Pravidelný sloupek ve Slováckých novinách: O (ne) vánočním psaní
Předposlední letošní sloupeček v novinách, ten poslední budu psát pro poslední vydání novin v roce 2009. A budu pokračovat i v roce 2010, přemýšlel jsem, že toho nechám, ale občas mi lidi říkají, že sloupečky rádi čtou, tak doufám, že poznám, když už je přestanou bavit - všechno jednou člověka omrzí... V tomto sloupečku se trošku zmiňuji o rodině, nedělám to moc rád, kolem sebe, ve svém vlastním životě i všude možně vidím, jakým zkouškám je dnes rodina podrobována, kolik překážek na ni číhá na každém rohu, kolika lákadlům, které člověka odvádějí od rodiny, je dnes vystavován jedinec, kdo z toho všeho vyjde vítězně je pro mě hrdina. A tentokrát nepřidám žadný "usměvavý smajlík" s dvojtečkou a závorkou, myslím to smrtelně vážně... Každý, kdo má milující děti a šťastnou rodinu je olympijský vítěz, mistr světa, držitel největších světových rekordů, ten má být oslavován a dáván za vzor druhým...
Takže, co si dnes přečetli či přečtou někteří čtenáři Slováckých novin:
O (ne) vánočním psaní
Měl bych napsat dnes vánoční sloupeček, to je jasné, protože toto mé pravidelné páteční psaní je poslední před Vánocemi. Příští pátek už totiž budeme mít Boží hod vánoční a to noviny naštěstí nevycházejí.
Jenže. Zkuste napsat něco konkrétního na „zadané" téma, když musíte. Nejde to, je to svízel, jako každé nucení. Vždyť i Vánoce jsou jakýsi druh nucení, toho a toho dne máme být na sebe milejší, usměvavější, srdečnější, chápavější, klidnější, vstřícnější, pohostinnější, štědřejší. K tomu, abychom se do takového pořádně obtížného a nezvyklého stavu dostali, nám hrají na každém kroku tklivé písničky, v televizi nám pouštějí pohádky a prodavači všeho možného jsou na nás nějací takový hodnější. To by byl v tom čert, abychom se nepřinutili k vánoční náladě!
Nevím, ale zdá se mi, že takové nucení je k ničemu. Proč bych měl psát o Vánocích?! „Napište o tom, jak nesmyslně nemůžou psi do budovy autobusového nádraží v Hradišti," radí mě paní u stolu, kde se svěřuji s potížemi s tímto pátečním sloupečkem. „Nebo o tom, jak má letos Hradiště bídnou vánoční výzdobu," přidává se další. „A určitě by se mělo psát o tom, jak chce město zohyzdit rekonstrukcí Masarykovo náměstí," přicházejí další náměty. Ano, určitě o každém tomto tématu by šlo napsat, zejména to poslední mě velmi trápí. Ale stačí, když na něj pomyslím, krev se mě nažene vzteky do hlavy, a to vím, že není pro psaní ani žádné jiné činy dobrý stav. Navíc žádné vzpomínané téma není nijak moc vánoční. Nutit se k Vánocům je opravdu nesmysl. O čem tedy psát?
Venku je tma, zima, dokonce rtuť teploměru sahá až téměř k mínus deseti stupňům. Sleduji, jak děti v naší vesnici i sousedním městečku jdou v tom mrazu se svými rodiči nebo prarodiči do svých kostelů. „Proč je tam rodiče tak brzy „táhnou"?" pohoršili byste se možná někteří. V kostele děti zapálí svíčky, s lucerničkami kráčí pomalým krokem společně k oltáři a od kněze tam i tam slyší přání dobrého dne. Začínají Roráty, které jsou mimo jiné takovým dětským těšením na Vánoce i křesťanskou přípravou na oslavu narození Ježíše Krista.
„Děti, kolik dní zbývá ještě do Vánoc"? ptá se kněz v městečku, děti se hlásí a překřikují, jestli osm nebo devět dnů. Potom jim kněz vypráví o ctnostném životě svaté Lucie, o jedné tradici, která je spojena ve Švédsku s jejím svátkem, slyší také, od jakého latinského slova je její jméno odvozeno: Lux - světlo. „Neměli bychom přinášet jen světlo v lucerničkách, ale také světlo dobrých skutků. Přemýšlejte, jak byste takové světlo přinesly paní učitelce, spolužákům, rodičům," říká kněz a děti v tichu kostela naslouchají. „Buďte solí země a světlem světa, pomáhejte druhým," zní po ránu také v kostele ve vedlejší vesnici. Roráty po necelé hodině končí, děti berou aktovky a po příjemném probuzení se ještě utíkají na faru nasnídat.
Dívám se za nimi a s rodičovskými výčitkami otce milované dcerky opět cítím, že jediné, co má opravdu smysl jsou právě děti, rodina a láska, ve které mají všichni společně vyrůstat. Ano, je to strašně těžké. Jen tak ale máme naději, že prožijeme skutečné, nenucené a šťastné Vánoce. Přeji vám, vážení čtenáři, abyste právě takové Vánoce pod stromečkem našli.
Radek Bartoníček
autor spravuje internetové stránky www.slovackoDNES.cz
VÁNOCE SE BLÍŽÍ. Děti z Hluku na snídani po ranních Rorátech. FOTO: Štěpán Mitáček