Dlouho, předlouho jsem se chystal na Podluží, kdysi jsem měl v plánu jezdit po různých regionech Slovácka co nejčastěji, bohužel okolnosti tomu nepřály. A od doby, co jsem začal dělat časopis o mikroregionech Ostrožska a Horňácka, bylo po cestování úplně, jelikož na Ostrožsku a Horňácku je nutné mapovat něco každý týden. Včera jsem se tedy rozhodl na Podluží vyrazit bez ohledu na cokoliv. Absolutně jsem netušil, co mě čeká, jen jsem věděl, že cílem jsou Tvrdonice, Festival Podluží v písni a tanci, konkrétně nedělní dopolední akce, kdy se tamní chasy se sjíždějí na vozech, a poté zpívají a verbují kolem postavené velké májky.

Co jsem tedy viděl, zažil, slyšel, nafotil, natočil, nahrál?

Moc toho nyní neprozradím, k odpovědi na tuto otázku bych potřeboval několik hodin, "pracovního materiálu" mám mnoho, snažil jsem se mluvit s mnoha lidmi, udělal hodně fotek, natočil jsem i pár minut záznamů, rád bych nyní napsal to nejpodstatnější.

Tím nejpodstatnějším je fakt, že pořád ještě má smysl cestovat po Slovácku a poznávat jeho jednotlivá místa. Ne, je poznávat někde u stánku s vínem, nebo jen mlčenlivě s foťákem či videokamerou, ale má smysl mluvit s lidmi v tom kterém místě, počínaje těmi mladými až po ty nejstarší. Všude ještě žijí lidé, u kterých cítíte, jak ohromný vztah mají k tradicím, k historii, k lidové muzice, lidé, kterým není jedno, jak to vypadá s tou kterou vesnicí, kde žijí. Samozřejmě, jsou to malé skupinky lidí, ale nejdůležitější je osobní poznání - tyto skupinky nevymřely!

Je strašná škoda, že neexistuje "prostor", kde by veškerá tato pestrost Slovácka byla mapována, deníky a týdeníky nemají čas mapovat  "Slovácko tradic a folkloru", měsíčníky to dělají příliš suchým způsobem, chybí lidé, kteří by šli do terénu, po tomto terénu běhali, mluvili a fotili do úmoru, a pak třeba někde u hospody sedli a rovnali si o zeď hospody bolavá záda - jako třeba já :) :)

Určitě někoho naštvu, ale máloky si udělám z médií obrázek o skutečném, reálném Slovácku, zejména, pokud jde právě o tradice nebo lidovou muziku, některá "média" mají tendenci toto líčit příliš dojemně a přikrášleně, jiná média zase spěchají a tak mnohé zaznamenají jen v krátkých větách, které se rok co rok opakují. A pochopitelně, oficiální stránky obcí jsou buď špatné nebo zaznamenávají dění s takovým tím přehnaným nadšením "pana domácího", který dění na svém dvorku považuje za to nejlepší a nejkrásnější. Mít aspoň trochu peněz, dal bych všechny na takový měsíčník o Slovácku, jehož autoři by měli jedinnou povinnost - jezdit a jezdit po Slovácku, žádná kancelář, žádná židle, žádný počítač. A pokud počítač, tak jen stránky, které by se týkaly studijního materiálu k nasbíranému materiálu.  

Možná jsem v tomto článku moc teoretický, ale vím, že se na stránky dívá řada příznivců "folkloru". A mně velmi záleží na tom, aby alespoň nad mými názory přemýšleli, vůbec se mnou nemusejí souhlasit. Občas kritizuji i stránky folklorních souborů, třeba proto, že málo ukazují cennost regionu, ve kterém se pohybují, nebo že dávají prostor jen fotkám (tedy, moc se soustředí na sebe samé a málo myslí na čtenáře, kterého zajímá třeba region, v němž oni žijí). Abych ale jenom nekritizoval, zrovna včera jsem se na Podluží dozvěděl stránky Folklorního krúžku Pohárek (ach, ty názvy), díval jsem se na tyto stránky, a moc rád bych je doporučil. TADY prosím...   A pokud jde o mapování onoho regionu, určitě hodně dělá týdeník Naše Slovácko, rád bych mu dělal mnohem větší reklamu než dělám.

A ještě v rychlosti zpět do včerejších Tvrdonic. Přijel jsem ráno, jedna novinářská rada - pokud chcete o něčem psát, vždy jezděte co nejdřív ráno a dlouho před začátkem té které akce, budete slyšet a cítit atmosféru místa, kde jste, a to je to vůbec nejdůležitější. Přijel jsem tedy ráno, hned na začátek ranní mše. Šel jsem ke kostelu, netušil jsem, co v něm uvidím. Jenže, stačil krok dovnitř. Plný kostel, modlící se ještě před začátkem mše,  ještě tetičky v krojích, nádherný kostel, v oknech například vitráže, na kterých bylo napsáno, kdo je věnoval, výborný kněz, své kázání neměl připravené, mluvil velmi zajímavě, používal příměry, nebál se mírné ironie, nechyběl mu humor.  Kostelní sbor byl velmi dobrý, spíše tradiční, žádná velká moderna (pozor, proti moderně v kostelích nic nemám), lidé v kostele se ke zpěvu přidávali, všiml jsem si i poměrně dost dětí. Chyběla dospívající mládež, ale ta dnes chybí skoro všude.  

Pokud jde o samotnou akci s najížděním vozů a verbováním, zajímavá akce, na pohled pěkná a velmi fotogenická, mě samozřejmě hlavně zajímá vždy to, co se ukrývá "za ní".  Rozepíšu se o tom někdy jindy, teď v největší stručnost. Tvrdonice tuto akci pořádaly už po padesáté šesté, dávají si na ní záležet, ale bohužel, jak jsem se dozvěděl, "foklor" v obci je spíše na ústupu, mládež nemá zájem, vše drží nad vodou několik málo nadšenců. Pokud jde o okolí Tvrdonic, je to různé místo od místa, někde folklor "chcípá", jinde se nebývale daří. Třeba v Charvátské Nové Vsi i jinde. Mladé ročníky jsou ale mnohdy stále horší, třeba ono najíždění vozů a verbování bylo dosud starostí chasy osmnáctiletých, devatenáctiletých, organizátoři ale zvažují, že už se budou obracet na folklorní kroužky - mládí to prostě už nic moc neříká.  Více později v rozhovorech.

Kluci na vozech i při verbování  se mi zdáli jaksi unavení (ne všichni!), když měli jet ještě druhé kolečko, kdy se představují všechny chasy dohromady, už se některým nechtělo. Stejně tak někteří muzikanti doprovodné dechovky na mě působili nějak zemdleně a nezúčastněně, nezlobte se prosím nikdo, ale bylo v tom málo chuti a bezprostřednosti, vaše oči byly úplně jinde než v Tvrdonicích. Nikomu to nevyčítám, skoro všichni jsme dobou a množstvím všelijakých akcí nějak znaveni, chybí nám prostě více "života", takového toho více bezstarostného, kdy se člověk uvolní a nezajímá se o to, kdo mu volal nebo nevolal na mobil nebo, kdy mu pojede či nepojede odvoz domů. Prostě máme v hlavě plno starostí a na pobavení nám chybí myšlenky. Možná za to mohl i sobotní večer, který mi bohužel utekl, jak jsem slyšel, večer to byl hodně náročný, volil se stárek Podluží a zábava to prý byla pořádná. Se stárkem jsem mluvil, určitě o něm někdy napíšu, ten by si zasloužil samostatnou reportáž.

Rád bych skončil toto první psaní o Podluží v dobrém. Byl jsem opravdu nadšený z řady kluků, s kterýma jsem mluvil. A nejen kluků, tetička z kostela, stařeček koňák, starší folkloristé - ti všichni mi nevědomky potvrzovali, že při cestách po Slovácku jsou nejúžasnější právě někteří lidé. To je bohatství, které by mělo být zaznamenáno a pochopopitelně rozvíjeno. A krásná je také příroda Podluží, ty vinohrady, táhnoucí se kilometry, mě fascinují. 

Jen mně jsou pořád nějak ke smíchu cyklisté, kteří na super kolách a v super kombinézách pendlují mezi těmi vinohrady a vesničkami, ke Slovácku mně nepasují. Nezlobte se velocipedisté, třeba za to můžou ty vaše černé brýle, za kterými nevidím člověku do očí a tak ani do srdce. Raději zemřít mladý na "vysílení folklorem", než do sta jezdit po cyklostezkách a věřit na nesmrtelnost. O čem bych se já s těmi cyklisty proboha bavil? Až budeme o víkendoch všeci jezdit na kolách, jak v Rakůsku nebo Německu, bude po Slovácku. 

Vidíte, chtěl jsem ještě napsat o Horňácku, ale to už dám až do časopisu krajem svatého Antonínka. Na Horňácko jsem spěchal právě z Podluží, v Podluží sice začínal ve dvě zajímavý průvod všech účastníků festivalu, ale chtěl jsem ve tři stihnout sokolskou akademii ve Velké. Stihl jsem ji a byl jsem moc rád, že jsem se na ni nevykašlal. Hleděl jsem, co tady sokolové ještě dělají, jak se věnují dětem. Tedy, měl bych dodat, dívkám, protože v celé Velké není jediný chlap, který by se věnoval cvičení s klukama - ano, i to je naše doba jednadvacátého, supermoderního století. A víc už dám do časopisu, bude to o tom, jak jedna jediná rodina drží tady sokoli při životě.    

A ještě Ebeni. Stavil jsem se na nich na sv. Antonínku při návratu z Horňácka, koncert právě začínal, bohužel jsem nechytl pana Bogara ml. z Blatnice pod Sv. Antonínkem, který měl úvodní slovo a před Ebeny i hrál a koncert organizoval. Natočil bych ho, nahrál bych si úvod. Takto jsem si alespoň nenechal ujít známou písničku Ebenů o "folklorečku". Jako video ukázku ji tady brzy ukážu, byl jsem velmi zvědavý, jak na tuto ironickou písničku antonínkové publikum zareaguje. Reagovalo vlídně, s pochopením, úsměvem, velkým potleskem. Lidí přijelo na koncert mnoho, nečekal jsem takovou účast, počasí ale bylo příjemné, teplo, ale ne moc, stejně tak byla příjemná muzika bratrů Ebenů. Zdálo se mě, že z koncertu a celého místa šla včera večer taková zvláštní pohoda, doprovázená klávesami, klarinetem, kytarou a dobráckým slovem Marka Ebena, klid a mír se tomu říká, souznění duší, které by možná jinde a v jiné situaci byly na sebe jako psy, tady ale sedí vedle sebe a jsou šťastné, že můžou být na světě.

Pěkný týden, vážení čtenáři, za možné překlepy a hrubky se omlouvám, ale nemám čas číst tento text po sobě, byl napsán ze srdce a v rychlosti a nic na něm měnit nebudu...

RB