Přehled fotografií

Vyjdou? Nevyjdou? Před kostelem v Blatničce postává na únorovém slunci několik  malých kluků, kteří by měli už za chvíli vyrazit na obchůzku vesnicí. Vždy na svátek sv. Blažeje - ochránce dětí a nemocných - chodí chlapci po Blatničce, před každým domkem se zastaví, zazpívají, předvedou krátký tanec a pokračují dál.

Dělají to takto v Blatničce už dlouho. Podle historických pramenů možná už dvě stě let. Kdysi tato dávná církevní tradice existovala na mnoha dalších místech po celé zemi, ale teď zůstala jen tady,  mezi Dolňáckem a Horňáckem na Slovácku.

Jenže, kdoví. Možná tato tradice vymizí úplně. Kluci by měli vyjít, ale zatím tomu nic moc nenasvědčuje. Dnešní život mluví proti nim. Je jich málo. Jsou příliš malí a tedy nezkušení. A hlavně - asi neumí písničku, kterou mají při obchůzce zpívat.

„Asi to dnes děcka zrušíme, musíte se nejdřív sejít a naučit se to," říká poněkud rezignovaně místní „písmák" Miroslav Hudeček, kromě starostky Jaroslavy Hruškové a hrstky rodičů jediný, kdo se snaží klukům pomoci. On, dokonalý znalec historie Blatničky a jejích obyvatel, by měl právě nyní zachraňovat její budoucnost.

„Na Blažeja jsem chodil já i můj dědeček, je to opravdu velmi dávná tradice. Nejzajímavější je, že když jsem zjišťoval, jestli ještě někde existuje, tak jsem na ni nikde nenarazil. Jsme asi jediní," sděluje výsledky svého pátrání.

Možná už brzy ale „padne" také Blatnička, protože starší školáci už po vesnici chodit nechtějí. Prý se za takové chození i zpívání stydí. A to přesto, že jde o ušlechtilou tradici, která má sice různý výklad, ale stejný cíl. Vzbudit soucit s nemocnými a dětmi, povzbudit víru a vzdělanost.

Raději počítačové hry

Jenže kluci, kteří mají chodit tentokrát jsou vesměs opravdu hodně malí, buď chodí do školky nebo prvních tříd, jen jeden je alespoň čtvrťák.  Debaty dospělých, jestli chodit nebo nechodit, si moc nevšímají, požďuchují se, zápasí mezi sebou s dřevěnými meči nebo jen tak stojí bezradně na místě.

Kdyby tady nemuseli stát, zřejmě by seděli u počítače.  „Lineage 2 Chronikle 5 na serveru dark elmor," vyjmenovává suverénně ten nejstarší Dalibor Dula svou nejoblíbenější počítačovou hru i s adresou, kde ji lze na internetu najít. „Vyrobíte si postavu, můžete založit klan nebo alianci s jinými hráči, a potom už jen hrajete, třeba dobýváte hrady nebo válčíte s klany proti  sobě," vysvětluje Dalibor princip hry.

Když dospělý postupně projdou jména všech, kteří ne plánovanou obchůzku nepřišli a mohli přijít, pouští se starostka přece jen do písničky. „Na Blažeja svatého, učitele velkého. Kdo své dítky miluje, vede je k dobrému. Nejprve Boha znáti, učitele svého," zpívá, ale nedozpívá. Nikdo z přítomných neví, jak znějí další slova.

„Kluci, tak co umíte to? Já s váma u každého baráku zpívat nebudu," snaží se kluky „probudit" pan Hudeček. „To musíte vědět vy, jaká jsou slova." Všechno nasvědčuje tomu, že tradice bude skutečně přerušená.

Jakmile se ale jedna ze starších žen přichází zeptat, kdy se mládenců dočká, pan Hudeček to přece jen riskuje. „Kluci, tak to zkusíme," vybízí děti. Nejdříve se jim ale ještě snaží vysvětlit, jak vlastně mají po domech chodit, co mají dělat s šavlí a jak mají zatancovat - a přidává už kompletní písničku.

„Na Blažeja svatého, učitele velkého. Kdo své dítky miluje, vede je k dobrému. Nejprve Boha znáti učitele svého, víře je vyučovat, Krista syna jého," zpívá i se starostkou. Nesměle se k nim připojují i kluci. Všichni písničku opakují poprvé, podruhé, potřetí. „Tak kluci, jdeme!" zavelí obětavě Miroslav  Hudeček. Obchůzka může začít, pro tentokrát je tradice zachráněna.

RADEK BARTONÍČEK