Paní učitelko,

Toto je můj sloupeček ze Slováckých novin z pátku 6. února, psal jsem ho z pohledu žáka, měl jsem pocit, že takto lépe vyjádřím podstatu toho, o čem píši... Vycházel jsem z rozhovorů s žáky z různých míst, z konkrétního sezení, o kterém píši, i z mnohých dalších informací. Víc k tomu nemá ceny dodávat, jsem velmi zklamaný, že česká "školní soustava" takto selhala, nikdy by mě nenapadlo, že informování žáků o nedávné minulosti bude takové jaké je, a to jsme teprve  dvacet let po roce 1989. Raději nemyslet na to, co bude za třicet nebo padesát let, nemluvě o době delší. Pokud se potom "probudí" nějaký nový Stalin, Gottwald nebo Castro, bude to mít hóóódně snadné...   

To se přece nemohlo stát!

Co to je za zvláštní hodina? A cože to v ní budeme sledovat? Sedíme v knihovně a máme se něco dozvědět ze „vzdálené" historie. Padesátá léta minulého století. Pro nás nepředstavitelně dávná historie! Co se v té době dělo?

Než učitelka pustí film, učitel mluví něco o tom, že v té době nemohli lidé chodit jen tak za hranice, dokonce prý za to byli trestáni nebo i stříleni. Věřili byste tomu?  To přece není možné.

Film se rozjíždí, je šero, vlakové nádraží někde v pohraničí, přijíždí vlak, lokomotiva pouští páru, z páry vystupují obrysy postav s batohy. Už je čeká jakýsi chlápek, slibuje jim přechod přes hranice do Německa. Ve tvářích postav je vidět úleva, kterou brzy střídá strach a zděšení. Převaděč je podvedl, je jen nastrčenou figurkou tehdejší policie. Příběh v těchto chvílích teprve začíná, na jeho konci sedíme skoro přilepeni ke křeslům a ještě moc nevěříme tomu, co jsme viděli. Znáte to, film...

Jenže pak začne mluvit naše učitelka, už to není žádný film, žádný režisér, herci, televize.  Vypráví o rodině svého dědy a strýce, čte papíry, cituje z dopisů, zdá se nám, že její hlas těžkne a my nevíme, jestli se jí podaří dočíst psaní až do konce. Moc se jí nedivíme, to, co slyšíme, je tak neuvěřitelné, smutné a nespravedlivé, že se to nemohlo ani stát, to přece nikdo nemohl dopustit. Nemohl!

Vždyť to byli dva obyčejní chlapíci. Otec a syn, sedláci, s politikou nechtěli mít nic společného. Jenže politika si je našla a krutě s nimi zatočila. Vlastně ne politika, ale konkrétní lidé. Přišli za nimi na pole, zatkli je, odvedli do vězení, dlouho je drželi bez soudu a nakonec odsoudili.

Důvod? Žádný. Vymyšlený. Přechovávání zbraní, prý spiknutí proti komunistickému režimu, který tehdy vládl. Starší z obou pánů je vážně nemocný, následek zranění z bojů v první světové válce, jeho manželka prosí mocné o milost, popisuje, jak je nemocný, leží v psychiatrické léčebně a přestává svět vnímat. Komunisté reagují - jejímu muži trest zvyšují. Muž ve vězení umírá. Jako mnozí jiní.

Paní učitelka čte poslední řádky. Je ticho. Když jsme sem do křesel usedali, ještě jsme vtipkovali a děsili se nudy, která nás čeká. Teď ale nevtipkuje nikdo. Takové vyprávění jsme opravdu nečekali. Úplně nechápeme, co se tehdy dělo, ale je nám všem jasné, že v takové nespravedlnosti bychom nechtěli žít ani vteřinu.

Co se to tedy tehdy dělo? A jak se to mohlo stát? A nemůže se to opakovat? Možná by nás to teď začalo zajímat, zatím o tom nevíme bohužel nic. Tato hodina je výjimka, na školách se učíme nazpaměť všechno možné, i historii, pravěk, starověk, první i devatenácté století, ale toto? Ne. Prý se to má zlepšit, slibuje to náš ministr školství. Ani doma se o tom nebavíme, učitelka se nás ptala, ale my jsme jen kroutili hlavou.

Třeba by mělo smysl se něco o té době dozvědět. Jen nevím, jestli jsme vůbec schopni tak strašné době porozumět.

Z jedné konkrétní školní hodiny sepsal očima žáků jedné školy Radek Bartoníček  
autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz