Pravidelný sloupeček v novinách: Naslouchejme pamětníkům (a pár slov navíc)
Tento dnešní novinový sloupeček bych nejraději nechal bez jakéhokoliv komentáře. Zdá se mi, že nepotřebuje ani jediné slovíčko navíc, co jsem chtěl čtenářům říci, to jsem snad přesně napsal. Ale přesto - musím pár slovíček přidat.
K paní Pilátové, o které sloupeček je, cítím velký dluh. Jsem jí vděčný, že my začala psát své vzpomínky na "svou" Žítkovou, stejně jako jsem vděčný, že jsem ji mohl poznat osobně. A zároveň se cítím provinile, protože v následujících měsících jsem si na ni nedokázal udělat čas a vlastně ani nedokázal její slova publikovat. Můj sloupeček je tedy mimo jiné splácením tohoto dluhu, její vzpomínky začnu publikovat tady na stránkách vždy v sobotu ráno, pěkně na vikend. Začnu příští sobotou 28. března.
Svůj velký dluh ale cítím také k pamětníkům všude kolem mě. Vím, že jejich vzpomínky má velký smysl zaznamenat, čas od času tak činím, jenže měl bych si najít mnohem více času, aby takto zapsaných pamětníků bylo co nejvíce. Naštěstí existuje řada dalších lidí, kteří velmi různorodé vzpomínky pamětníků nahrávají, natáčejí, zapisují. Přesto se mi zdá, že je to pořád málo, každý lidský život je jedinečný, každá lidská zkušenost má pro další generace význam - a věřím, že také žádné srdce netlouklo zbytečně.
Proč se nám tedy nedaří zachytit více životů? Co myslíte? Možná je to naší vírou v život. Ne ve smrt, v život. Někdy bychom mohli s diktafonem, foťákem či videokamerou vypadat jako ten kněz, který jde dát poslední pomázání. A my přece vždycky věříme, že ještě pořád je čas na nějaké "zapisování" života člověka, že určitě tu mrchu s kosou na zádech přesvědčíme, aby právě nám dala ještě pokoj - bohužel ale bývá neoblomná... To už je ale na zapisování pozdě.
RB
A tady už je samotný sloupeček ze Slováckých novin:
Zapisujme vzpomínky pamětníků - a naslouchejme jim
Když píši tyto pravidelné páteční sloupečky, představuji si často vás, čtenáře těchto sloupečků. Občas bych si přál, abyste má slova četli už spíše večer, v klidu a tichu, kdy vás nebude nic rušit a slova tak budou mít úplně jiný zvuk než během rušného dne. A dnešní slova jsou spíše taková večerní a vzpomínková.
Rád bych vám na jednom příkladu ukázal, jak velký smysl má oslovovat pamětníky, povídat si s nimi, nahrávat je, naslouchat jejich životům - máloco považuji za tak důležité jako právě toto. Snažme se prosím nahrávat pamětníky ve svém okolí.
„Narodila jsem se v kopaničářské obci Žítková, a když začnu svým vnukům vyprávět své zážitky z dětství, nevěří mi. Třebaže mi je teprve 56 let, život na Kopanicích se v mnohém změnil," napsala mi paní Jiřina Pilátová, která tak reagovala na mou výzvu na internetu, kdy jsem se snažil zapisovat vzpomínky pamětníků.
Její psaní mi poprvé přišlo před dvěma lety, a když jsem ji poprosil, aby v psaní pokračovala, přicházela mi od ní psaní další. Krásná, dojemná, seděl jsem večer u internetu, ale díky jejímu vyprávění se mi zdálo, že jsem s ní v jejím dětství na Žítkové.
„I když mé místo narození v rodném listě je Uherské Hradiště, srdcem i duší jsem „Žítkovjanka". A čím jsem starší, tím se jí cítím víc. Pro mne to je a zůstane ten nejkrásnější kousek naší země - prostě domov," psala mi. A bylo toho mnohem více, vyprávěla třeba o tom, jak skromně lidé na Žítkové žili, jak vypadala tamní škola, chuďounká, pro vodu se muselo s plechovým džbánem k potoku - ale děti do školy chodily moc rády. Nebo vzpomínala na svou babičku, jak se o vnuky a vnučky pečlivě starala, jak dopoledne chodili všichni například na hřiby, zatímco odpoledne na bylinky. A vůbec, děti byly skoro pořád v přírodě, ať už se spolu hrály nebo například pomáhaly rodičům na poli.
Když jsem paní Pilátovou nakonec po dlouhém dopisování navštívil, měl jsem pocit, že se setkávám s někým, koho výborně znám. Jakoby její dětství předznamenalo její život, přírodu má ráda dodnes, stále pracuje na poli, po kavču mi jela ukázat své úly - začala se o včely starat už vlastně skoro na „stará kolena".
„Když se člověk zadíval z vrchu ze Žítkové po okolí, bylo vidět kus krásné krajiny, v níž vždy shluk ovocných stromů ukrýval nějaký ten příbytek. Obyčejně menší než veliký. Od každého domku se jako stužka táhl chodníček a cestička k větší cestě. Když se pak snesla tma nad krajinu, připadalo mi to jako obloha poseta hvězdami - někde jedno světýlko, jinde nanejvýš dvě nebo tři. A z každého domu stoupal dým a byl slyšet štěkot psa," byla její další vzpomínka na Žítkovou.
Chtěl jsem dnešním sloupečkem ukázat, jaká zajímavá vyprávění můžeme slyšet, pokud někoho o vzpomínání požádáme a uděláme si čas ho poslouchat. Samozřejmě, dnes téměř nikdo na něco takového nemáme čas - je to ale pořádná škoda.
Radek Bartoníček
Autor tvoří internetové stránky www.slovackoDNES.cz