Tak se nám rok přehoupl do druhé poloviny, alespoň tedy podle mého kalendáře, když jsem přetočil stránku uplynulého týdne, zjistil jsem, že za ní už žádná další není - musel jsem otočit celý kalendář a teď si můžu zase listovat stránkami až do konce roku.
Vždycky se snažím v létě čas "ubrzdit", ale je to marná činnost, čas si bude kráčet podle vlastního rozumu a na naše přání nebude brát žádný ohled.
Proto je nejkrásnější na světě mládí, pozoruju ho a přistihuji se u toho, že začínám mládí závidět. Zatím jen trošku, ale bojím se, že to bude se mnou horší a horší. Mládí je fantastické, setkání s ním nabízí nekonečné množství inspirace a přemýšlení, vlastně na mládí je špatná jen jedna věc - když ho žijeme, nevíme o jeho ceně, žijeme v nevědomosti, kterou opouštíme právě až když stárneme.
Přemýšlím nad ním stále častěji, třeba včera, když jsem fotil mladé kluky, kteří se připravují na hluckou jízdu králů nebo večer natáčel na videokameru lhotskou Superstar, tedy večer lhotských deváťáků.
Na obou místech jsem viděl tolik bezstarostnosti, spontánnosti, radosti, prostě tolik mladého života, že my s našim chmurným pozorováním času a kalendáře si už můžeme opravdu tak připravovat akorát šaty do truhle. Řada věcí mě na dnešních mladých štve, ale nakonec stejně mávnu rukou a řeknu si - nebuď volku nespravedlivý, mládí je pořád stejné...
Z přípravy mladých Hlučanů na jízdu králů jsou i první fotky, pozoroval jsem je včera při práci kolem koní i při plavení ve veselském rybníku. Když jsem je viděl poprvé na začátku roku, stěžovali si nejvíc na to, že je někdo "tahá" v neděli v deset ráno na schůzku, měl jsem chuť nad nimi lámat hůl, ale dnes bych se vsadil, že nejsou o moc jiní než jejich otcové nebo dědové - byť se určitě během let stal život mnohem pohodlnější. Kluci vyhazovali hnůj, hřebelcovali koně, trénovali jízdu a nakonec jsme zamířili do rybníku. Několik kluků a jedna holka. Ta, která je na fotce.
A znovu jsem měl příležitost přemýšlet nad mládím. Kluci byli samozřejmě z přítomnosti mladé ženské vykolejeni a společně se v rybníku bavili jako třeba lhotské děcka při loučení se školou - bezstarostně, spontánně, radostně.
Slušelo jim to, napadlo mě něco o tom, že mládí patří k mládí a všichni "dědci", kteří bláhově ztrácejí rozum při pohledu na krátké sukně jsou ze všeho nejvíce hlupáci. I když - co si budeme říkat, pro takové hlupáky máme největší pochopení...
Málokdo se dokážeme smířit s tím, že kalendář i život se jednou musí otočit do druhé poloviny...
