Hodová mše

Pokud jste si dnes ráno koupili Deník - alias Slovácké noviny - nebo se k tomu chystáte, měli byste tam najít kromě mnoha jiných článků také můj sloupeček, který vám i s fotečkou tady nabízím na stránkách.

Začal jsem minulý pátek a podle dohody s redakcí byste mé sloupečky měli nacházet v těchto novinách každý pátek. Budu rád, když mi na tyto sloupečky napíšete svůj názor, když mi případně vzkážete, co se vám na nich líbí či nelíbí a hlavně, co byste rádi v takových článečcích nacházeli. Budu vám opravdu za připomínky a náměty velmi vděčný! To se samozřejmě týká i celých těchto internetových stránek.

Zájem redakce Slováckých novin mě potěšil, domluvili jsme se velmi rychle a já dostal při psaní hodně volnou ruku, je jen a jen na mém rozhodnutí, co do novin napíši. Je asi pochopitelné, že se budu snažit psát v duchu těchto internetových stránek, jejich styl je ale hodně různorodý. Zatím jsem si řekl, že budu psát spíše "laskavé" sloupečky, že se budu snažit čtenáře potěšit, být pro ně pošťákem s dobrými a nadějnými zprávami. Zdá se mi, že právě toto má největší smysl, věřím, že budu třeba někoho inspirovat k nějakým dobrým skutkům nebo k tomu, aby mi poslal do "poštovní brašny" laskavou zprávu o lidech a věcech ze svého okolí.

Jen si nejsem jistý, jak to s onou "laskavostí" dlouho vydržím. Možná jsem příliš kritický, ale situací, ze kterých se mi rozbíhá srdce až moc rychle, je stále víc. Nevím, jestli má smysl je nyní vyjmenovávat, možná jen tak náhodně sáhnu do pytle a nějaké příklady vytáhnu.

Možná řeknete logické - je neuvěřitelné, jak lidi odmítají prodat třeba jen metr svého pozemku, aby mohlo vzniknout něco prospěšného pro mnoho jiných lidí nebo třeba jen pro rodinu, která by si na koupením pozemku postavila domek. Zrovna včera jedna obec jednala o postavení řady domů. Potřebuje k tomu odkoupit určitou část humen od lidí, kteří mají obrovská humna. Ještě by každému velký kus zůstal. Myslíte, že někdo souhlasil alespoň s úvahou o prodeji kousku půdy? Vyloučeno!

Podobně domky po vesnicích. V každé najdete takových domků mnoho desítek. Chátrají, nikdo v nich nebydlí. Některé obce uvažují naříklad o vykoupení a možnosti uvolnit je pro jiné zájemce. Samozřejě to nejde. Majitelé neobydlených domků chtějí tak obrovské peníze, že si své mnoho let staré domky pletou se zlatými klecemi. Ale to se ostatně týká mnoha jiných věcí, jak má někdo vyhovět někomu jinému, třeba i sousedovi, mnohdy se zatne a pronese jediné - nikdy! A co teprve, když se vykupují pozemky například na cyklostezky, někdy jde o pár metrů, dva, pět, a kdybyste viděli, kolik křiku a emocí kolem toho je... 

Zdá se mi, že lidé se stále víc zavírají doma, šlechtí své stále větší baráky baráky a další majetky, jako by si je měli vzít do hrobu. Nic kromě vlastního kšeftu je nezajímá. Kroutím hlavou nad tím, jak málo mají lidé zájem debatovat o věcech veřejných, říkat své názory, psát je, podílet se na záležitostech, které by přinesly prospěch také jiným lidem. Lidé se často neumí vyjadřovat, nejsou schopni své názory formulovat, mnohdy papouškují jen názor někoho jiného, mnozí zastupitelé nedokáží vysvětlovat, proč pro něco hlasovali či nehlasovali, naprosto nemyslitelné je, že by byli lidé schopni alespoň trošku přijmout kritiku, vyslechnout ji a pobavit se, co na ní je či není pravdivé.

Zrovna včera jeden člověk, o němž se objevil kritický fotbalový článek tady na stránkách, rozezlen volal jednomu ze dvou autorů tohoto článku - skončil jsem s vámi! Že ten spoluautor má fotbal možná ještě raději než ten, který takto řve do telefonu a věnuje se jeho popularizaci takřka zadarmo na rozdíl od onoho řvoucího? To toho fotbalového manažera, momentálně vysoce postaveného, který se považuje za nekritizovatelného, samozřejmě nezajímá. "Jak jste si mohli dovolit o mně psát bez mého vědomí?" křičí dál. A křičí tak každý, všichni by chtěli, abyste o nich psali jen to, že jsou krásní jak třeba arabská princezna. 

Chybí mi i jakási vstřícnost mezi lidmi, více pochopení, slušnosti, úsměv. Jakoby lidé žili v určitých uzavřených skupinách, ve kterých si ještě docela rozumí. Ale jakmile by měli udělat krok z této skupinky, je to bída. Zrovna nedávno jsem byl na hodech v jedné vesnici. A slyšel jsem i viděl, jak je tato dědina rozdělena na dva tábory. Tam, kde chodí jedni, nechodí druzí, když něco organizují druzí, bojkotují to první. A samozřejmě navzájem se pomlouvají ostošest a myslí si navzájem o sobě jen to nejhorší. Ale pochopitelně - sami si myslí, že jsou andělé s těmi nejlepšími vlastnostmi. Žijete-li na vesnici, brzy víte o mnoha jiných i to, v jaké noční košili spí (trošku přeháním). Mnoho rozhovorů začínají lidé tím, že o někom jiném vypouští zlé zprávy. A to často i o lidech, kteří pro tu vesnici udělali mnoho prospěšného. Přijal bych zákon - pokud o někom mluvíte, začnete vždy tím dobrým o něm. A jestliže je to možné, i tím skončete. Já vím, někdy je to těžké...     

Včera jsem si chvíli a tak trochu náhodně povídal s žáky 8. a 9. třídy v jedné škole. Zajímáte se o historii? Víte, co se stalo v listopadu 1989? Víte, co se stalo v roce 1948? Přečetli jste si o tom nějakou knížku?Podívali se na internet nebo ČT2? Bavíte se doma s rodiči o tom, co se dělo v naší zemi v nedávné minulosti? Nic, nic, nic, nic, nic. Nakonec se polohlasem ozvali alespoň dva kluci, jeden pověděl, že nás osvobozovali Rumuni a kradli při tom v domech různé věci, druhý pověděl, že nedávná minulost byla hrozná. Děcka dnes nemají skoro o nic zájem, slyším od učitelů. Dokonce některá děcka jdou do hospody mezi dopoledním a odpoledním vyučováním, poslouchám další slova. My bychom i přívítali, kdyby třeba proti něčemu rebelovali, ale oni nic, nemají zájem povídat si, debatovat, říkat své názory, obhajovat je, slyším od dalšího učitele. A zájem většiny rodičů o výuku dětí a vůbec jejich další vzdělávání? Nechme takovou otázku raději bez odpovědi. Možná je ale v osmé či deváté třídě na nějaké informace z nedávné historie brzy, nevím...

Lidstvo je odsouzeno opakovat své chyby, říká historická zkušenost. Je to tak a nic s tím neuděláme. I v tomto století je bude opakovat. Lidsko se nemění, zůstává stejné, opět bych musel vzpomenout Egypťana Sinuheta:  "Mnoho převratů jsem viděl já Sinuhet za svého života, ale vše je opět, jak bylo dříve, a člověk se nezměnil. Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba i slova jeho řeči..."

Proč jsem se vlastně takto rozepsal? Asi jsem měl jenom špatný týden. Bude víkend, všude se zas bude zpívat, hrát, juchat a popíjet a hned bude to naše Slovácko veselejší - co říkáte? :)    

Naštěstí existuje mnoho věcí a lidí dobrých. Pojďme tedy konečně na slibované sloupky ve Slováckých novinách:  

Jsem hrdá na to, že su vaša

Když jsem v minulých letech jezdil po Slovácku s foťákem a diktafonem, snažil jsem se všímat si především těch nejstarších mezi námi. Na řadě míst Slovácka totiž může člověk ještě stále potkat řadu úžasných starších lidí, kteří stále v sobě nesou něco ze „starého světa", kdy nemálo lidí žilo v souladu s vírou, přírodou a tradicemi, které určovaly jejich životní tempo.

Bylo to tempo, které možná připadalo jiným nějak pomalé a třeba i divné, ale nemůžu si pomoc - ti lidé prožili šťastný život a když s nimi mluvíte, vidíte to v jejích očích i činech. Neměli to určitě lehké, naopak, minulé století se svými hrůzami bolestně zasáhlo do života mnohých. Oni ovšem díky víře, přírodě a tradicím se dokázali všem špatnostem postavit a prožít důstojný život. Mnohokrát jsem si říkal, jak by bylo potřebné všechny tyto životy zaznamenat, povídání těchto lidí nahrát a poté tyto záznamy uložit pro inspiraci a posilu příštím generacím.

Dnešní psaní bych rád ale věnoval především lidem mladým. Při cestách po Slovácku si právě jich v poslední době všímám, mluvím s nimi a naslouchám jejich slovům. Pravda, můj pohled může být zkreslený, jezdím za tradicemi, zajímá mě, jak žijí jednotlivé vesnice, jak lidé v nich mají k sobě blízko či daleko. A tak samozřejmě potkávám především ty, kterým není jedno, jestli život v jejich vesnici nevymírá, věnuji se různorodým aktivitám a poměrně často se opírají právě o víru a tradice. Z takových setkání člověk odchází šťastný, jsou to v každé vesnici sice jen malé skupinky mladých lidí, ale já myslím, že v dnešní době musí být člověk vděčný za každé takové setkání.

Mohl bych pro příklad jmenovat celou řadu takových míst na Slovácku, ale vezmu třeba jen ty, která jsem navštívil o tomto víkendu - Boršice u Blatnice, Ostrožskou Lhotu, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Hrubou Vrbku, Kuželov. A vsadím se, vážení čtenáři, že vy byste mi k těmto místům určitě přidali další.

Rád bych skončil Boršicemi u Blatnice, hody tady měly sice malé, jen tři páry, ale to vůbec nevadí, množství pro mě není nikdy rozhodující. Pro mě bylo potěšitelné poslouchat, jak si děcka z hodového ročníku pochvalovala zlepšující atmosféru v dědině, s nadšením mluvila o místním faráři i nedávno vzniklém mužském sboru, který přinesl do Boršic zpěv i lepší náladu. Však také v místní hospodě vyhrávala dechovka a harmonikář!

Když jsem se po hodech díval na internetové stránky tohoto sboru, našel jsem tam i tento vzkaz jedné z dospívajících dívek, která šla v kroji. „Můj největší DÍK patří mamce a taťkovi, bez kterých bych ani netušila, co sú krojované hody za zážitek. Udělali veliký kus práce a měli s něma nemalé starosti. DĚKUJU MOC a su hrdá na to, že su VAŠA," zněl doslova vzkaz Kristýny jejím rodičům.

Přeji vám, vážení čtenáři Slováckých novin, abyste byli také adresáty takových vzkazů - a nemusí v nich jít třeba ani o krojované hody.

RB - Autor provozuje internetové stránky http://www.slovackodnes.cz/

(Slovácké noviny, 28. listopadu 2008)

Chvála zručnosti a fantazie

Šel jsem se podívat do Slováckého muzea na kurz výroby panenek z kukuřičného listí, začal před čtrnácti dny a bude pokračovat každý druhý týden až do března příštího roku. Zaklepal jsem, vešel do místnosti a hned a zažil pořádné překvapení. Tolik žen bych nečekal! Kolem stolů jich sedělo snad dvacet, z Babic, Bílovic, Korytné i Uherského Brodu, hlavy měly skloněné a rukama „bojovaly" právě s kukuřičným listím.

Pro všechny byla vzorem jejich lektorka, paní Františka Snopková, za kterou každou chvíli chodily, nehotové figurky jí svěřovaly a zvědavě nahlížely, jaká krása z nich pod jejíma rukama vzniká. O paní Snopkové jsem v minulosti několikrát četl, všude se psalo, jak získala od města Uherské Hradiště cenu za uchování a rozvoj lidové umělecké výroby, nikdy jsem s ní ale osobně nemluvil. Přisedl jsem si tedy k ní, pozoroval ji a občas vyrušil otázkou.

Poslouchal jsem příběh ženy, pro kterou se ruční práce staly něčím, co ji naplňuje a bez čeho nemůže být. Začala nenápadně, když byla na mateřské dovolené, šla se zeptat na práci na tehdejší Ústředí lidové umělecké výroby, a tak se dostala ke kukuřičnému šustí. Následovalo mnoho a mnoho pokusů než získala zručnost, díky které se vypracovala v uznávanou osobnost. Tady by její příběh mohl končit, ale tento příběh má také svou druhou stránku, která už tak vidět není. „Dělám mnoho hodin denně, soboty, neděle, je to nezaplacená práce, než je například panenka hotová, musí projít mnohokrát rukama," povídala mi paní Snopková a vzpomněla i svou rodinu. „Když vidí, že mě tato práce velmi těší a naplňuje, snaží se mi pomáhat."

Zajímalo mě, jestli má čas na odpočinek. Tady se paní Snopková poprvé rozesmála. „Co vám mám říci? Já se vlastně pořád hrabu v kukuřičném listí. A když jdeme třeba někde na výšlap do přírody, přinesu si plný batoh věcí, které využiji při své práci, dřívka, mech, rostlinky," slyším její odpověď. „Představte si, teď jsem zrovna objevila ve Zlíně v jednom parku snad největší kloboučky od žaludů!"
 

RB - Autor provozuje internetové stránky http://www.slovackodnes.cz/

(Slovácké noviny, 21. listopadu 2008)