Hezký den vám přeji, původně jsem tady chtěl psát o věcech a událostech veřejných i politických, ale čím jsem starší, tím více mám pocit, že takové věci a události jsou méně a méně důležité. Každý se nám snaží vnutit, jak jsme pro něj nepostradatelní, počínaje třeba politiky a konče třeba prodejci čehokoliv, ale ve skutečnosti to není vůbec pravda - nejvíc komické se mi to zdá v televizi, když moderátoři komerčních zpráv diváka přesvědčují, že musí zůstat u obrazovky, aby viděl další nesmyslnost...

Přesto se člověk v životě upne k některým politikům, ideálům, režimům, šéfům i obrazovkám, aby na konci života zjistil, že největší smysl mělo to, co se odehrávalo za jeho vlastními dveřmi v jeho vlastním životě. Existuje o tom několik výborných filmů, třeba jak skupinka idealistů na konci života bilancuje své žití a už jen s nostalgií a pochopením mluví o tom, jak každý z nich se zbláznil do jiného ideálu. A ony ty "ideály" šly svou vlastní cestou, při které mnohdy bez lítosti sekaly jednu hlavu za druhou a ničily osobní životy bez ohledu na cokoliv...

Nejdůležitější je náš vlastní život, myšlenky a pocity, které sdílíme my sami v sobě, aniž bychom se s nimi museli dělit s někým jiným. Tady jsme doma, sem pustíme jen své nejbližší, jejichž životy nám jsou stejně vzácné jako ty naše - a v případě dětí jsou ty jejich určitě nejvzácnější. Toto není psaní proti ideálům, toto je psaní proti tomu, jak je člověk zneužije pro svůj zcela osobní prospěch... 

Začínám takto možná proto, že jsem už před týdnem tady chtěl napsat o "oslavách" 21. srpna roku 1968, ale pak jsem text zablokoval a přestával v něm vidět smysl. Copak můžu psát o tomto roku, když jsem ještě nebyl na světě? Nejhorší ze všeho totiž je, jak každý hodnotí osoby a děje z minulosti (ale i současnosti), aniž by ty osoby a děje zažil. Můžeme to pozorovat denně na mnoha a mnoha místech, kolik existuje rozumbradů, žalobců, soudců i katů, kteří máchají nad životy jiných, prohlašují se za znalce jejich životů a metají po nich jeden kamen za druhým, aniž by bylo jasné, kdo jim k tomu dal právo. Vždyť často se nevyznáme ve vlastním životě, často nerozumíme konání toho, kdo je nám nejblíže, jak se potom můžeme pitvat v jiných životech?

I proto jsem asi text o srpnu 68 odložil. Nerozumím totiž jedné věci. Z médií a výpovědí lidí jsem měl pocit, že snad každý v roce 1968 stál proti tankům, nebo alespoň maloval někde na zeď, že Sověti jsou svině a okupanti. Ale není mi jasné, kdo hned v prvních letech po srpnu 1968 začal nazývat tuto okupaci bratrskou pomocí a naší generaci vtloukal do hlavy, že tito okupanti a všichni jejich přisluhovači jsou prima lidé a celý východní blok je výspou míru a světlých zítřků. Tak jsme to alespoň slyšeli ve škole i skoro všude kolem sebe. Předpokládám, že všichni hrdinové roku 68 se odstěhovali na jinou planetu a místo nich k nám přiletěli Marťani bez paměti... A to se nechci babrat v létech před rokem 1968, kdy někdo musel uplést oprátky a na ně pověsit elitu svého národa... Kolik jen krve, slz a bolesti proteklo našimi dějinami v letech nedávných. To nemůže jedna hlava za jeden život pochopit...

Ale možná je to dnes stejně úplně jedno, za chvíli vymizí ta i tato generace a přijdou po nás jiné generace, které budou mít jiné prohry, jiné omyly, jiné naděje, jiné pošetilosti, jiné iluze, jiná traumata... "Mnoho převratů jsem viděl já Sinuhet za svého života, ale vše je opět, jak bylo dříve, a člověk se nězměnil," píše Mike Waltari ve známé knize. "Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba i slova jeho řeči..."

Vidíte, zase jsme utekl k věcem veřejným i politickým, přestože jsem chtěl psát raději například o včerejší pouti na Antonínku, o kočkách, o prvňáčcích ve škole i o babím létě... Tak snad příště.

RB