Není to tak dávno, co jsem v pravidelném sloupečku pro Slovácké noviny (O velkých a malých akcích)  psal o semináři s názvem Siločáry duše dítěte, který spolupořádal v Luhačovicích nivnický učitel Vlastimil Ondra. Ve sloupečku jsem psal o tom, jak je takový seminář důležitý, a já jsem rád, že teď vám o něm můžu dát více informací.

Když si totiž kliknete TADY na stránky souboru Nivnička, základní informace ze semináře tam najdete. Myslím, že by mohly být zajímavé pro všechny vedoucí folklorních souborů, a třeba i pro rodiče. Podtitul semináře zněl: Rozvíjející pohled na vedení dětského folklorního souboru na počátku 21. století.  

Rád bych k tomu, co si o tomto semináři přečtete, přidal ještě povídání Vlastika Ondry, které se týká tak trochu jeho rodiny a je také na stránkách Nivničky. Kdybyste si ho ale na stránkách nevšimli, jeho slova tady "přetisknu", snad se na mě nebude zlobit. Jsou to slova velmi hezká, a možná hodně souvisejí i s oněmi "siločáry duše dítěte".

Tedy, Vlastik píše (ještě k textu dodám, že nedávno vítali v rodině už čtvrtého potomka):

O hodové neděli sem sa chtěl plně věnovat rodince. Už v pátek sa ale ozvaly hlasy rodičů jak z Malé nivničky, tak především z Malučké nivničky, abysme jako obvykle zazpívali a zatančili na náměstí před sedlckú chalupú.

Aj když sem s tým už nepočítál, mosím tu napsat, že mňa zájem o setkání Nivničky v nedělu za stran dětí a rodičů nesmírně potěšil. Tak sem si počkál na počasí nedělního rána a děti z Nivničky SMSkama svolal v krojoch na třetí hodinu.  Ovšem nakonec jsme s naší rodinkou přišli až v akademické čtvrthodince. Dlužno dodat, že jsme poprvé po narození Metoděje vyšli do Nivnice všichni společně.

Když jsme přicházeli k sedlcké chalupě už jsme slyšeli vyhrávání Muzikaše a zpěv dětí sesypaných kolem cimbálu. Ti nejmenší na něm viseli, když taktak, stojíce na špičkách, dosáhli na horní konec jeho dřevěného těla. Byl jsem rád, že na nás nečekali a sami začali vyhrávat a zpívat. Zorganizovaly to prý maminky, které dětem dodaly odvahy, aby spustily. Moc jim za to děkuju. Muzikaša suverénně hrála a zpěváčci okolo se činili.

Zapluli jsme s Vojtou a Bělinkou mezi ně a ještě asi půl hodinky rozdávali radost. Rozhlížel jsem se kolem sebe, pozoroval své zpěváčky a muzikanty, jejich rodiče, prarodiče dětí a přemýšlel o tom, jak je to fajn, že jsme se tu v nedělním hodovém odpoledni sešli.

Bylo krásně slunečno a teplo akorát. S poslední notou se děti rozeběhly na kolotoče. A mohl bych skončit. Přesto se ale stalo ještě něco významného.

Vodáci se loučí s řekou tak, že ji pomyslně zamknou. Nivnička se s létem podobně hezky letos rozloučila tím, že chlapi vynesli cimbál zpět tam, odkud jsme ho na začátku léta snesli, to jest do čtvrtého patra ke Krchňáčkom. Léto je fuč. Už sa těším, až ho zas v červnu sneseme dolů a budeme vyhrávat celé léto u parku...

Vlastimil Ondra