Tak tak, žádné psaní ani čtení na internetu, je čas nesedět u počítače, připomínáme si Památku zesnulých. Proto nebudu nic dávat ani sem na stránky, s jednou výjimkou. Tou je fejeton zlínského soudce a skoroňského spisovatele (pochází totiž ze Skoronic u Kyjova) Josefa Holcmana, který vyšel v sobotu v MF DNES.

Těžko dodávat něco jiného, venku je zatím nádherné podzimní počasí, včera jsem pozoroval jeden vesnický pohřeb a přemýšlel, o kolik by byl ten náš svět i člověk chudší, kdyby tyto pohřby vymizely - zatím to naštěstí nehrozí, byť například takových muzikantů, kteří na vesnických pohřbech hrávají, strašně ubývá. Říká se jim muzikanti na krátké tratě, což určitě víte. Chvála jim... U jednoho hrobu, toho nejčerstvějšího, bylo strašně moc květin, obrovsky moc, nikdy jsem tolik neviděl - nemusel jsem tu ženu na fotografii ani znát, ale už vím, že ji měli lidé rádi...

Když jsem dříve pracoval v Brně a Praze, měl jsem pocit, že smrt ani neexistuje, skoro všichni kolem byli mladí, nadějní, úspěšnější, sebevědomí, slušně zaplacení. A všude samé nádherné výlohy s překrásnými kočkami a všudepřítomným zbožím. Tak maximálně kolem projela houkající sanitka. Na vesnici se člověk ale se smrtí potkává téměř každý týden, v jedné vesnici, druhé vesnici, mnohdy známí lidé, které ještě včera potkával živé... I u nich se zastavíme a budeme na ně vzpomínat... Život člověka přece jen jeho smrtí nekončí...    

RB

Tady prosím je slibovaný fejeton (a ještě mé dušičkové psaní z minulého roku):

... každý hrob je román, a hřbitov seriál s rolí pro všechny

Letní čas se konečně (o hodinu) posunul tam, kam patří, ale jinak jsou rána zalitá mlhami, a když se rozpustí, tak řidiči s klobouky na hlavách se rozjíždějí po hřbitovech - máme tady čas Dušiček. Prodejci chryzantém a vkusných kýčů ze svíček, šišek a jehličí mají žně. Málokdo z těch, kteří mají padesátku za sebou a nejsou zrovna upoutáni na lůžko, nezajde v tyto dny na hřbitov. Co nás na nich přitahuje? Čím to, že činíme kroky, které na první pohled nemají pro nás, živé, žádný zjevný užitek? Proč utrácíme peníze za věci, které pod širým nebem zvadnou, zmrznou, rozpadnou se?

Loni v létě jsem v rodné obci navrhl mamince, že ji s vnukem Jakubem zavezeme ukázat její pozemky bývalé, náš vinný sklep a potom hřbitov. Se skrytým nadšením souhlasila.

Když jsme vcházeli do ozdobně kované brány hřbitova, tak pronesla: „Bože, tady je pěkně. Tady se bude ležet," a Kuba, kterému je pětadvacet (a tehdy je život věčný), se ke mně přitočil: „Tati, není ta babička nějaká divná?" „Ne. Proč," odpověděl jsem, i když jsem cítil oprávněnost toho dotazu, ale na druhé straně viděl, že maminka si pomalu balí věci na cestu a nechce nic opomenout, osahává si tu jistotu. Ví, do čeho půjde.

Nebo to cítím už i já?

Když jsme byli malí kluci, tak krchov byl pro nás i místem her, na Dušičky jsme až do tmy tavili zbytky dohořelých svíček, aby nebožtíci měli co nejvíc světla. Dnes mě tiše fascinují ty pomníky s elipsovitými fotografiemi mužů, žen a dětí, vždycky je ta fotografie mladší, než byl konečný věk nebožtíků, každý hrob je román, a hřbitov je seriál, ve kterém všichni dostanou roli, i neherci. Hřbitov je sídliště ponořené pod hladinou života, v němž si návštěvníci procvičují elementární matematiku: narozen Léta Páně 1926, zemřel roku 2008, tak kolik mu bylo let?

Hřbitov je zároveň nejstarší a nejkulturnější institucí lidstva, je divadlem i galerií: při pohřbech hrají muzikanti, vystupují zpěváci a důstojní řečníci. Pomníky potom zdobí kameníci, fotografové, sochaři, básníci i malíři. Završují to ženy, které vytvářejí na hrudích zemřelých naivní fantastické obrazce z písku, kamení a květin, takže lidé se tam rádi procházejí, uhranuti představou, že se opět se svými zemřelými jednou na tomto místě setkají.

Pečují o hroby svých drahých (čím delší doba od úmrtí, tím dražších), rozmlouvají s nimi a tak si připravují půdu pod nohama i sami pro sebe. To jim dodává odvahu při pohledu na smrt jako na součást života. Já ze hřbitova odcházím jiný, než jaký jsem tam přišel, zklidněný šeptem hovorů a šuměním vody, kterou vdovy zalévají svoje nebožtíky.

Nedávno mně volal kamarád, ať se stavím, že napsal knížku a chce mi ji věnovat. Začal jsem přemýšlet, co po mně bude chtít (závěť?) nebo co potřebuje - moje profesionální deformace: chci být vždy připraven. Nechtěl nic. Věnoval mi deník či obdeník, který napsal pro vnuka. Toho mladého muže taková věc dnes asi moc nezajímá, ale buďme si jisti, že začne ve chvíli, kdy děda autor už tady nebude. Seděli jsme dvě hodiny v ateliéru mezi sochami, dláty a barvami a bavili se o životě i jeho koncích. Bratr autora v deníku bojuje s rakovinou. Než knížka vyšla, už měl dobojováno. Život je rychlík, a nám se z něj podařilo na chvíli vystoupit. Řeči o stáří, umění, víně (už nám to tak nejde) a potom šup nazpátek, abychom dohnali zpoždění.

Odnesl jsem si obraz archlebovského vinaře s koštýřem zlatého ryzlinku rýnského v pravé ruce a s nalitou skleničkou v ruce levé - místo hlavy má ten vinař komín či trychtýř. Možná proto, abychom zjistili, že tělo umí bolet. A přesto se tak bojíme ho opustit. Ale život je dokonalý, vždycky si nás nachystá tak, že jednoho dne, podle toho, jak jsme žili, tělo začne za svojí duší packovat a klopýtat, až ji ztratí z dohledu a hotovo.

Jiný kamarád mně volal v depresi z nemocnice a prosil o návštěvu i radu. Vezl na pohřeb, z dobré vůle, svoji starou tetu. Spěchal, aby stihli poslední věci člověka. Na horizontu silnice, zamazané blátem z cukrovkové sklizně, dostal smyk, auto rozsekal a těžce se zranil. Teta vyletěla předním oknem. Je to divné, umřít cestou na pohřeb, ale přesto si myslím, že nemusí vždycky v životě platit heslo „Za každý dobrý skutek spravedlivý trest". Jednou na svět, podruhé z něj, a přesný součet náhod jenom stanoví, kdy a jak se to stane.

Čím je těch pohřbů víc, tím spíše si říkám, že smrt je jednoduchá záležitost. Ještě nikdy se nikomu nestalo, že by ji nezvládl. Čas je sice věčný, ale ten náš nikoliv. Smrt člověka je něco stejně tak přirozeného, jako jeho zrození. Permanentní přítomnost smrti mezi námi by měla znamenat, že zbytek života zahustíme plodnými činy, nikoliv prázdnotou.

Takže zítra zajedu s členy Vysoké búdy ze Zlína (o této instituci možná někdy příště) položit kytičku dvěma Františkům: Pavlíčkovi k jeho bustě do Lukova a Bobákovi na jeho hrob do Štípy. A vzpomenout jejich života i díla: oba měli tu smůlu, že tvořili a žili větší část života v totalitě. Ale měli to štěstí, že se před dvaceti lety dožili svobody. František Bobák měl pak ještě jednu menší smůlu, totiž, že se nedožil vydání svého originálního díla -Moje svědectví o listopadových událostech 1989 ve Zlíně, které právě vyšlo. Je mimo jiné i o tom, že život lidský, pokud je nesen vírou a nadějí, není marný.

A ovšem ani smrt, která je vždy mementem pro nás, kteří tu ještě na určitou dobu zůstaneme. To memento je zosobněno pohřbem, rituálem, jenž zmírňuje bol a žal. Co nás tak přitahuje na našich mrtvých? Jde nám o ně nebo o nás samotné? Ať ateisté či věřící, myslíme na sebe, co s námi bude a určitě i na to, zdalipak si na nás naši následníci vzpomenou? A když ano, tak si přejeme, aby na nás vzpomínali v dobrém, neříkejte, že ne. Tak se podle toho na tomto světě chovejme.

JOSEF HOLCMAN, Autor je zlínský spisovatel a soudce