na konec světa?
„V kaž dém případě jsem se chtěl vrátit, městský styl života mi nevyhovo val," řekl pan Okénka a přiznal se, že se mu po rodném domově často stýskalo. „Když mně bylo tísno, zebrál sem húsle, zavřél sa do místnosti, a tam sem si zahrál a potichu za zpíval. To bylo moje jediné spoje ní s rodným krajem." Tehdy také vzniklo životní krédo Františka Okénky: „Rekl sem si, že pokud se na Horňácko vrátím, tak v žádném prípadě nedopus tím, aby klenoty otcovského dě dictví zanikaly, ale aby sa prená šaly na tych mladších."
František Okénka nakonec za kotvil v Malé Vrbce, kde měl jednotřídku se dvaapadesáti žáky. Podobně byly jednotřídky v Suchovských Mlýnech a Vá penkách. „První dvě hodiny jsme měli první a třetí ročník, třetí už byl navíc schopný pracovat samostatně, takže jsem se mohl věnovat pr vákům. Na třetí hodinu mně už přišel i čtvrtý a pátý ročník, to jsem měl předměty, které nebyly tak náročné: tělesná, hudební, pracovní a výtvarná výchova, tam to bylo poklidné, pak jsem pustil první a třetí ročník dóm, a zbyl druhý, čtvrtý a pátý."
Hodiny se zpěvem a horńáckým nářečím
Z jeho vyprávění je zřejmé, že své žáky od první třídy vedl k lásce k rodnému kraji, k jeho jazyku i muzice. „Do folkloru jsem se doslova vrhl, vycházel jsem z toho, že po této stránce by měly děti každopád ně znát svůj rodný region, takže jsem sestavil i zpěvníček horňác kých písniček, do kterého jsem ještě nedal některé milostné pís ničky," vysvětluje.
Když jsem se ho ptal, jestli učil děti také horňáckému nářečí nebo zda používal nějaký hudeb ní nástroj, jen se usmíval. „Pokud jsem učil, s prvňáky a druháky jsem komunikoval skoro pořád v nářečí. Spolu jsme si vykládali po horňácku a pak precházali na spisovú češtinu." A hudební nástroj? „Hrál jsem na housle. Každý začátek vyučování jsme vítali zpěvem. Po mnoha le tech vzpomínali moji žáci na to, jak jsem vždycky došel do třídy, vzal housle a teprve až jsme za zpívali, jsme začali pracovat."
Možná to byla zbytečná otázka, ale ještě jsem se zeptal: Byla děcka ráda za takovou výchovu? „Z těch dětí jsme vychovali opravdové folkloristy, dnes to vidím, když jsou dospělí. A nesou korouhev horňáckého kulturního života dál," odpověděl mi pan „rídící".
Náš rozhovor pokračoval dál, pan Okénka mluvil o svém životě, kte rý se podařilo zachytit už v řadě novinových článků či televizních pořadů. Stále jsme se ale vraceli ke kulturnímu bohatství Horňácka, k onomu dědictví otců. „Myslím, že mnozí lidé na Horňácku si uvědomují, že kdyby tyto klenoty nepredávali dalším generacím, tak by toto dědictví zaniklo," opakoval několikrát pan Okénka.
Dnešní i dřívější učitelé
Oba se shodujeme, že právě horňáčtí učitelé si více než kdo jiný uvědomují, jak je toto dědictví důležité a jak je nezbytné ho v dětech pěstovat. Snažím se panu Okénkovi říct o svém nadšení z učitelů, které často na Horňácku potkávám, vyprávím, že o nich budeme v časopise stále více psát, ale po chopitelně poznávám, že to pro něj není žádný nový objev. Hned jich jmenuje několik, co se spolu s ním věnovali Horňácku v uplynulých desítkách let. „Když to zeberu od Velké - Darinka Severová, Olga Pšurná, Anička Šajdlerová, Boženka Zálešáková...," vypočítává pan Okénka a jmenuje další a další. „A co když nějaký učitel přišel odjinud?" ptám se. „Tak se většinou Horňácku prizpůsobil," slyším okamžitou odpověď.
Samozřejmě mě zajímá pohled pana Okénky na dnešní horňácké děti, ptám se ho, jak vidí budoucnost svého rodného kraje. Jeho odpověď mě vyprovází na cestu domů a je pro mě povzbuzením do dalšího psaní. Pan „rídící" Okénka je totiž velký optimista, pevně přesvědčený, že i další generace si budou jedinečnosti svého rodného Horňácka vážit. Na závěr znovu připomínám, že se budeme učitelům na Horňácku (a Ostrožsku) stále více věnovat. Budeme psát o tom, co všechno s dětmi dělají, jak v nich například pěstují vztah k rodné mu místu, ke kultuře či historii.
RB