Hostitel (vpravo)

Co my jen o té  Itálii víme?! Jakou má vlastně v naších myslích barvu, chuť, náladu, pověst?! Co si vybavíme, když o ní slyšíme?! A jak vnímáme ty, kteří se v této zemi narodili nebo v ní žijí?! 

Přemýšlím nad každou z těch otázek, nemusely by mě přece nijak rozrušovat, ale já jaksi naléhavě cítím, že jsou ve skutečnosti velmi důležité, chtěl bych znát odpovědi a netuším jaké by byly. Co bych odpověděl já?! Co byste odpověděli vy?! Co by odpověděli lidé, kteří žijí v tomto našem  kraji?! 

Stál jsem ve středu pozdě večer na nádvoří  zámku v Ořechově, díval se do jeho osvětlených oken a v hlavě mi běhalo tolik myšlenek, že jsem nevěděl, které dát přednost. Přemýšlel jsem nad oněmi otázkami a odpověďmi, přemýšlel jsem nad majitelem tohoto zámku, přemýšlel jsem nad lidmi, kteří byli uvnitř, přemýšlel jsem ale také nad sebou samým a krajem, ve kterém žijeme.

Zdálo se mi, že tady na Slovácku, ale také kdekoliv jinde v naší zemi, bychom potřebovali mnohem více znát chuti i barvy mnohým národů a zemí. Proč? Abychom se třeba zbavili strachu, studu, nedůvěry.

 "Pane Alagio, myslím, že mnozí místní lidé absolutně nevědí, co si o vás mají myslet. Jste úplně jiný, máte jinou náturu, chování, způsob uvažování, vůbec tady na takové lidi jako jste vy nejsme zvyklí," říkal jsem majiteli ořechovského zámku Alessandro Alagiovi při náhodném setkání před několika dny, aniž bych tušil, že brzy budu takto na jeho zámku stát.

Je to vůbec možné? Může být někdo tak neuvěřitelně bezprostřední jako on? Může vám někdo připomínat takřka malé dítě v jeho největších radostech? Kde se to v tomto chlapíkovi bere? S velkou spontánností povídá skupince starostů a dalších lidí z regionu o tom, jak se rád stýká se zajímavými lidmi, naprosto bezelstně prozrazuje, jak zdarma získává vstupenky na slavnostní večer hudebních Zlatých slavíků v Praze, a se stejným nadšením skupince hostů vysvětluje, jak je to s pravými perskými koberci, které má na zámku.

Možná se mýlím, ale zdá se mi, že nikde v jeho povídání není žádná povýšenost nebo pyšnost, vše vypráví jaksi přirozeně, ale mně je jasné, že našinci, kteří ho poslouchají, prožívají směs údivu, obdivu i závisti, protože prostě - ano, jak už jsem napsal - my na takové otevřené chování a vystupování nejsme absolutně zvyklí.

Co vlastně víme o zemi, která je jeho rodnou zemí? A co víme o jiných zemích? Mnozí skoro nic. Vůbec nic. Neznalost, předsudky, bariéry.

Itálie? Itálie? Itálie? "To je ta země," odpověděl by televizní divák, "kde komisař Catani bojoval s nesmrtelnou mafií"? "To je ta země děvkaře Berlusconiho?"pravil by čtenář českého tisku. "To je země Musoliniho" odpověděl by rychlokvašený historik. Možná by ještě někdo vzpomněl nějakou turistickou destinaci, která bývala Čechů i Moravanů ráj. A pozor - samozřejmě, myslím také na Itala v kuchyni!!!

Pokud jsem někoho z vás urazil, omlouvám se, ani já nemám o Itálii příliš vědomostí. Co mi z ní naposledy zůstalo v hlavě? Budete se možná divit, ale byl to jakýsi italský film podle skutečné události o jejich vojácích, kteří pomáhají lidem v Iráku či Afganistánu. V den jejich odjezdu domů jsou terčem atentátu, při kterém jich řada umírá - nezaslouženě, nečekaně, krutě. Vzpomněl jsem si na tyto vojáky, když jsem při odchodu z ořechovského zámku čekal na šatnářky. Nikde nebyly a tak jsem pozoroval velkou televizi u vchodu do zámku. Byly to působivé vlastenecké záběry, italští vojáci, stihačky, vlajky, NATO... Kdo z nás, Čechů a Moravanů takové záběry zná? A kdo například i přes ně tuto zemi vnímá?

Já vím, hrozně dlouhý a navíc provokativní úvod, ze kterého jste se "k sakru" vůbec nedozvěděli, o čem že to píšu, jaká že to byla akce, a co se na ní dělo. Učinil jsem tak ale naprosto záměrně, protože všechny ty otázky a pocity jsou možná důležitější než samotný popis události na ořechovském zámku. Byť tato událost byla také důležitá, velmi zajímavá a pro náš region absolutně atypická. Že by tady nějaký movitý člověk, ať Čech, Moravan nebo cizinec takto usiloval o něco obecně prospěšného pro místo, kde žije a zem, z níž přišel?

Tedy, zanechávám dojmů a píši obyčejnou novinářskou zprávu: Ve středu večer byla na zámku v Ořechově za účasti italského velvyslanec J.E. Pasquale D´Avinoho založena Italsko - moravská historicko kulturní asociace, která má mimo Prahu sloužit k vzájemnému poznávání obou zemí. Během velmi zajímavého večera vystoupil vynikající italský italský tenor Luciano Ganci. Bohatý občerstvení připravil známý italský kuchař Emanuele Ridi. Mezi hosty byl rovněž jeden z nejlepších českých herců Karel Roden se svou partnerkou Janou Krausovou.

Stačí??? Dovedete si už více představit, cože se na zámku odehrálo a co vám chci ukázat?  Těžko... I já sám jsem ale velmi zvědavý, cože se z tohoto večera vyklube, a moc bych si přál, aby to byly jen věci ušlechtilé a dobré.

Tedy, pojďme do Ořechova, je středa večer a Alessandro Alagio právě vysvětluje, proč připravil takový honosný a krásný večer... A promluví také italský velvyslanec v České republice.

Á, tady uvidíte pro nás neuvěřitelnou italskou bezprostřednost, o které píši v textu. Brrrrrrr, proti ní jsme my bodří moravští Slováci studení jak kámen zavřený v mražáku - snad nikoho neurazím, sám jsem rád příslušníkem takového "kmene". Pan Alagio právě vysvětluje, o co usiluje, na čem mu záleží... 

Ach Bože, tak nádherná hudba, tak nádherný zpěv... Rozumíte mi, proč jsem se pustil do takového dlouhého úvodu? Možná to byla jen má touha po tom, abychom se víc otvírali světu i lidem, abychom se víc učili jazyky, abychom byli zvídavější, abychom více nechali rozbušit své srdce při setkání s "jinými" lidmi, abychom odhazovali předsudky a zašlapávali do země naši závist, která nás požírá víc než nejhorší rakovina...Když si s někým na Slovácku povídám, každý si na ni stěžuje, ale skoro v každém také vězí..
Promiňte mi toto prosté konstatování: Svět toho potřebuje mnoho, ale nejvíce ze všeho potřebuje, aby se lidé ještě mnohem více osobně poznávali, aby zdaleka nespoléhali tak moc a moc na naprosto zjednodušující zprávy v televizi či novinách, které o lidech v jednotlivých zemích neříkají prakticky vůbec nic ...

... a na konci opět uvidíte neuvěřitelnou italskou spontánnost... a nebojte, také zahlédnete Karla Rodena :)

A poslední věta: Ať jsem mluvil s kýmkoliv, každý se mě ptal: Kdeže "ten Ital" vzal na zámek a na všechno dění na něm peníze, čím on se vlastně živí? Tak, milí krajané, vím, že mnohé z vás toto zajímá absolutně nejvíc ze všeho, že jsou vám všechny ideály poznávání Itálie a Moravy ukradené, ale já to nevím. Jako novinář jsem selhal :) Ale možná odpověď znám, a jenom jsem ji záměrně tady na stránky nenapsal, protože souvisí se samou podstatou toho, o čem bylo také toto sálodlouhé psaní ...

RB