Pravidelný sloupek pro Slovácké noviny: tentokrát o Mikuláši
Je tady pravidelný páteční sloupek pro Slovácké noviny, zkuste si jej případně přečíst nebo si prosím Slovácké noviny kupte - najdete tam určitě mnoho zajímavého, podívejte se i na internetové stránky deníku TADY. Budu vám rovněž vděčný, když mi napíšete názor na mé sloupečky, pokud se vám na nich něco nezdá nebo máte náměty na psaní, neváhejte prosím a ozvěte se...
Jak jsme se proměňovali v Mikuláše
Že bych měl být někdy Mikulášem, to mě nikdy ani ve snu nenapadlo. Vždy jsem byl pouhým divákem, který tuto tradici považoval za takovou milou usměvavou kratochvíli, o které se ani nejde nějak rozepisovat. Prostě se chodí po domech, děti se vystraší a hotovo. Jenže omyl.
Tak jako u mnoha jiných tradic, i tato tradice má svůj smysl. A pokud tuto tradici prožijete jako přímý účastník, je váš zážitek ještě mnohonásobně vyšší. I proto mimochodem nezávidím téměř nikomu, kdo o tradicích píše, ale obdivuji všechny, kteří tradicemi skutečně žijí a nesou je dál.
Pojďme ale k Mikuláši, shodou náhod jsem se minulý týden proměnil právě v něj (stejně jako mnozí z vás) a zamířil do jedné školy na Slovácku. Za partnera jsem měl krásného anděla a dva téměř dokonalé čerty, kterým nechyběl řetěz ani typický pytel, z něhož čouhaly nohy hříšného „žáka". Tak copak se o dětech dozvím, ptal jsem se sám sebe a měl strach, jestli školáky vůbec dokážu oslovit.
U prvňáků a druháků bylo nádherně. Tam, kde je přítomná bázeň a pohádkový pocit nadpřirozena, snad ani zle být nemůže. Děti se čertů bály, a tak přítomnost Mikuláše braly jako něžné pohlazení. Ještě teď vidím vystrašené a vykulené oči dětí, které odpovídaly co nejupřímněji a bez jakékoliv falše na mé otázky, a já se dozvídal, že nejčastěji ze všeho pomáhají doma mamince s vysáváním nebo i vařením, těší se na Ježíška a přejí si od něj všechno možné - nejvíce asi počítač, ale také třeba stavebnice Lego, hudební přehrávače nebo výjimečně i knížku. Nejdojemnější okamžik jsem prožil ve chvíli, kdy na pravidelnou otázku, co děti zazpívají, vytáhly téměř všechny z aktovky flétnu a s evidentní radostí na ni zahrály.
Ve vyšších třídách už radosti ubývalo a tak jsme se celkem logicky já Mikuláš, anděl i dva čertové shodli, že do páté třídy jsme šli letos naposledy a už to příště zkoušet ani nebudeme. Dětská upřímnost, nevinnost a bázlivost se vytrácely, byli jsme spíše terčem posměšků a komunikace s žáky neměla valný smysl. Na pohádkové bytosti pochopitelně nevěřili a ani snaha na chvíli si na ně zahrát, se u nich nesetkala moc s pochopením. Když jsem se zeptal na flétničky, nehrál na ně už nikdo, ostatně jako na žádný jiný hudební nástroj, výjimkou nakonec byl jeden klavír a jednu housle, zpěvu či tanci se nevěnoval nikdo. V jedné třídě školáci zazpívali anglicky, když jsem chtěl vědět český překlad, dva žáci přeložili jen tři slova z opakujícího refrénu.
Mikuláše jsem od této osobní školní zkušenosti považoval za nové „kolegy" a více než jindy si uvědomoval, kolik dobrého můžou jiným přinést. „Dítě ho drželo za ruku a nechtělo ho hodně dlouho pustit," říkal mi jeden Mikuláš zkušenost svého anděla, s kterým navštívili ústav pro postižené děti. A já mu vyprávěl pro změnu o Mikuláši, který přišel do domova pro seniory, a já pozoroval, jak do té doby smutní až otupělí senioři pookřáli a začali se usmívat.
A nejvíc myslím na Mikuláše s anděly z dětské páteční mše. Děti zpívaly a andělé před osvíceným oltářem působili tak opravdově, že jsem zavřel oči a představoval si, jak za námi sestoupili někde z výšin nad námi. Jen na chvíli, na skok, aby nám smrtelníkům a hříšníkům připomněli, že i v našem přísně racionálním a „rozumném" světě má hluboký smysl prožívat okamžiky kouzelné a nepopsatelné.
RB
Autor provozuje internetové stránky www.slovackoDNES.cz