Pan Kment

Práce novináře se většinou skládá ze dvou hlavních částí. Jednu tvoří články, ve kterých se musí "utkávat" s nevstřícností a nepochopením lidí, které potkává, druhou část naopak tvoří články, které novináři přinášejí radost a osobní potěšení ze setkání s lidmi. Dalo by se říci, že setkání s takovými lidmi je nezbytné, aby mohl člověk přežívat setkání s lidmi z oné první skupiny.

Do první skupiny patří například setkání a článek, který mi dnes vychází v MF DNES a týká se exstarosty Uherského Brodu Kryštofa. A do druhé skupiny patří setkání, o kterém je i toto video.

Natočil jsem ho minulý týden v centru Uherského Brodu v jednom skvělém podniku, v takovém, o němž jsem si myslel, že snad ani na Slovácku neexistuje. Jak rád jsem se mýlil! Šel jsem do tohoto podniku na pořad Posezení s gramofonem, a jak to bývá, netušil, co mě čeká. Nakonec jsem byl šťastný nejen z podniku, ale i z lidí, které jsem v něm potkal. Postupně vás s nimi budu seznamovat, pro tentokrát se můžete seznámit s panem Janem Kmentem, který měl právě zmíněný pořad.

Snad bych ještě dodal, že s Uherským Brodem se teprve pomalu seznamuji a píši o něm do MF DNES první týdny. Od začátku mi ale bylo jasné, že pokud chci o tomto městě psát, stejně jako když chce člověk psát o čemkoliv jiném, musí mít "předmět" svého psaní opravdu rád, musí si k němu vytvořit vztah, musí vědět, jestli jeho psaní má nějaký smysl a pro koho. Prostě člověk musí první hledat srdce - a já myslím, že v Café Clubu jsem ho ono večera našel.

Budu rád, když se na video podíváte, sám mám z něho radost :)

RB 

O tomto večeru jsem psal minulý týden i článek do MF DNES, na zlínskou regionální přílohu, tady prosím je:

O muži, který rád pouští šumící a praskající desky

Uherský Brod - Veleznámá melodie ze čtyřicátých let minulého století In the Mood v podání světoznámého orchestru Glena Millera zní kavárnou v centru Uherského Brodu, a muž, který ji pouští ze svého gramofonu, právě začíná mluvit.

„Dobrý večer, vítám vás v Café Clubu na druhém Posezení s gramofonem," uvádí Jan Kment svůj večerní pořad, jehož návštěvníci dobře cítí, že jsou svědky něčeho výjimečného, něčeho, co nikde jinde na UherskoBrodsku či Uherskohradišťsku nemůžou najít.

Stačí se jen podívat na průvodce tohoto večera, šestašedesátiletý místní rodák s šedivým knírkem, v manšestrácích a černém tričku, přes které má šle, se prohýbá za zvuků muziky a neustále se usmívá.

„Doufám, že když jsem se oblekl stejně jako minule, přinesl jsem stejné zařízení jako minule, a přišli stejní lidé jako minule, a ještě další, tak doufám, že bychom také mohli zažít stejnou atmosféru jako při minulém večeru. Mně už naskakuje na rukách husí kůže, což je dobré znamení," vítá hosty beznadějně zaplněného podniku.

Jak by mohlo tohoto muže se šlemi napadnout, že ve svých šestašedesáti letech se dočká takového úspěchu s deskami, které nakupoval už jako mladíček? Měl je rád, měl rád taneční muziku těch let, a tak neváhal jít třeba vykládat vagony, aby si na takové desky vydělal. Že je ale bude někomu přehrávat?

„Pořád jsem čekal, kdy budu mít ty správné roky a gramofonové desky si pustím. Hledal jsem ten správný okamžik, který stále nepřicházel. A pak se zrodil ten nápad, proč bych si desky přehrával sám pro sebe, když by si je mohlo poslechnout víc lidí," vyprávěl mi Jan Kment ještě před začátkem pořadu. Když navíc navštěvoval Café Club, jehož útulnou atmosféru dotvářejí polepené stěny se vzpomínkami na kulturní život města v šedesátých letech minulého století, měl jasno. „Věděl jsem, že mé povídání nad gramofonem se přesně sem hodí."

Jeho „specialitou" je taneční muzika čtyřicátých a padesátých let, hodně zní zahraniční skladby, ale zdaleka nejen ony. Na kotouč svého gramofonu značky Nostalgia, který je replikou původního přístroje, ovšem už modernizovaného, sází například desky s Ljubou Hermanovou, Jiřím Suchým i dalšími legendami české hudby.

Ovšem, pozor - deska s Jiřím Suchým je v jedné části ulomená, takže skřípe a šumí, což je však při tomto hraní takřka záměr. „Schválně pouštím i takové desky, které praskají a šumí. Kavárna najednou ztichne, lidé pozorně naslouchají a to je přesně ta atmosféra, která jinde není," svěřuje se se svými pocity.

Když si povídám s ním i dalšími hosty kavárny, zjišťuji, že je nespojuje „jen" vztah ke staré muzice a starým deskám, ale především láska k jejich městu, o kterém dokáží velmi hezky povídat. „Su rád, že tady v Brodě můžu žít, su rád, že su tady s takovými lidmi, a su rád, že tady můžu pracovat s takovým pořadem," dodává Jan Kment po slovácku.

Radek Bartoníček