Tak vypadala

Přeji všem Hlučanům i přespolním pěkný letní týden, vracím se k hluckým víkendovým hodům, jejichž atmosféru bych rád tady připomenul a zároveň potěšil mnohé z těch, kteří jsou na videoukázkách zachyceni. Videa jsem dával na stránky už v pondělí ráno, ale nakonec jsem je zablokoval, protože jsem se k nim snažil získat další informace.

Pokud je to možné, jde mi o to, aby u videoukázek a fotek tady na mých stránkách bývaly popisky či souvislosti, protože jen tak je možné více porozumět tomu, na co se díváte. I přesto jsem ale k obrázkům skeptický, pokud člověk není něčemu přímo přítomen, těžko pochopí atmosféru toho, co vidí na internetu.

Pojďme tedy do víkendového Hluku, nejdříve se můžete podívat na fotografie Lukáše Baroně, Hlučana, který byl snad úplně všude, kde se něco dělo... Tady jsou jeho fotky:

z pátku 

ze soboty

z neděle

(Pokud budete vědět i o jiných fotkách na internetu, dejte mi, prosím, vědět, dám sem odkazy)

TADY jsem dal také pár svých fotek, tak se můžete případně mrknout ...

Tak, a nyní pojďme k videoukázkám, které jsem natočil. Případným kritikům bych jen chtěl připomenout, že točím na pouhý foťák a mnohdy z ruky, takže obraz bývá roztřesený. Na natáčení a zpracování nemám navíc mnohdy moc času, věnuji se tomuto ve zdánlivě volném čase a samozřejmě zdarma, za vším je jakási moje "divná" touha mapovat rodné Slovácko, ukazovat jeho krásu, rozmanitost, tradice, zajímavé a aktivní lidi. Jsem rád, že mi byl tento dar dán, ale zároveň ho nikomu moc nepřeji, protože vede ve skutečnosti k neustálému spěchu a samotě, protože na "prázdné" povídání není čas. Ale jinak, věřte, že je mnohdy úžasné lidi potkávat, pozorovat je, povídat si s nimi, točit je, fotit je, prostě těšit se z života na tomto světě! :)      

Své hodové putování tady na internetu začínám možná paradoxně v poslední hodový den, tedy v neděli dopoledne. Nevím, jak vy, ale já mám nedělní dopoledne na vesnici či takovém maloměstě, jako je Hluk, velmi rád. Naštěstí ještě pořád prožíváme sváteční neděli, kdy lidé různým způsobem odpočívají, všude je klid a mír, a nemálo lidí také odchází na bohoslužby. V Hluku, stejně jako na řadě dalších míst Slovácka, bývají často tyto bohoslužby skutečně nádherné, a to mimo jiné díky muzice a zpěvu, který tady bývá ke slyšení.
Proto sem také dávám kousek muziky, které zněla teď v neděli hluckým kostelem svatého Vavřince. Vše měl na starosti ze všech nejvíce David Štefaník (hraje na varhany), což je talentovaný a obětavý klučina, kterého vám tady na internetu určitě brzy představím. Kolem něj stáli členové hluckého chrámového sboru, muzikanti z CM Šefranica a CM Falešnica a několik dalších šikovných holek z okolí od Blatničky až po Velehrad... začínám tímto videem také proto, abychom nezapomínali na podstatu hodů, a ta je spojena, či spíše bývala spojena, především s vírou a patronem toho kostela, kde hody probíhají. 

,

Ještě zůstaňme v kostele, tady můžeme vidět ty, kteří přišli v krojích ...

Tady už jsme na konci bohoslužby, můžeme slyšet děkování Monsr. Josefu Nuzíkovi, který mši sloužil a byl hostem Hlučanů. Tento muž je jinak generálním vikářem z Olomouce a bude mimo jiné hostem také nyní o víkendu v Blatničce, která slaví 650. výročí první zmínky o této obci. Josef Nuzík měl poměrně zajímavé kázání, ke keterému se možná ještě vrátím, mrzí mě ale, že jsem nebyl přítomný páteční mši, na kterou přijel z Českých Budějovic Monsr. Pavel Posád - od Hlučanů jsem slyšel, že jeho návštěva i kázání v řadě z nich zanechala silný dojem... Jinak na videu uslyšíte také poděkování místnímu knězi Jaroslavu Kapušovi, který je v Hluku už od roku 1995. Je to hodně dlouhá doba, když to srovnám s knězi v okolí, kteří občas odešli po kratším čase i přesto, že je lidé ve farnostech měli velmi rádi a oni se například věnovali výchově dětí ...

Tak, a těmito videouázkami bych rád potěšil a povzbudil ty, kteří se v Hluku věnují lidové kultuře. Začněme u nejmenších, toto je folklorní soubor Žarúžek, jak můžete vidět, v Hluku je naštěstí ještě docela dost dětí, které navazují na tradice svých předků a jsou vedeni k lásce ke zpívání ... Nejdříve zkouška a potom už vystoupení před hodovými diváky.

Tady je začátek vystoupení souboru Hluboček, jde o začátek vystoupení, na jehož úplném počátku se dozvíte, komu děcka své vystoupení věnovala ...

A Folklorní soubor Dolňácko, aneb několikátý pokus vzkřísit v Hluku dospělácký soubor z místního mládí. Snad tento pokus vyjde, držím palce ...

Cimbálová muzika Šefranica. Mladá, skvělá a myslím, že také hodně znavená, protože vystupuje velmi a velmi často. Tady je "jen" ani ne dvouminutová ukázka z hodin hraní, které muzika absolvuje prakticky týden co týden. Sólo patří Radimu Vojtkovi z  Boršic u Blatnice, nadějnému muzikantovi a zpěvákovi, který studuje konzervatoř. Slovo naděje by se dala použít také ale u dalších členů muziky ... Jejich vedoucím je ředitel ZUŠ v Uherském Ostrohu František Říha, kterému vděčí mladí muzikanti i samotní posluchači za mnohé.  

Tady už je loučení s folklorním programem... 

Kromě folklormích souborů je v Hluku také školní pěvecký sbor - i ten na hodech účinkoval, když pomáhal pěvecky školnímu divadelnímu spolku Bumbác. tady jsme na zkoušce pěveckého sboru, v druhé části videa si můžete poslechnout povídání s paní učitelkou Zdeňkou Hájkovou, která je ze sousední Ostrožské Lhoty. Prozradím ale, že teď bydlí v Hluku a pro Hluk by bylo výborné, kdyby tady zůstala natrvalo... Videuokázka je ze zkoušky krátce před hody.

Tak, a teď jsme se přesunuli do sobotního odpoledne na památkové domky, kde začala hóóódně očekávaná "akce" - Hodový oběd našéj kmotřenky. Prozaicky řečeno, prostě ochotné Hlučanky pod vedením paní Marie Lekešové uvařily 300 porcí pro zájemce, kteří všechno snědli během rychlých dvou hodin. Článeček o tomto vaření i jezení, a především o tom, jaký že to mělo mít smysl, najdete v časopise Krajem svatého Antonínka na začátku září... Videoukázkou se tedy dostáváme do památkových domků, kde podle plánu měli lidé jíst a CM Babica se souborem Klebetnice zpívat a hrát. Jenže, po krátké chvíle se ukázalo, že je třeba hladovějící návštěvníky obsluhovat, obsluhovat a obsluhovat, takže zpěvačky na videu se proměnily v servírky a myčky.

Kmotřenka Lekešová, co k ní tady připsat? Několikrát jsem o ní už psal, několikrát o ní psali jiní, místo psaní bych se nejraději od ní naučil vařit, to by mělo největší smysl, co říkáte? Tento rozhovor je dosti bezprostřední, ale dal jsem ho sem, protože dobře vystihuje osobnost této zajímavé ženy, kterou lze těžko posat v několika jednoduchých slovech. Točil jsem už skoro na konci celé akce,  kdy měla společně s několika dalšími ženami za sebou pořádnou šichtu, s přípravou vaření začali v pátek po čtvrté odpoledne, před půlnocí šly domů a v sobotu v pět už stály za sporáky a plotnami - takže s sobotu odpoledne už toho měly dost a dost. Myslím, že se tato "akce" vydařila a nevím nevím, jestli se ještě někdy vůbec bude v Hluku opakovat. Obrovské poděkování patří všem, kteří se na ní podíleli.

Další zajímavé hodové setkání, sympatická dívka je videu je slečna Yoshimi Yokoyama z Japonska, který žije několik let v Česku a česky také umí mluvit. Odvedl jsem si ji k rozhovoru na památkových domcích mimo ruch sobotního oběda a povídali jsme si o tom, jak že se vlastně objevila v Hluku. Z videa se to dozvíte ...  Společně s dalšími japonskými známými se moc chtěla podívat na vaření paní Lekešové, což se ale nakonec nepodařilo, netradiční návštěvě se nakonec věnoval manžel paní Lekešové.

Tak a to je Hanka Jackivová. Učitelka. Vedoucí školního divadelního spolku Bumbác. Hodně usměvavá. I tady se směje, přestože bylo ještě před vystoupením. Kdybyste ji ale viděli po vystoupení, smála se ještě víc a byla nesmírně šťastná, že se vystoupení podařilo a diváci dlouze tleskali. tady na videu so povídáme o samotném představení, které se jmenovalo Výtečníci. Napsal ho Pavel Dostál, pro ty mladší dodávám, že byl mimo jiné ministrem kultury, bohužel už zemřel. Dělal jsem s ním rozhovor do MF DNES několik měsíců před jeho smrtí, kdy kvůli nemoci s veškerou prací skončil a žil doma v Olomouci v lásce a péči se svou rodinou. Nikdy na toto setkání nezapomenu a často na něj myslím, když přemýšlím nad tím, jak je náž život ve skutečnosti strašlivě křehký a vlastně hrozně krátký...  Vraťme se ale k Bumbácu, je fantastické, že Hluk má školní divadlo, jsem přesvědčený, že divadlo může dát dětem za oponou i v hledišti hrozně moc dobrého.  

Tady už Hanka po představení děkuje všem, kteří se na něm podíleli... Později dám ukázku i ze samotného představení. Můžete vidět i účinkující, kteří byli opravdu výborní a například oproti zkoušce se všichni vyšvihli k ještě lepším výkonům.

A teď jsme zase úplně jinde. Toto je Martin Polách, vinař, otec loňského krále a jeden z hlavních organizátorů hluckého hodového koštu vína. Byl to vůbec první košt o hodech a bylo by dobré, kdyby nebyl poslední. Myslím, že se vydařil, lidí přišlo koštovat i pít docela dost, a to jak v sobotu, tak v neděli. Tak jako o jiných akcích platí i v tomto případě zdánlivě jednoduchá pravda: nebýt nadšenců, nic by nebylo. Snad jen dodám, že košt měl být původně na nádvoří tvrze, ale kvůli sobotnímu dešti byl nakonec uvnitř tvrze, což určitě přece jen poznamenalo návštěvnost. Nakonec to ale moc nevadilo, na tvrzi se dala košotvat v klidu a pohodě, vzorky byly většinou slušné - později sem dám možná pár výsledků.

A teď jsme se přesunuli úplně jinde - je sobota ráno, jsme ve sportovním areálu, prší a prší, a my slyšíme, jak kapky deště dopadají na velký stan, pod kterým jsme všichni schovaní. Fotbalisté právě slaví o hodech 80. výročí klubu a kolem mě sedí fotbalisté, kteří kdysi, když byli mladí a většinou štíhlí, běhali za míčem a přinášeli radost mnoha lidem. Ocenění by si zasloužili všichni, vedení klubu vybralo několik a vy se na ně nyní můžete podívat. A můžete si také poslechnout, co na setkání řekl starosta Hluku Jan Šimčík.

Tady jsme ještě stále ve stanu, právě mluví šéf fotbalu František Uhlíř. Z jeho povídání jsem vybral závěr, kde popisuje situaci hluckého fotbalu v poslední době. Kdybych chtěl vybrat nějakou jeho úsměvnou větu, byla by to ta, která se týkala letošního sestupu "A" mužstva o soutěž níže. "Příčiny sestupu ví každý moc dobře, protože v Hluku každý moc všeckému rozumí," pravil, aniž by se usmál. Pokud bych chtěl vybrat nejdůležitější větu, týkala by se výchovy dětí - i v Hluku přišli na to, že děti lze získat například pro sportování, chce to ale ochotné a schopné dospělé, kteří je povedou. Ve fotbale se to daří, kéž by tomu v Hluku bylo u co nejvíce sportů, zatím se u některých příliš nedaří.

Touto videoukázkou se vracím ještě do nedělního odpoledne, kdy byl na programu Festival slováckých dechovek. Všechna vystoupení nahrál Tonda Vrba a najdete je na jeho videích TADY, já jsem vybral sem na stránky alespoň jedno vystoupení - samozřejmě patří domácímu Šarovci. Zdá se mi, že muzika se na mě dodnes zlobí, protože jsem v minulosti napsal, že většina muzikantů není z Hluku. Nebyla to pravda a já se za to ještě jednou omlouvám. Vězte tedy, že Šarovec je nefalšovaná hlucká kapela! Kéž to vydrží ještě mnoho let! není nad to, když lidé v té či oné vesnici či městečku mají své vlastní muzikanty a nemusí se spoléhat na přespolní! A když, tak jenom trošičku :)

A myslím, že se sluší věnovat také hostům, tito byli z Veselí nad Moravou a jmenují se Štěpnička. Kdybych chtěl hledat spojení s Hlukem, mohli bychom ho najít v primáši oné mladičké muziky, který na videu pěkně zpívá sólo. Jmenuje se Karel Soviš a patří k několika dalším nadějným muzikantům a zpěvákům, kteří mají kořeny na Horňácku i v Hluku. Jeho taťka je totiž rodilý Hlučan, mamka je pro změnu ze známého rodu Pomajbíků, kteří mají vyhlášenou hospodu na Vápenkách. A kdybyste chtěli vědět, jak se seznámili, prozradím vám to, snad se na mě nikdo nebude zlobit - pan Soviš dělal kuchaře v hospodě, která je jen kousek od hospody Pomajbíků... Tož, když si poslechnete jejich šikovného syna, určitě si řeknete, jak je dobře, když osud zamíchá s našimi kartami tím nejlepším možným způsobem... Jinak držíme Veselanům palce v jejich snažení, pěstovat lidovou kulturu v dosti vykořeněném městě jako je Veselí nad Moravou, není určitě nijak snadné...   

Tak, to by už mohlo stačit, co říkáte? :) Nafotil jsem i pár fotek a mám ještě i nějaká videa, ale to dám na web snad někdy příště, snad se mi alespoň trošku podařilo přiblížit snažení mnoha Hlučanů a ukázat, v čem že mají takové či podobné hody svůj smysl i v supermoderním, přetechnizovaném a stále méně osobním 21. století - navzdory tomu, že na rozdíl od mnoha jiných slováckých obcí a městeček jsou ty hlucké hody bez stárků a hodové družiny.

Čím končit? Třeba touto ukázkou, už není z hodů, je z hodek, který dva dny po hodách pořádali místní senioři, kteří se na tvrzi scházejí jednou měsíčně. Tady můžete vidět a slyšet pana Plačka, který seniorům vyhrával. v buducnosti dám sem na web také rozhovor s panem Plačkem a povídání o něm. I setkání s ním bylo pro mě zajímavé, povídal mi o tom, jaké to bylo v Hluku, když tady vyhrávalo hned několik kapel, vzpomínal na pana Tomáška, číšníka s prvorepublikovou noblesou, který obsluhoval v zámecké kavárně, a ukazoval mi také kolena - obě má umělá, přesto dál stojí za svými klávesami a dál rád a často na ně vyhrává. Další Hlučan, jehož osud by šel zaznamenat, nenarodil se tady, nenarodil se ani na Slovácku, přesto, jak říká, je tady šťastný, protože má pocit, že stále ještě jsou tady lepší lidé než mnohde jinde... Jak jsem ale slíbil, k panu Plačkovi a seniorskému večeru se vrátím samostatně.

Končím své putování hluckými hody právě tímto videem možná i proto, že včera při této muzice uvnitř historické tvrze jsem večer přemýšlel nad tím, jak se život neustále žene vpřed, jak to, co jsme ještě před chvílí naplno prožívali je už minulost, jak se na nástěnkách každý týden objevují smutné zprávy o Hlučanech, kteří z tohoto života odcházejí, zatímco další Hlučané právě přicházejí na svět. Každý náš život má svůj počátek a bohužel i konec, pokusme se ho tedy prožít vedle sebe v co největší toleranci, pochopení a vstřícnosti... Nebýt příliš mnoha aut a příliš mnoha rychle a bezohledně jedoucích řidičů, žilo by se nám tady v tom našem Huku puku na buben (jak se mně vždy jako rodilému Hlučanovi smáli ve vedlejší Lhotě) docela hezky, bohužel, je hrozné strachovat se denně o zdraví svých malých dětí  jen proto, že mnozí řidiči musí jet rychle třeba i malou ulicí, která má sotva sto metrů, dodávám já na úplný konec už spíše zcela osobní povzdechnutí - jistě ale toto trápí v Hluku mnohé další rodiče.

RB