Brankář Martin

O sportu poněkud jinak

Minulý týden jsem se byl podívat na hokeji, hráči Uherského Hradiště bojovali v Uherském Ostrohu o vítězství ve finále krajského přeboru. Zřejmě bych ani nešel, na sportu mě odpuzuje stále horší atmosféra na hokejových nebo i fotbalových stadionech, je hrozné sledovat, jak se často chovají fanoušci, samotní hráči, ale i další lidé kolem sportu - se sportem to moc společného nemá.

Tentokrát jsem se ale na hokej vydal. Bylo mi téměř jedno, kdo vyhraje, nemám rád ani nesmyslně vybičovanou atmosféru, která panuje mnohdy kolem sportovních klání. Lidem je často vsugerováno, že málem každý zápas je otázkou života a smrti, přitom ve skutečnosti nejde skoro o nic. Chtěl jsem ale vidět na vlastní oči samotné ostrožské hráče, ještě nedávno odepisované a nyní označované za největší překvapení soutěže.

Myslím, že výsledek utkání není nijak důležitý, mám pocit, že v krajském přeboru stejně hrají mužstva pořád dokola se stejnými mužstvy, překvapení jsou tady spíše výjimkou. Mnohé je navíc dáno penězi, které jasně dělí mužstva na ty, které si můžou či nemůžou dovolit lepší podmínky i hráče.

Zaujalo mě něco jiného než výsledek. Samotné utkání i jeho konec ukázaly, že sport je možné provozovat slušně a férově, na stadionu vytvořili fanoušci nádhernou atmosféru, ve které bylo radost hokej sledovat. Až na výjimky velmi slušně a mohutně povzbuzovali a nakonec všechny hráče odměnili mohutným potleskem. Měl jsem pocit, že tato atmosféra se přesunula i na samotné hráče, po skončení jsem je fotil přímo na ledě a zblízka jsem viděl, že se přátelsky loučili a vůbec nepůsobili jako nesmiřitelní soupeři.

Příjemný pocit mi zůstal až do konce, kdy jsem si povídal s brankářem Ostrohu Martinem Bříštělou. Přestože chvíli předtím odjížděl hodně smutně z branky, protože dostal rozhodující gól, ochotně odpovídal na mé otázky a s nadhledem mluvil o svém vztahu k hokeji. Ono utkání bylo jeho vůbec poslední v kariéře, a to přesto, že noviny označovaly jeho výkony největšími superlativy. Mluvil o tom, jak moc ho naplňuje práce ředitele Domova pro osoby se zdravotním postižením, těšil se, že volný čas využije i ve prospěch svých čtyřletých dvojčat. A povídal mi také o tom, jak moc mu dal do života sport.

Můžete namítnout, bylo to jedno jediné utkání, jedno jediné setkání, nelze na základě něho dělat nějaké velké závěry. V ten ostrožský hokejový večer se mi ale zdálo, že sport může mít svůj hluboký smysl, který se vůbec neměří počtem vítězství, získaných pohárů nebo vydělaných peněz. V podobě, jaké jsem ho zažil, může být vzorem a inspirací pro mladé kluky, kteří sledovali vše kolem nalepeni na plexisklo hokejového hřiště - držme palce těm, kteří je v duchu tohoto utkání vychovávají třeba zrovna na ostrožském zimním stadionu nebo kdekoliv jinde.

RB