Toto povídání s brankářem fotbalového Slovácka Miroslavem Filipkem vzniklo někdy na začátku listopadu po jednom z tréninků mužstva. Když začal s nadšením vyprávět o svém izraelském angažmá a o Vánocích, které tam prožil, tak bylo škoda takový materiál nevyužít. 

Miroslav Filipko vzpomíná na své angažmá v jediném  židovském státě na světě. „Byl to krásný život, mám nádherné zážitky,“  říká

Uherské Hradiště - Když se řekne Izrael, tak si většina lidí představí černě zahalené Židy a krajinu biblických příběhů. Tato země velká asi jako Morava zůstane navždy v srdci gólmana Slovácka Miroslava Filipka. Prožil v tomto židovském sedmimiliónovém státě čtyři roky a strávil tam také vánoční svátky.

„Byl to krásný život. Mám na to opravdu nádherné vzpomínky. Byli jsme tam společně s manželkou, nevím jak bych to řekl, ale byla to taková příjemná čtyřletá fotbalová dovolená,“ přibližuje šest let staré angažmá opora Slovácka.

I když se během svého izraelského angažmá snažil trávit Vánoce doma v Bratislavě, tak ne vždycky se to podařilo. „Na vánoční svátky jsem se vždycky pokoušel dostat domů. Pokud to bylo jenom trošku možné, tak mně vyšli v klubu vstříc. Oni se snaží ty naše křesťanské svátky akceptovat. Tam ale není přes Vánoce přerušená soutěž a jestli si dobře vzpomínám, tak jsme hráli ligu třeba třiadvacátého prosince. Jednou nebo dvakrát jsem tam musel na Vánoce zůstat,“ přiznává rodák z Banské Bystrice.

Tím, že tam žije hodně Rusů, tak je možné tam nakoupit různé vánoční ozdoby  

Stromeček, vánoční ozdoby a všechno co k tomuto největšímu křesťanskému svátku u nás patří, se dá poměrně snadno sehnat i v tomto židovském státě. Vypráví o tom brankář Slovácka. „Tím, že tam žije hodně Rusů a lidí z bývalých sovětských republik, tak je možná tam nakoupit různé vánoční ozdoby. Potom se dá navodit ta správná atmosféru i v tom teple, které tam přes zimu je. Vánoce to byla v Izraeli pro nás taková extrémní záležitost. Jsou tam teploty okolo dvaceti stupňů a sníh tam vlastně neexistuje. Když se stane, že napadne, tak zavřou cesty a dálnice, potom si myslí, že je konec světa,“ směje se Filipko při vzpomínce na zimní Izrael.

O Izraeli se mluví a píše většinou jako o místě stalých nepokojů mezi Židy a Araby. 

Miroslav Filipko ale říká, že se tam za celý svůj pobyt nesetkal s nějakým násilím nebo větším problémem. „Oni tam sice mají politické třenice, ale běžný život jde naprosto normálním směrem, samozřejmě s určitým omezením. Člověk pozná, že to je vojenský stát jenom, když jde třeba do obchodňáku a při vstupu vás kontrolují jako u nás na letišti. Přejedou vás rentgenem a ochranka vás prošacuje, jestli nemáte na těle nějaké výbušniny. To je běžné také v restauracích a kavárnách. Každý takový podnik má svoji ochranku. To je asi jediný rozdíl, který jsem tam poznal na rozdíl od nás,“ srovnává Filipko

Oni jsou neskutečně soudružní a jsou hrdí na to, kde žijí. Takto nějak by měla ta národní hrdost fungovat také u nás.

Podle Miroslava Filipka je izraelský fotbal velmi kvalitní a to jak na klubové, tak i mezinárodní úrovni. Přední ligové kluby hrají pravidelně evropské poháry a fotbal je v této zemi pro lidi velkou vášní. „Fotbal je tam takový fenomén, že sjednocuje i dvě naprosto odlišné kultury. Oni vždycky končili v evropské kvalifikaci na tom prvním nepostupovém fleku, takže se vlastně nedostali ani do baráže. U nich je ta fotbalová kvalita poměrně vysoká. Tím, že tam chodí hrát hodně cizinců a hlavně Afričanů, tak ta úroveň ještě stoupá. Možná jim schází víc té evropské taktiky a disciplíny,“ soudí.

Během svého angažmá v Izraeli Miroslav Filipko pravidelně nastupoval a patřil k oporám svého týmu. Jinak to ani v této jediné židovské zemi na světě podle gólmana Slovácka nejde. 

„S legionáři je to tak, že ten hráč buď hraje a pomáhá tomu mančaftu, nebo jde pryč. Neexistuje tam, že by cizinec seděl jenom na lavičce, “ říká muž, který nastupoval od roku 2000 dva roky za Rishon Lezion a následující dvě sezony strávil v Hapoelu Holon.

Během své čtyřletého pobytu navštívil brankář Slovácka několikrát hlavní město Jeruzalém, žil v Tel Avivu a dokonale poznal také obyčejný život lidí v tomto státě. Na závěr přidává jednu zajímavou myšlenku. „Když se bavíme o té židovské národnosti, tak oni jsou neskutečně soudružní a jsou hrdí na to, kde žijí. Takto nějak by měla ta národní hrdost fungovat také u nás. Je to jedno jestli na Slovensku nebo Češku.“

std