Co se to jenom s tím světem děje? O víkendu valil déšť jedna velká radost - nebo spíš jeden velký smutek, Zlín dostal nakládačku a spadl z ligy, Slovácko zase neudrželo vítězství v poslední minutě, naši domácí kopalisté, na které chodí pomalu víc diváků než na Zlín, potřebovali pro změnu k vítězství pomoc sousedů, v novinách, televizi i na internetu střídá jedna blbá ekonomická zpráva druhou blbou zprávu politickou, na Floridě zemřel Walda, ten co hrál v tom nejsmutnějším filmu na světě o všech dobrých rodácích, komunisté ho kdysi umlčeli alespoň tak, že vymazali jeho písničku z Chalupářů, buddhistům zmizel budoucí dalajláma, hlídačům nebe pro změnu zmizelo někde v oceánu bez jedné jediné stopy letadlo i s lidmi, a moje milované vlaky, ve kterých sedím mnohem raději než v letadlech, prý zdražují a zdražují.

Nikde žádný optimismus, ať mluvím s kýmkoliv, každý nadává, jak to vypadá v jeho práci, nikde žádná jistota. Ani na toho věčného sympaťáka v umaštěném kabátě už nejde spoléhat, poručík Colombo se jmenoval, jak já ho miloval pro ten jeho šibalský úsměv i smradlavý doutník, prý je už úplně dementní a neví o světě - vidíte, možná se má nejlíp ze všech. Tedy, společně s našim malým rezatým kocourkem, za chvíli zase zamňouká a já mu budu muset hledat něco dobrého na zub.   

Je to bída ten dnešní svět, jak vidíte, ani bez toho psaní sem na stránky jsem to dlouho nevydržel, žena mně bude zase nadávat, měl bych psát časopis, ale když vidím desítky bílých stránek, je mi špatně, stejně mám stále víc pocit, že nemá smysl o nějakých "hodnotách" v časopisu psát, připadám si stále komičtější, bulvár a reklamní psaní na objednávku vládnou. Svět chce být klamán, a tak lidé klamou sami sebe navzájem. Tady na stránkách si alespoň můžu postěžovat, žádné smlouvy, žádní šéfové, žádní kontroloři, kteří volají, cože jsem si to zase dovolil napsat.  Tady aspoň vládne absolutní svoboda, tady můžu být mrzout, tady můžu nadávat třeba sám sobě, tady jsem upřímný až běda.

Už jsem si říkal, že všechno toto psaní hodím pěkně do elektronického koše, vysvitlo totiž na chvilku sluníčko, které jediné náš svět skutečně vylepšuje, jenže pak zase zalezlo za mraky. Moji mrzutost tedy vystavím pořádně na internet. A pokud se vám moje psaní nelíbí, stěžujte si tam nahoře. Jdu za kocourkem - zase mňouká.

RB  

Dopsáno později: někdo mi napsal, že toto psaní je jaksi depresivní, to bych ale nerad, svět je určitě nesmírně zajímavý i krásný, a naše různorodé nálady a pocity jsou toho součástí... Vidíte, když píšu tento "dovětek", sluníčko už svítí...