Tak, jak je v té Praze? A proč jsi tam odešel? A co práce v novinách? Prvních pár osobnějších slov od příchodu do Prahy ze Slovácka...
Možná se časem rozepíšu a budu se věnovat tady na webu osobnějšímu psaní, ale zatím k tomu moc chuti nemám. Zdá se mi, že v poslední době život kolem nás natolik zhrubl a všude možně, zejména na facebooku, se objevuje ve slovech, názorech a sdílení tolik nenávisti, hlouposti a neinformovanosti, že se s výjimkou práce raději lidí spíše straním a nechce se mi vyvolávat u nich svým psaním jakékoliv reakce.
Rád bych ale napsal přece jen pár slov o tom, proč a jak jsem odešel do Prahy, protože sám se divím, kolik lidí se mě na to ptá. Jsem smířen s tím, že spousta lidí má na to svůj názor, a možná je to názor ke mně kritický, ale už jsem vyrostl z toho, abych si myslel, že je možné po lidech chtít, aby věřili pravdě a ne nějakým věcem, které někde odposlechli.
Rád bych přesto napsal pár slov ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli práci, kterou dělám prakticky od roku 1991 - tedy kvůli novinařině. Myslím si, že je to profese velmi důležitá, a je mi líto, že nemálo lidí o této profesi vůbec nic netuší, nedávají na ni nebo mají natolik zkreslené představy, že se pohybují úplně mimo realitu.
Čím začít? Samozřejmě, když jsem například včera po osmé večer opouštěl redakci Hospodářských novin v pražském Karlíně a asi tak po tisící za poslední týdny se sám sebe ptal, proč já se opět vrátil k práci v deníku, a ještě do první linie každodenního psaní a každodenních ranních porad s každodenním hodnocením, kde člověk slyší, co a jak dobře či špatně napsal, samozřejmě jsem si nadával a říkal si, že jsem měl zůstat na rodném Slovácku. Dobře vím, že tam jsem nejšťastnější a také se mi tam nejsnadněji píše, fotí či točí videoukázky, vždyť jsem to pocítil i o tomto víkendu, kdy jsem nafotil na Horňáckém zpěváčkovi sadu všech vystupujících a potom měl radost, kolik lidí bylo za fotky vděčných, kolik jich celou sérii na fb sdílelo a kolik mi přišlo poděkování osobně.
Jistě, reakce na mou práci na Slovácku a v Praze jsou naprosto neporovnatelné, jako novinář, který denně píše v Praze o politice do Hospodářských novin a na www.aktualne.cz velmi dobře vím, jak mnohdy složité psaní to je, a kolik nelichotivých slov si musí člověk vyslechnout nebo přečíst od politiků či čtenářů. Ten rozdíl oproti pohodové práci na Slovácku se liší jako den od noci. Tolik pozitivních reakcí, jakých jsem se dočkal za svou práci na Slovácku, třeba při točení několika desítek video reportáží s Tondou Vrbou ze Slovácku, se nedočkám za práci v Praze, ani kdybych se věnoval novinařině v Praze tisíc let.
Jenže, jenže, jenže... Přes toto všechno jsem vždycky toužil dělat tzv. velkou novinařinu, vždycky jsem chtěl pracovat s novináři, které bych považoval za výborné nebo špičkové, a vždycky jsem chtěl být co nejblíže místům a lidem, kteří rozhodují o této naší zemi, kterou mám tak moc rád. Proto už v začátcích svého psaní někde v roce 1990, kdy jsem začal psát a nosit první články do redakce Slováckých novin tehdejšímu šéfredaktorovi panu Solíkovi, snil jsem o tom, že jednou budu pracovat v Praze v MF DNES.
Podařilo se to až v roce 1997, kdy jsem se do Prahy dostal přes působení v Brně, a v Praze zůstal do roku 2007, kdy jsem strašně moc toužil po návratu domů na Slovácko a mapování života na Slovácku - viz mé stránky, kde od tohoto období můžete najít tisíce článků fotek a videoukázek. Byť musím dodat, že Slovácku jsem se věnoval už někdy od roku 1994, tehdy jsem hlavně fotil. Moje manželka nejlépe ví, kolik stovek cest jsem absolvoval z Brna a Prahy na Slovácko a kolik moc peněz (skoro všecky), jsem dával do benzínu a nakupování zpočátku ještě černobílých filmů a jejich následného vyvolávání a dělání fotek.
Kromě této touhy po Praze a možnosti být v centru dění, mě vždycky fascinovala práce v novinách, která mi - stejně jako pobyt v Praze - dávala ohromné množství inspirace a a šancí na zajímavé setkání. Často mám pocit, že jsem rozum začal nabírat až někdy po dvacítce, kdy jsem odešel do Brna a Prahy, a najednou měl přístup k takovému množství informací jako nikdy dříve - pochopitelně, tehdy ještě nebyl žádný internet, a člověk musel jít za informacemi po vlastních nohách.
Nejdůležitější pro pochopení toho, co a proč jsem dělal v minulosti a nyní je ale zřejmě mé vnitřní uspokojení z toho, že při psaní v Praze můžu denně dělat novinařinu, kterou jsem vždycky považoval za skutečnou novinařinu. Tedy tu, kdy je člověk placený za to, aby se pídil po pravdě, psal pravdu, zjišťoval, jaký je skutečný stav věcí a snažil se tento stav věcí, událostí, dějů, popsat co nejpečlivěji a nejpřesněji. Radost nad možností dělat něco takového se těžko vysvětluje a může znít až naivně, ale já sám nejlépe vím, jak je pro mě tento fakt nesmírně důležitý - při vší obtížnosti a "nešťastnosti", která je s pravdivým psaním spojená.
Nejsem si vůbec jistý, že bych takovou novinařinu mohl na Slovácku dělat, a pokud ji tam někdo takto dělá, má můj hluboký obdiv. Z velké většiny vidím svůj rodný kraj jako místo, kde si takřka každý, počínaje podnikateli v čele s mistrem Valentou, přes mnohé lidi na radnicích a úřadech, až po běžné uživatele médií myslí, že novinařina spočívá v tom papouškovat názory jiných, zejména těch, kteří novináře platí. Podle toho to také vypadá, Slovácko je plné propagačních informací, ať už přicházejí z kraje, měst, místních televizí nebo většiny místních novin. Nemohl bych takovou novinařinu dělat, byť vím, že bych měl snadnější život a mnohem méně stresů a nervů než za stávajícího stavu.
Vždycky jsem toužil po tom, abych se mohl na Slovácku věnovat nezávislé, pravdivé novinařině, nejlépe s vlastním webem, ale bohužel, nikdy se mi to nepodařilo. Usiloval jsem o to do posledních okamžiků před odchodem do Prahy v lednu 2016, ale nepodařilo se mi to, novinařina není činnost, na které se dá vydělávat, zejména ne novinařina v regionu, vždycky potřebujete sponzory, reklamu, donátory, jenže takoví osvícení lidé, kteří by podporovali pravdivé psaní, na Slovácku nejsou.
Druhou možností, než novinařina, byla možnost živit se focením a píár službami. Obávám se, ale že nejsem člověk na píár psaní, tedy na reklamní psaní na objednávku. A nejsem ani fotograf, navíc pravou dobu na podnikání ve foto brandži jsem zapsal. Přitom jsem byl jeden z prvních, kdo začal fotit lepší technikou, jenže nikdy jsem si nedovedl představit, že bych chtěl peníze za fotky po lidech, které jsem potkával, rád je fotil a byl vlastně vděčný, že je můžu fotit. Dnes bych možná postupoval trošku jinak, manželka se na to za mě často zlobila, ale prostě vydělávat na focení lidí a událostí z mého rodného kraje jsem nechtěl.
Za této situace bylo logické, že jsem se s rodinou rozhodl odejít ze Slovácka do Prahy, byť bych se tam rád co nejčastěji vracel a rád bych ještě udělal na Slovácku spoustu práce. Teď jsem tedy v Praze, mám za sebou první týdny, které nebylo zrovna lehké, ale o tom nemá smysl psát. Co bude dál, nikdo z nás neví, uvidíme, co život přinese, budu se snažit ozývat tady přes web častěji, přemýšlím nad tím, že bych chtěl především čtenáře webu seznamovat s tím, jak vypadá novinařina ve skutečnosti a chtěl bych také psát a dávat odkazy na to, co považuji z dění v naší zemi za podstatné. Jestli se to podaří, nevím...
Každopádně přeji vám všem pěkný začátek jara, ať se vám daří v osobním životě i práci. Vždycky jsem chtěl věnoval více času osobnímu životu než práci, ale bohužel se mi to takřka nikdy nedařilo. Dnes je mi to líto, ale takový je život, většinou nežijeme život, který jsme si vysnili... I když kdoví, možná jsem si ho vysnil takový, jaký je - se všemi jeho radostmi i těžkostmi... Musím končit, psal bych dál, čeká mě rozhovor s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem pro noviny, a už teď mám špatné svědomí z toho, že jsem přípravě nevěnoval tolik času, kolik jsem měl.... Přeji vám všechno dobré! A sledujte v médiích a na internetu skutečně důležité a pravdivé informace, ne blbosti :)
RB