Vlastně je to jen jedna věta, kterou bych chtěl sem napsat. Přiznám se vám, že stále více pochybuji o tom, jestli má smysl cokoliv psát, jestli má smysl toto určité nadání "věnovat" na přemnoho různých textů a fotek, na kterých mnohdy vystupují usměvaví lidé, počínaje různými zábavnými akcemi a konče třeba rádoby nefalšovanými zabijačkami - však vidíte takových situací v novinách tisíce. Asi mi neporozumíte, ale čím více se jen tak pohybuji mezi lidmi, tím více se mi zdá, že skutečná podstata věcí nám zůstává ukryta. Nám, kteří píšeme, i nám, kteří napsaná slova čteme. Tento můj pocit je stále silnější a někdy mě deprimuje k silnému pesimismu.

Není problém nafotit tisíce bavících se nebo jinak "konajících" lidí, napsat o nich, zachytit povrch mnoha událostí a dějů kolem nás, ale dostat se pod tento povrch, napsat, jaký je skutečný život v tom kterém místě, jací jsou skutečně lidé, kteří tam či jinde žijí je vlastně nemožné. Každé společenství má svá vlastní tak trochu skrytá pravidla, svou minulost, své příběhy, křivdy, pravdy, zákonitosti, postavy kladné i záporné, přičemž o tom špatném se nahlas téměř nemluví. Tolik nespravedlnosti se všude ukrývá... Zlatá politika! Ne, že by tam nespravedlnost nebyla... Když jsem ale psal několik let o vysoké politice, bylo to ve skutečnosti strašně jednoduché, vše se psalo skoro samo... 

Jenže zobrazování života mimo politiku, mimo velkoměsto, zobrazování reálého života a reálných lidí, je mnohem a mnohem těžší. Pokud tedy člověk nepřistoupí na to, že je jen jakýmsi "sluhou", který ukazuje lidi a věci tak, jak chtějí být tito lidé viděni a přejí si podle toho i zobrazování mnohých věcí. Je to někdy strašně zrádné, my lidé jsme tak šťastni, když vidíme svůj falešný obraz. A tak strašně nepříjemní a zlí, když jen nahlédneme do skutečného zrcadla. Máme  navíc vůbec někdo právo takové zrcadlo druhým nastavovat? Jsme tak moc uvězněni ve svých ulitách a nemáme rádi, když nám je kdokoliv třeba jen mírným poklepáním či otázkami narušuje. A čím větší máme moc, tím větší je naše zlost na toto zrcadlo a touha odklid ho z cesty...

Snažím se všem těmto pochybnostem vzdorovat, rád bych psal o věcech, lidech a dějích tak, jak se opravdu v životě odvíjí, ale zdá se mi stále častěji, že to není možné. Hranice mezi pravdivým psaním a psaním, kdy vaši ruku skrytě a podvědomě na dálku vedou jiní, je tak křehká. Ale to se vlastně týká veškerého lidského jednání. Co myslíte?

RB