Přehled fotografií

Nemůžu psát samozřejmě o ničem jiném než o letošní folklorní Strážnici, byť někteří čtenáři si možná poklepou na čelo a namítnou, že Strážnici i folklor objíždějí tím největším možným způsobem, který existuje. Já jsem holt jiný, život mě tak "vytvaroval", že jsem jezdil na folkovou Strážnici (bohužel se skvělý festival odstěhoval před léty jinde na Moravu) a v poslední letech jezdím na folklorní Strážnici - jako novinář a ještě více jako obyčejný divák, laik, amatér, kterému hudba nebyla dána ani do uší ani do teoretických formulek.

Proto se na vše kolem sebe - a nejen na hudbu - dívám mnohdy jako právě narozený jeliman, který je nadšen, co zajímavých věcí a lidí na světě existuje.

Pojďme tedy do Strážnice, letos jsem v ní byl bohužel jenom jeden den, protože mám velké zpoždění s prací na časopisu o Ostrožsku a Horňácku. Naspořené hodiny věnuju právě tomuto časopisu, což letos odnesla i Strážnice.

Rád bych (nyní stručněji, později podrobněji) přesto napsal o jednom pořadu, který mě potěšil, nadchl, inspiroval, přinutil k přemýšlení a nakonec přivedl i tomuto psaní. Pořad se jmenoval Písňovou zahradou, autorkou byla paní Magdalena Múčková, a k uvedení "došlo" v sobotu v půl jedenácté večer.

Základ tohoto svého textu jsem psal v neděli dopoledne, a když dnes - v pondělí brzy ráno text po sobě před publikováním čtu - už se ze stránek Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici dozvídám, že za něj paní Múčková získala Cenu festivalu. S úsměvem bych mohl dodat, že jsem jí to jisto jistě a osobně předpovídal už v sobotu po generálce :) "Za nápadité a působivé ztvárnění díla Vladimíra Úlehly," zní vysvětlení poroty. (O všech cenách si prosím přečtěte TADY)

Co má a nemá smysl?

Než má zmínka o jejím pořadu bude pokračovat, musím ještě udělat malou odbočku. Shodou okolností jsem několik hodin předtím mluvil s jedním dobrým člověkem a bavili jsme se o smyslu práce, jeho, mé, ale hlavně o práci kolem "folkloru".

Ten člověk mi povídal o tom, jak občas pochybuje o smyslu své práce, jak přemýšlí, jak dál ve "folkloru" pokračovat, s čím přijít, aby to mělo smysl. A mluvil o tom, jak smysl ztrácejí někteří z těch, kteří dělají třeba folklorní pořady na festivalech. "Mají pocit, že ta práce nemá příliš smysl, odehraje se příliš rychle a poté vlastně zůstává někde odložena, zapomenuta. Proto se pouštějí například raději do psaní knížek," uslyšel jsem od něj mimo jiné při tomto povídání.

Nesl jsem si tato slova po celou Strážnici, a jak vidíte, nesu je sebou i nyní. Rozepisovat se ale o smyslu práce tady ale teď nebudu, je to téma až moc rozsáhlé a vážné, sám se k němu vracím při své práci hodně často - a i proto občas život "posouvám" tak, že to může být pro někoho nepochopitelné, nerozumí tomu, proč se vracím na Slovácko, proč se zajímám o lidové tradici a konec konců, proč píšu i tento dlouhý a nezáživný článek.

Určitě není nic horšího (ale co vím, možná je), než když člověk na konci života zjistí, že jeho práce neměla smyslu ani pokračovatele. Mnozí z nás se honíme za prací, mnozí i za smyslem práce, ale stejně si myslím, že nic nepřekoná smysl práce matky (nebo více či méně i otce), která vychová ze svého dítěte slušného člověka. Občas o tom na těchto stránkách píšu a s každým dalším dnem bych toto své přesvědčení podepsal silnějším písmem.

Na generálce

Ale pojďme zpět do folklorní Strážnice, k jednotlivým pořadům programu a konkrétně k pořadu Magdaleny Múčkové Písňovou zahradou. Pozoruju ho od první sobotní zkoušky až po generálku, dívám se po účinkujících, nesmírně mě zajímá režijní práce paní Múčkové.

Účinkující jsou - jak to bývá zvykem - zpočátku nesoustředění, snaží se je zklidňovat i usměrňovat, běhá po jevišti i od jeviště k technikům, řeší desítky a desítky potíží, od nedostatku židlí na pódiu, přes nehrající varhany, nasvícené promítací plátno až po zapojení mikrofonů. A málem bych zapomněl - také při zkoušení i při premiéře zpívá a hraje na cimbál. Na pódiu se přitom střídají účinkující, zpívají, tančí, do toho zní hlas, který čte knihu profesora Vladimíra Úlehly Živá píseň - ano, touto knihou a jeho 120. výročím narození je celý pořad inspirován.

Čím déle toto všechno hemžení pozoruju, tím více vnímám celý pořad a tím méně se mi chce odcházet.Veškeré počínání paní Múčkové, které jsem popsal, je důležité, ale nejdůležitější je její činnost "neviditelná", to, jak dala všechno "dohromady" a jakým dojmem to působí, onen smysl práce, o kterém jsem se rozepsal na začátku. Ten smysl je v tomto případě nepochybný a jsem přesvědčený, že se přenášel i na mnohé diváky.

Přibližovat vám celý pořad, musel bych popisovat řadu obrázků, z kterých se skládá. Například: v pořadu zní slova profesora Úlehly, ve kterých popisuje, jak v Javorníku zcela omámen přišel do evangelického kostela, v němž lidé právě zpívali při mši písně. V té chvíli na pódum přicházejí ženy z Lipova a Javorníku a muži z Javorníku a Hrubé Vrbky a jednu takovou píseň zpívají. Omlouvám se, ale musím napsat, že zpívají fantasticky - byť se takové hodnocení pro duchovní píseň nehodí.

Nebo jiný obraz. Profesor Úlehla popisuje, s jakým nadšením uviděl na Slovácku slavit svatbu. Přicházejí tanečníci, rozverně předvádějí svatbu, do toho hraje na harmoniku pan Gajda ze Strážnice, nejde ani o to, že hraje výborně, ale požitek je pozorovat jeho radost z tohoto hraní... A mohl bych pokračovat dalšími obrazy. Oceňuji všechny účinkující, Horňáci jsou jako vždy čarovní (opět mi promiňte toto slovo), moc se mi líbí celý Danaj (v jeho hudbě slyším nepopsatelnou dojemnost a naléhavost), počínaje primášem a konče tanečníky, oceňuji každého, kdo vystoupil, tady nebyl nikdo navíc.

Jaká je živá píseň současnosti?

To bylo tedy jeviště. Jenže nyní bych se mohl rozepisovat o tom nejpodstatnějším, o myšlence celého pořadu, který paní Múčková do Strážnice přivedla - ta myšlenka se týkala právě živé písně, toho, jak se živé písni dařilo kdysi a jaká je živá píseň současnosti. A o tom by šlo mluvit dlouhé hodiny - ona se v závěru přihlásila slovy profesora Úlehly k optimismu, k tomu, že člověk se časem k živé písni vrátí.

Jaká je ale živá píseň současnosti? Řekni mi to čtenáři těchto stránek. Kde ji vidíš, kde ještě nějaká je a kde už není? Představ si dnešní svatbu, ne tu Úlehlovu někdy před sto lety. Ve většině případů najdeš na svatbě tak jedině "mrtvou" píseň, živé je poskrovnu. Kde je tedy ta živá? Na festivalech? Nevím. Pozoruju například zkoušky před dětskými folklorními vystoupeními a někdy mám pocit, že ani u nich nejde o živou píseň, ale píseň pořádně vydřenou - včetně povinného úsměvu pro diváka.

Ale to vše by bylo na dlouhé povídání, jestliže jsem začínal tento článek smyslem práce, a konkrétně (ne) smyslem dělat folklorní pořady, chci tady napsat, že takové pořady smysl mají, což dokázala paní Múčková tím nejvíce možným způsobem. Dokonce mám pocit, že právě pořady mají smysl největší, větší než různá natočená cédéčka nebo koncerty - v nich mnohdy myšlenku nenalézám...

Ano, možná i paní Múčková - jako jiní - by namítla,že v případě pořadu je to jen "chvilkový" smysl, vždyť tento pořad rychle začíná i rychle končí, premiéra je derniéra, tolik obrovských příprav, tolik účinkujících, dvě hodiny a konec... Konec? Třeba i to, že se tady o tomto pořadu zmiňuji, že nad tím budu dál přemýšlet, že se budu snažit seznámit mnohem více s prací profesora Úlehly, že budu pozorovat další aktivity účinkujících i autorky pořadu (a věřím, že nejsem jediný), i to přece je něco, co může mít pro tvůrce pořadů smysl...

Pořady je nutné vytáhnout na světlo!

Jiné téma je, jak se s těmito pořady zachází. Jaké je referování o nich, jaké je jejich "uskladňování". Mám pocit, že nedobré. Nesmírně scházejí místa, kde by se o takových pořadech mluvilo, psalo, debatovalo a třeba i hádalo. Z pořadů se maximálně někde objeví fotka, pár novinových řádků nebo citace, ale to je strašlivě málo a strašlivě povrchně. Vsadím se, že například o "myšlence" toho či onoho pořadu se nikde neobjeví ani pověstné jedno jediné písmenko.

Navíc je hrozná škoda, že jednotlivé pořady, přestože se nahrávají, nejsou normálně k prodeji. A upřímně řečeno, nevím, jestli jsou vůbec někde lidem k dispozici. Ptal jsem se paní Múčkové, sama přesně nevěděla, jak vlastně bude její pořad dál "žít".

Bohužel, potom není divu, že lidé se mimo jiné mnohem víc dívají po jménech muzikantů či zpěváků než po jménech režisérů. Přitom tato jména jsou často podstatnější, oni přinášejí myšlenku mnoha pořadům i vystoupením, oni vlastně s účinkujícími "hýbají", vybírají, co bude dělat a zpívat - čímž ale nechci ani v nejmenším umenšit roli těch, kteří přinášejí hlas. Mnohé mám rád.

Omlouvám se, rozepsal jsem se, ale považoval jsem toto za důležité, vím, že na tyto stránky chodí i lidé, které toto téma může zaujmout, nemusejí se mnou souhlasit, důležité je, že třeba s nimi mé řádky něco "udělají".

Další "tipy" ze Strážnice

Vzhledem k takto dlouhému psaní se už nestihnu Strážnici věnovat nyní více. Zajímavých pořadů jsem viděl víc (a možná ještě víc jich nestihl vidět), například v sobotu ráno ve strážnickém kostele pořad lidové a duchovní písně Ke společným kořenům od Petra Varmuži - také by se o něm mělo víc psát! Tak aspoň "reklama" na něj. Můžete tento pořad slyšet ještě příští týden na festivalu v Dambořicích...A pan Varmuža také získal jednu z cen festivalu ve Strážnici.

Bylo by toho ovšem víc, co by stálo za pozornost... Zrovna teď poslouchám v rozhlase přímý přenos z nedělní Strážnice z pořadu o Janu Rokytovi (další skutečná osobnost, zkuste se víc zajímat o jeho práci, ano, i ta má určitě velký význam), za pozornost stálo i sobotní zpívání pódia a hlediště v pořadu Zazpívejme sobě a pospolu, ve skanzenu se mi zase líbila kromě jiného přítomnost loutkového divadla. A samozřejmě jsem slyšel krásné a pro mě nové hlasy, třeba hlas a housle Jitky Šuranské v pořadu Antonína přidala Túženíčko a zubiska, lidové poezie očima spisovatele Pavla Eisnera.

A nakonec si nechávám verbíře. Už nějaký ten pátek se chystám o nich napsat, mám totiž stále pocit, že mnohé dosavadní články nevystihují kouzlo verbuňku dostatečně. Loni i letos jsem všechny soutěžící verbuňku nafotil, v příštích dnech sem jejich fotky dám a určitě časem připíši i neustále odkládaný text...

Všechno dobré na začátku týdne přeje RB

Ps. A poslední věc - zajímavý článek o profesoru Úlehlovi, ale zdaleka nejen o něm, jsem našel TADY, stojí za přečtení...