Vánoční světlo

Jaké vánoční psaní sem na stránky vepsat? O čem vyprávět? Původně jsem chtěl přepsat kázání lhotského faráře z minulé neděle, kdy povídal biblický příběh sousedské oslavy, při které měl každý přinést víno do společné nádoby, z níž by všichni pili.

Nádoba byla, sousedů přišlo mnoho, všichni přinášeli ve sklence tekutinu. Když se však z nádoby napili, zjistili, že uvnitř je - voda. Každý člověk totiž spoléhal na to, že když on přinese vodu, tak přece ve velké nádobě, plné vína, nebude trocha vody poznat. Jenže, sousedé se mýlili - vodu totiž přinesli všichni.

Lhotskému knězi posloužil tento příběh k následujícímu pěknému kázání o tom, jak je důležité, aby každý člověk přispěl k vánoční atmosféře svým dílem, svou laskavostí i dobrotou, aby nebyl - obrazně řečeno - tím, kdo přinese vodu, zatímco po jiných bude chtít, aby přinesli víno.

Měl jsem to povídání v paměti celý týden až do včerejšího večera, kdy jsem poslouchal vyprávění o muži z blízkého okolí, který jel včera na vánoční svátky k příbuzným do rodného domu, ale sotva přijel, zradilo ho srdíčko a ani přes okamžitou pomoc mu už nikdo nedokázal život zachránit. Mohl bych tady nyní vyprávět detaily tohoto smutného příběhu a opakovat to, co je zřejmé snad každému - nelze si v životě přát nic jiného víc, než je zdraví. Zdraví, zdraví, zdraví, zdraví. Zdánlivě tak málo v dnešním světě blahobytu, nespokojenosti, stresu a podrážděnosti.

Dovolte mi ale nakonec tady převyprávět, či přepsat pár slov o něčem zcela jiném - budou to slova, která jsem si včera četl ve vlaku, když jsem otevřel novou knížku Josefa Holcmana s názvem Stroj se (ne) zadrhl.

Vybral jsem z ní kousek z kapitoly, která má název: Balada o tetičce Mařeně. A proč jsem ji vybral? Ona balada mě svým obsahem i způsobem napsání ohromila, seděl jsem a nedokázal se se ani pohnout. Opět jsem si uvědomil, že knihu nemůže nic nahradit, žádný internet, televize či podobné vymoženosti, v mnohém zcela zbytečné. Ještě více jsem si ale uvědomil sílu lidského života, schopnost člověka prožít svůj život důstojně, tak, že i když tu už s námi není, ovlivňuje druhé a zůstává v životě nás žijících, až do naší vlastní smrti.

Cituji, prosím, začátek a konec celého příběhu, který se odehrává ve  Skoronicích u Kyjova. Tedy, nyní už Josef Holcman:      

Marie Formánková přišla na svět krátce po první světové válce. Měla starší sourozence, jejichž tatínek narukoval do vojny. Když mamička dostala zprávu, že je nezvěstný, a když se dlouho nevracel, tak si vzala jiného, protože mužské ruky bylo v hospodářství třeba. Hned se jim vedlo lépe, zejména, když se narodila dcera Mařenka. Pár týdnů po tom se tatíček z Ruska přece jenom vrátil. Mamička se rozloučila, odešla k nedaleké trati a tam skokem zadusila svoji hanbu.

Žádná matka a dva otcové. Ale tatíček Formánek se i o poslední dítě, Mařenku, staral pěkně. Učil ji tomu, čím si sám krátil dlouhou chvíli v Rusku, když fronta byla z dosahu: malovat a zpívat. Ve škole byla Mařenka pilná a učenlivá. Také se naučila domácí práce, protože chtěla být všem kolem sebe platná. Bavilo ji zašívání roztržených košil, ale časem na ně začala vyšívat černou i červenou nití. Znala cestu do školy a zpátky a potom dvůr a humno s pěšinkou kolem otýpek dříví, u zdi stodoly kopřivy, ale jinak čisté záhony zeleniny.

Přestože mamičku skoro nepoznala, tak mezi nimi vzniklo těsné souročenství, jakýsi druhý život, když v neděli po mši chodívala na její hrob, Ptala se, proč nemá maminku, a tehdy se jí kdesi uvnitř rozbíhala bolest. Tlumívala ji sázením květin na hrob, jenž mlčel, ale vydával vůni chryzantén a kopretin.

Předčasně dospěla, ale ani ne tak tělem, jako údělem a svojí schopností pracovat doma i na poli, kde cítila možnost nadechnout se zhluboka a hojivě tak, že všechny nespravedlnosti světa byly tytam. Jednoho dne šla do školy naposledy a potom odešla do služby ve vedlejší vesnici. Práce jí šla od ruky, u Záhumeňáků byli s ní spokojeni. Až na to, že se po ní začal ohlížet divoký a o pět roků starší Jakub Lev, Varovali ji: Mařeno, u něho budeš sloužit celý život. Ale i Jakub byl k ní pozoroný a šeptával jí verše, někdy i svoje vlastní: "Do smrti tě, Mařenko, budu hýčkat, nic nebudeš dělat, na rukou tě nosit budu, květinami tě zasypu a ty budeš jen sledovat východ slunce."

A navíc byl úplně jiný než ostatní kluci: nebál se ničeho, hrál divadlo, chodil v kroji, uměl pracovat. Pro Mařenu, jak jí říkali, to byl rytíř,každým úderem svého srdce. Jenomže Jakub, ten její klenost, od chvíle, co ho poznala, každý rok něco spáchal: musel být u všeho, co se ve vsi šustlo.

Tolik začátek povídání od Josefa Holcmana, který následně popisuje život manželů, kdy jim mimo jiné zemřel ve třiceti letech jejich syn a kdy paní Formánková musela snášet se svým mužem tu dobrý, tu špatný (to mnohem více) úděl. Knížka končí následujícími slovy:

Odešla žena spravedlivá, až lidem bylo teskno po minulosti, naráz vzdálené. Teskno po tom, na co byli léta od tetičky Mařeny zvyklí, smutno po tom, co už nebude. Nebude v domku na Pastvisku rejdění děvčat na pouť, nebude žehlení košil pro jízdy králů. Nebude malování slováckých ornamentů, nebude pohled klidných očí. 

Ale bude všechno to, co předala dnešnímu pokolení. Až na jednu vlastnost, tu předat nelze. Tou je schopnost - i za jiné přijímat život jaký je i s jeho těžšími znaky, s uměním v sobě tyto jevy přetavit v dobro a klid. Řídila se, i za manžela, slovy Bible: Čiň dobro těm, kteří tě pomlouvají. V této větě se koncentroval její životní postoj, díky němuž mohla brát na svá bedra věci nepříjemné a nenést je dál, ba dokonce je proměňovat ve věci příjemné. V tom je její poselství. Milovala lidi bez rozdílu.

Když odešla, tak někteří sousedé pomysleli, že smrt byla pro tuto vznešenou duši koncem tamného vězení. Jiní - a ti byli blíž pravdě - si řekli, že dokázala ve svém domě znovu a znovu vytvářet nebe na zemi. 

Tolik psaní Josefa Holcmana, které jsem vám chtěl přiblížit. Je to docela dost slov, mnozí je ani nedočtete, protože máme rádi věty krátké, a pokud možno zábavné a zbytečné, ale chtěl jsem tento příběh sem na své stránky dát.

Pro mě je balada o tetičce Mařeně tím pravým vánočním poselstvím, důkazem, že ani o Vánocích není třeba vůbec přemítat nad existencí či neexistencí Boha nebo narozením či smrtí Ježíše, mnohem důležitější jsou samotné životy lidí - lidí jako byla třeba paní Marie Formánková.

Její život je skutečným svědectvím o Bohu, tradicích, práci i všem dalším, co bylo podstatou našeho rodného Slovácka. Není třeba dlouho rozebírat skutečné hodnoty světa i člověka v dnešní, super moderní počítačové a mobilové době. Stačí naslouchat příběhům lidí, kteří s těmito hodnotami žili - oni jsou tím skutečným, opravdovým světlem, za kterým bychom se měli pokoušet, přes všechny obtíže, jít a k němuž bychom měli vést své děti. 

Rád bych vám všem, milí čtenáři, popřál krásné svátky vánoční, myslím na mnohé z vás, s kterými jsem se letos setkal, ale bohužel jsem neměl čas popřát vám osobně. Mějte se hezky, užijte si vzácné chvíle mezi  těmi, které máte nejraději - přeji vám, ať se vám daří svou přítomností obohatit své blízké vínem a ne vodou. 

Radek Bartoníček