Přehled fotografií

Po „menší" časové odmlce pokračujeme v reportáži ze Švédska, kde žije a studuje fotbalistka Veronika Hoferková. Další díl bude o škole, kterou Veronika  ve švédském  Linköpingu studuje. 

...o jízdních kolech

Po ukradeném kole jsem si samozřejmě zakoupila jiné, které se mi však v závěru roku začalo kazit (střed se protáčel). Ale jelikož se tady jezdí na kole jako o život, tak není problém najít někde pohozené-vyhozené kolo a spravit-upravit si ho. A tak jsem tak i učinila. Vzala jsem rám, který byl vyhozený nedaleko u našeho domu a nasadila do něj kola z mého starého bicyklu a hnedle jsem získala nové

Dá se dokonce nyní o mně říci, že se ze mě stala renovátorka kol, nejenom, co se týká spravování mého vlastního (slepování duší se mi stalo zálibou), ale rozhodla jsem se, že do konce února, než přijede za mnou pět mých bývalých spoluhráček, naskládám takovýmto způsobem pro ně dalších pět kol.

Obrovský počet kol ve škole, to samé platí i pro město. (obr. kolo)

Švédsko je prostě ráj cyklistů. Skoro všechny chodníky jsou rozděleny na dvě části: pro cyklisty a pro chodce. A žádný chodec ani auta si nestěžují na cyklisty, že se jim někde pletou, že tam nepatří. Dokonce řidiči aut jsou tu tak ohleduplní, že dávají přednost chodcům i cyklistům třebaže mají zelenou. Ne jednou se mi stalo, že mě auto pouštělo přes cestu, i když já měla červenou, i když jsem byla vzdálena 5 m od přechodu. Úžasná-ohleduplnost. Co je také zajímavé, od začátku svého pobytu jsem viděla pouze jednu (malou) dopravní nehodu a to na kole jezdím stále-do školy, do města, na nákup, na trénink. V městech mají jak my 50 a na dálnici 110 a věřte, že téměř všichni Švédové tohle pravidlo dodržují. 

... o tom našem bydlení

Po jisté peripetii na začátku pobytu ohledně bydlení, se mi podařilo sehnat apartmán 2+1 (kuchyň, koupelna, obývák, ložnice), kam jsme se odstěhovali společně s dalšími třemi Čechy, kteří tak jako já nedostali koleje.

Ze začátku vypadal byt šíleně, katastrofálně, neboť paní, které byt patří a bydlela zde před námi, je povoláním umělkyně avšak ne zrovna čistotná. Když jsme přišli, všude na zemi především v obýváku ležely obrazy a barva po jejich malování byla v obýváku zaschlá všude- na sedačce, na zemi, nábytku (po velké námaze odstranit se nám podařilo většinu odstranit). V kuchyni byla mastnota a špína opravdu zažraná, nejspíše ani ty nejlepší mycí prostředky by nic nezmohly bez lidské vůle a síly. Stav její trouby, plotny, digestoře byl do pekla volající. Troubu jsem čistila na dvakrát asi 8 hodin. Digestoř čistil spolubydlící asi tři hodiny.

Všude v bytě, v každém pokoji byly na zdi různé obrazy, sošky, andělíčci a jiné kýčoviny, avšak neměly spolu nic společného a jak se říká každý pes jiná ves, tak přesně podle tohoto pravidla paní domácí obrazy vedle sebe kupila. Všechno se to navzájem strašně bilo a tak jsem skoro všechny obrazy sundala a nechala jen asi čtyři z nějakých 15ti. Opravdu šíleně moc serepetiček, nepotřebných věcí a hlavně kýčů zde bylo.

Možná se divíte, že jsme takový byt vzali, ale bylo pro to několik závažných důvodů. Nejenom, že jsme si už konečně chtěli vybalit své kufry, spát ve svém a mít tak svůj „domov", ale také velikost bytu a jeho cena při podělení mezi čtyřmi byla opravdu nad očekávaní. Za koleje, tady se tomu říká koridor, bychom platili každý mezi 2 500-2 900 SEK. A takhle ve čtyřech platíme 5 000 SEK společně. Také jsme si pořídili domů internet a zaplatili si ho na rok, stál přes nějaké 2 000 SEK. Na koridoru se platí měsíčně za net 130 SEK.

Jelikož tu paní měla jen dvě postele (manželskou), pod kterými a v kterých jsme nalezli různě ukrytých pět nožů (opravdu zvláštní žena), rozhodla jsem se do  pořádného spánku investovat a nespát jen na matraci. Když člověk pořádně trénuje, potřebuje i pořádný odpočinek A tak tedy nákup futonu=japonské lože v IKEI byl pro mě nezbytností. V Ikei jsem si také nakoupila různé bytové doplňky, abych se v něm cítila lépe a příjemně jako doma.

Další výhodou bytu je, že je nám zcela k dispozici pro vlastní potřebu, že jej nesdílíme žádným majitelem (tak jak je to tu obvyklé), kterému by mohlo vadit, že si třeba často vodíme návštěvy, povídáme, pouštíme hudbu, ponocujeme atd.

Bydlíme v jedné čtvrti panelákového typu, avšak panelák má jen tři patra. (viz obr.dům). Já sama holka a tři spolubydlící (dva z nich jsou noví-jeden Čech, jeden Ital). Jelikož jsem mezi nimi sama holka, tak si můžu tvořit domácí prostředí celkem podle vlastního vkusu (záclony, bytové doplňky atd.) - klukům je to celkem jedno.

Bezpochyby další výhoda je, že kuchyň sdílím společně pouze s  třemi dalšími a ne se sedmi či devíti dalšími lidmi, jak je to na koridoru obvyklé. Když jsem bydlela prvních 14náct dní na koridoru, často se stávalo, že v kuchyni a společenské místnosti býval velký nepořádek, stále neumyté nádobí apod. V polovičním počtu lidí se takový nepořádek lépe koriguje :-).

Musím se ale ještě k vrátit ke stavu bytu při našem zabydlování. Další žalostný obrázek byl při pohledu na minizahrádku za domem, která byla snad rok, možná více neudržovaná, shnilá voda v umělohmotném lavoru, zašlé plastikové posezení, gril snad od začátku neumývaný, no také katastrofa. Naštěstí je již tento žalostný obrázek na ni pryč. (Viz fota dům)

Veronika Hoferková - Švédsko