Johanka, Barunka,

Nejdříve jsem si říkal, že sem následující zprávu ani fotečky dávat nebudu, přece jen jde u událost navýsost soukromou a osobní, nakonec jsem ale vyslyšel prosby svého okolí a rozhodl se přece jen pár slovíček a fotek na stránky dát.

Chtěl bych takto zároveň moc a moc poděkovat všem lidem, kteří nám drželi palce a přáli štěstí - nikdy bych neřekl, jak dokáže takové "fandění na dálku" člověka posilovat a povzbuzovat. Moc vám všem děkujeme, stejně jako obrovsky děkujeme naší rodině (nelze slovy vyjádřit vděk za jejich letitou pomoc) a také lékařům a sestřičkám v Uherskohradišťské porodnici - i napodruhé máme pro ně jen slova uznání. Třetí uznání chybí proto, že první dcera se nám narodila mimo Uherské Hradiště ještě za pobytu v Praze :) 

Zároveň se omlouvám všem známým a sousedům, že nejsem nějaký slavící a zapíjející typ, vlastně ani nevím, kde nějakou slivovici na zapití máme :) Má radost je spíše tichá a skrytá, můžete mi ale věřit, že je to radost velká, myslím v ní především na ty, kteří třeba teď tolik štěstí nemají. Nesmírně moc jim přeji radost a držím jim na dálku palce, stejně jako oni drželi nám.

Děkuju také za všechny gratulace, s úsměvem ale vždy dodávám, že já si žádnou gratulaci nezasloužím. Snad možná nějakou ano, ale to třeba až za pět, deset, patnáct let, až budu moci říci, že se mi (snad) daří vychovávat z toho maličkého uzlíčku prima hodnou a slušnou holku. Zatím jsme na úplném začátku ...

Když jsem v neděli po šesté hodině ráno už v poklidu sledoval z nemocničního pokoje krásný východ slunce, neustále jsem myslel na předcházející okamžiky a znovu si uvědomoval, že není na světě větší zázrak než zázrak zrození člověka. Takový zázrak bychom měli obdivovat nejvíce, víc než veškeré zázraky a vynálezy technické. Pokud nebudeme dávat dětem život, a pokud se jako společnost nebudeme soustředit ze všeho nejvíce na podporu všeho toho, co napomáhá jejich ochraně, výchově a vzdělávání, jsme jako společenství lidí uprostřed Evropy ztraceni.

Obdivuji každého, kdo dokázal něco užitečného, tleskám všem skutečným sportovcům. Těmi největšími olympijskými vítězi a mistry světa jsou však pro mě ti, kteří se snažili a snaží přes všechny problémy a starosti co nejlépe vychovávat své děti - jim se nemůže nikdo jiný rovnat. Maminky, babičky, prababičky, tety... A samozřejmě, také tatínkové, dědečkové, strýcové :)

Tolikrát si člověk přeje, aby se život alespoň na chvíli pozastavil a on si mohl některé hezké okamžiky déle užít, ale není to možné. Třeba to tak ale má být, alespoň má každý člověk v koloběhu života a smrti jistotu, že nic netrvá věčně ani dlouho - ani to dobré, ale ani to špatné. Zůstává jen úžas nad tajemstvím života, úžas nad tím, že právě my jsme byli na určitou dobu "probuzeni" k životu a zároveň jsme k životu "probudili" někoho dalšího.      

RB