Tak nakonec to tak ani nebolelo. Nebo, víte co? Nebudu lhát. Bolelo... Šmik, šmik, ruce vyletěly nahoru, bylo jich přesně třináct, tedy, šestadvacet, ale oněch zbývajících třináct, to se ví, zůstalo dole - a bylo hotovo. Všichni byli pro. Mimochodem, v tomto podvečeru byli všichni ve všech bodech vždy pro, snad s výjimkou jednoho hlasu - zdržel se! - při jednom hlasování. Nikdo se jinak tedy nezdržel. Nikdo nebyl proti. Nikdo se toho kina výrazně nezastal. Ale copak se lze zastat něčeho, co prý nikdo nepotřebuje? Ani jako kino, ani jako třeba stánek alternativní kultury, klubu, místa pro setkávání. Tož. Kino Lípa v Kunovicích bylo zrušeno. V našem regionu předposlední malé kino. Zůstává poslední - v Hluku. A to přijde, odhaduji, na řadu velmi brzy. "Zamáčkněme slzu a pojďme k dalšímu bodu, je mi líto zrušení, ale ekonomika je neúprostná," pravila šéfová všech těch rukou, zaradovala se, že tři stovky tisíc ročně byly právě zachráněny a zůstanou pro jiné. "Tak jsme vám zrušili kino," promluvila šéfová podruhé, když do místnosti vešel ten, který nezvedl žádnou ruku. Několik desítek minut před hlasováním odešel. A vrátil se přesně, když hlasování skončilo. Náhoda? Nevím. Spíš ne. Bývalý to šéf toho města, milovník filmu v tom pravém slova smyslu, nadšený amatérský filmař. Gentleman, muž na dnešní dobu neobvykle příjemného vystupování. Myslím, že musel trpět. A myslím, že i film, ten klasický, skutečný, ho k takovému vystupování vychoval. Ale... Stejně dobře věděl, stejně jako já a skoro každý, že to byl neodvratný konec. Hotovo, šmitec, šmik, ruky nahoru a dolů. Mnohaletá historie, sahající za pár let ke stovce je pryč. V čudu. Kdysi, za první republiky, v minulém století, to bylo kino Slavia. Sláva! Máme kino! Volali možná tehdy a okouzleni pozorovali to plátno, na kterém se objevovaly pohyblivé obrázky. Co jen to muselo být za vzrušení? Na tom plátně byl přece celý neznámý svět, city, pocity, touhy, bolesti, štěstí. Ach Bože, a také láska. Láska!!!!!!!! To nejdůležitější, co společně se zdravím člověk potřebuje. Láska něžná, opravdová a často třeba jen jemně naznačená. Naznačená? Copak někdo ví, cože to slovo znamenalo? Čáry máry - zmizelo. I pravé okouzlení plátnem zmizelo. City? Zchladly. Láska? Zhrubla. A film? Co je to dneska vlastně film? A co z nás vychovává, jak na nás působí? Všechno se mění. Co by tak asi okouzlilo nás? Asi nic. Kdosi na tom kinolikvidačním jednání pravil, že se zeptali děcek ve škole. Většinu téma kina nijak nezajímalo. Ale pozor -  některá byla proti zrušení. Ouha - do kina však nechodila. Do kina v tom městě Kunovice nechodil nikdo. Ani nikdo z těch, kdo zvedali ruku. Co by tam dělali? Někdo ale prý přece jenom chodil. Asi zbloudilci. Co jsou to za městečko ty Kunovice? Odvážné v úsilí, kterým se dokáží samostatně pohybovat po odchodu od Hradiště, sympatické v činorodosti místních lidí. I toto zasedání mě příjemně překvapilo množstvím aktivit a plánů, které byly projednávány. Ale, pozor: Jak je v Kunovicích zvykem, tak jim příjezdovou cestu soused přehradil, řekl u jiného projednávaného bodu na tom zasedání úředník, a myslel tím, že sousedé sousedům si běžně dělávají v tom městečku naschvály. K čemu pak všechna ta slavná kultura, když sousedi se mění ve vlky? K čemu potom v tom městečku kino a kulturu? Vlci kino ani kino nepotřebují, sedí doma a ostražitým okem okukují přes okno okolí. Nepotřebují se s nikým setkávat. Kultury je všude v programech nepočítaně moc, kultura v samotném člověku ale mizí, vítězí počty. Pro počtáře, kteří mají rádi čísla, ještě jedno, po kterém k tomu kinu ztratíte zcela sympatie - každému divákovi jsme dávali vlastně do kapsy tři stovky, tolik nás to stálo, zazněl další hlas. Kdybychom je opravdu dávali, tak by lidé chodili, odpověděl kdosi na ten hlas a všichni jsme se zasmáli. Prý byla učiněna poslední záchrana a program kina byl více propagovaný. Bez úspěchu. Hledal jsem tedy aktuální program toho kina na webu Kunovic i na facebooku, ale nenašel jsem ho. Jen zmínka o programu z 2. listopadu (!). Podivnou podobu mívá "snaha" o záchranu, když ten, kdo kino financuje, o něm nedá aktuální a přitažlivé informace ani na své vlastní stránky. Konstatujme tedy pro historii, že na tom osudovém jednání nebylo v té věci kina nic k popukání. Až na ty tři stovky. Stanovisko kulturní komise? Zrušit. Stanovisko školské komise? Zrušit. Stanovisko občanů v anketě na internetu? Nechtějte vědět. Totální nezájem. Horší to věc než konstatování zrušení. Jednou tento svět skape na absolutní nezájem člověka o druhého člověka a na nezájem o dění kolem sebe. Ano, i kvůli tomu zájmu člověka o druhého člověka se kdysi točily filmy. To se ještě věřilo, že film nemá být jen zábavou. I jakýsi občan dostal na tom jednání slovo. Vypadal totiž nejmladší z nás všech - tedy, hle, reprezentant mladých. Chodit na veřejná promítání filmů není moderní, pravil ten moderní dnešní mladý člověk. A hřebíčky v rakvi byly všecky. Teď jen rozhodnout o pohřbu. Ve vzduchu bylo cítit, že smuteční průvod byl připraven vyjít hned. Ale prrrrrr!!! Ani s pohřby není možné spěchat. Filmy jsou nasmlouvané, pohřeb možný není! Budou tedy dva funusy! První posledního března příštího roku. To půjde do země sobota. A posledního června za ní pošleme i středu - historicky poslední den kunovského věku, kdy lidé vstoupí do Lípy. Mohli bychom na to poslední představení jít, navrhli majitelé dvaceti šesti rukou. Tedy, pokládám věnec na rakev a píši upozornění:  Toto není úřední zápis zastupitelstva a neklade si cíle po žádné objektivitě. Nevyhlašuje ani válku zvednutým rukou, protože je svým způsobem chápe. Kdo by dnes šel na do vytopeného, příjemného, upraveného, nevelkého, nehlučného, nereklamního, velmi blízkého a zcela obyčejného kina, kde se jen a pouze promítá normální film za blbých čtyřicet korun?

RB

Ps. Prokažme tomu městu malou službu, a když samo neumí pozvat do vlastního kina, dejme tady odkaz a informaci, že 21. prosince v 19.30 dává kino Lípa výborný film veleznámého režiséra Woody Allena  Půlnoc v Paříži - podrobnosti TADY, prosím ... A TADY je program na další dny ....

Přidal jsem ještě videoukázku, kterou jsem letos natočil při historicky posledním promítání kina v Uherském Ostrohu. Teď se tam mají plést demižony ...