Dívky z Hostětína

Čtenáři mých stránek vědí, že pravidelně tady zveřejňuji prosby, aby lidé nahrávali ve svém okolí pamětníky, protože je to jedna z věcí, která má obrovský smysl. Mnohdy mám pocit, že jsou mé výzvy marné, protože už mnohokrát jsem přijel do nějaké vesnice a zjistil jsem, že nikdo vzpomínky místních lidí nenahrál a historická paměť je tady nenávratně ztracena.

O to větší, ohromnou radost, jsem měl včera večer, když jsem se vracel za deště z Hostětína, vesničky na rozhraní Slovácka a Valašska, vzdálené několik málo kilometrů od Bojkovic. Právě tam mě letos v létě "zavál" čas, když jsem tam nahrával několik místních pamětníků. V životě by mě nenapadlo, že se ocitnu na takovém místě, ale právě tam se našli lidé, díky kterým jsem se do natáčení pustil.

Obrátili se na mě totiž zástupci ekologického institutu  VERONICA (konkrétně paní Křiváková, které jsem za to velmi vděčný), kteří mi napsali: Pane Bartoníčku, nechtěli byste k nám přijet a nahrávat naše pamětníky, budeme rádi, pokud byste přijel, navíc máme tři holky, které budou velmi rády chodit po pamětnících s vámi."

Byl jsem šťastný a samozřejmě jsem do Hostětína vyrazil. Výsledek této práce mohli lidé v Hostětíně vidět právě včera večer, kdy v rámci předvánočního setkání viděli několik videoukázek, které jsme s holkami u pamětníků nahráli - navíc si mohli poslechnout samotné povídání dívek. Pro mě osobně - a jak jsem cítil, nejen pro mě - to byl krásný večer, který v mnohém oslovil všechny nás, kteří jsme se ho zúčastnili.

Postupně bych chtěl tady na stránkách pustit několik ukázek z tohoto večera, pustit vám rozhovor s dívkami a také sem dát fotky a texty, týkající se pamětníků v Hostětíně.

To vše, prosím, dělám s jediným cílem - strašně moc bych chtěl inspirovat alespoň někoho z vás, kdo čte tyto mé stránky, abyste se pustili do podobné činnosti, mnozí zajímaví pamětníci kolem nás už bohužel zemřeli, ale pořád ještě zůstávají lidé, jejichž životy má smysl zachytit. Moc, prosím - neváhejte a pusťte se do toho, zmapujte své nejbližší okolí, zmapujte vesnici, městečko, ve kterém žijete, zajeďte se třeba podívat do okolí. Pokud budete potřebovat pomoc, s klidem mi napište na mail nebo zavolejte. Děkuju moc!!!

Dominika, Katka a Soňa, tři středoškolačky z Hostětína, s kterými jsem místní pamětníky nahrával. Moc bych každé vesnici přál podobně šikovné dívky, které by se pustily do stejného projektu jako byl ten v Hostětíně!  

Kromě vzpomínek pamětníků mě velmi zajímalo, jak setkání s nimi osloví tyto tři místní dívky, jestli je něčím obohatí, dá jim něco do života - a byl jsem opravdu šťastný, když jsem cítil, že pro holky tato setkání měla opravdu smysl... I na toto téma by šlo mluvit dlouho a šlo by ukazovat na konkrétních příkladech, co pro mladé lidi v tom které místě může znamenat setkání s pamětníky. Navíc s pamětníky, kterými jsou i jejich starší příbuzní.   

Tady už jsme na včerejším večeru. Soňa seznamuje místní lidi s celým projektem. "Pro nás bylo opravdu vzácné zachytit alespoň malý střípek z historie Hostětína právě s pomocí vás, našich pamětníků," říká Soňa na videu. Mluvila velmi hezky, zkuste si video poslechnout.

Tady povídá Dominika o návštěvě nejstarší ženy v Hostětíně, kterou jsme lidem pustili i na videu. 

 A ještě jedna ukázka ze včerejšího večera, lidé sledují na plátně povídání pana Drhy, který toho udělal pro Hostětín opravdu hodně. 

Tady už jsme v letošním létě, holky poslouchaly povídání nejstarší občanky a dívaly se na historické fotografie Hostětína. To, že místní pamětníky nahrávali mladí lidé, kteří žijí ve stejné vesnici a mají tedy stejné kořeny, je strašně moc důležité! 

A tady ještě několik fotografií, paní Najzrová .... 

 ... pan Slámečka, nejstarší muž v Hostětíně 

... manželé Mannovi, jejich povídání, stejně jako všech ostatních, je zachyceno na zvukovém záznamu 

... manželé Drhovi, stejně jao o dalších pamětnících, by šlo o nich mluvit dlouho a dlouho  

Kromě zvukových nahrávek, přepisů těchto nahrávek, několika videoukázek a fotek, vznikly také krátké portréty jednotlivých pamětníků. Pro příklad sem dávám jeden takový "portrét", tedy pár slov o setkání s nejstarším mužem v Hostětíně, Jaroslavem Slámečkou. 

JAROSLAV SLÁMEČKA

K panu Slámečkovi jsme šli spíše náhodně, tušili jsme, že je možná nejstarším mužem v Hostětíně, ale předem jsme svou návštěvu neohlásili - moc šancí jsme si nedávali. Také, když jsme zazvonili, vyšli příbuzní, kteří nám oznámili: „On právě spí." Ovšem, měli jsme štěstí, máme přijít o dvě hodinky později, to prý už bude vzhůru. Poděkovali jsme a těšili se na setkání.

Když jsme přišli za dvě hodiny, pan Slámečka už byl vzhůru a vítal nás s velkým úsměvem. Sice už tolik neslyšel a mluvil trošku ztěžka, ale to vůbec nevadilo - měl výbornou paměť a dokázal zajímavě povídat.

„Pane Slámečko, vám je prý osmdesát pět let a jste nejstarší muž v Hostětíně, je to tak?" začali jsme povídání. „Za měsíc mně bude osmdesát šest," odpověděl a my se ještě jednou přeptali, jestli je nestarším mužem v obci. „No, povídajú to, tož já nevím," zareagoval. Na další otázku, jak se mu podařilo dožit tak pěkného věku, odvětil okamžitě. „To néjni tak moc, šak sú aj starší ludé. Najlepší sa člověk udržuje, když može pořád něco dělat, " odpověděl.

Jaroslav Slámečka prožil život, který nebyl jednoduchý, hodně pracoval a věnoval se rodině - jen tak mimochodem, s manželkou vychovali šest dětí! „Napřed byly dvě holky, pak dva kluci a zaséj dvě holky, furt vyrůstaly dvě a dvě děti," říkal a na otázku, jestli chtěl mít tolik dětí, sdělil, že si přál aspoň dvě." „Tak to jste ale docela ten počet přetáhl," řekli jsme mu s úsměvem a on pověděl větu, která se dnes už vůbec nenosí. "To nám Pambíček tak požehnál."

Ze všeho nejvíce jsme se s ním ale bavili o práci, jeho rodiče měli velké hospodářství, takže pan Slámečka musel už jako malé dítě pracovat a pracovat, což pochopitelně platilo i v dospívání - přestal pracovat až v 76 letech, kdy vážně onemocněl.

„Furt sem pracovál," komentoval svou životní cestu, při které se ve třiceti letech přistěhoval do Hostětína. Mimochodem, datum svatby si pamatoval perfektně - 17. listopad 1956. „Lidé sa kamarádili a pomáhali jeden druhému," okomentoval svůj život v Hostětíně, kde postavil s manželkou dům, ve kterém vždycky měli také nějaké hospodářství - krávu, telátko, býka. „Tož, kde bysme vzali peníze na pozdější svatbu děcek," vysvětloval.

Zajímalo nás samozřejmě také to, jestli se pan Slámečka při takovém pracovním nasazení alespoň někdy šetřil. Co na to řekl? „Já sem sa vůbec nešetříl, když sem býl nemocný, tak sem sa léčíl slivovicú."

RB