Hezký týden vážení čtenáři, ozývám se po týdenním mlčení, kdy jsem se musel věnovat projektům, které měly neúprostnou lhůtu dokončení a odevzdání - na rozdíl od těchto stránek, kde píši jen tehdy, když cítím, že se mi v hlavě zrodilo snad něco zajímavého... Jsem ale rád, že všechny "své" projekty dělám rád a v každém vidím nějaký smysl pro jiné lidi. Byť si třeba někdo může klepat na čelo a říkat si, proč ten "pošahaný" Bartoníček dělá to či ono...

Lidský život je tak nesmírně zajímavý a je obklopen tak nekonečným množstvím podnětů, že mi vždycky dělá problém, co sem z tohoto života vypsat byť jen třeba za pouho pouhý jeden týden - vždyť by toho muselo být tak moc! Je docela možné, že některé z těchto věcí by byly zajímavé třebat jen pro mě, často se takové možnosti lekám, ale i kdyby tomu tak - co s tím člověk nadělá?

Třeba takové zapisování prvňáčků do školy. Myslel jsem, že je to jen formalita, běžná věc našeho života, nic, o čem by šlo psát. Jenže v minulých dnech jsem měl možnost u dvou takových zápisů být. A byl to zážitek nevšední - třebaže mi namítnete, že jen pro mě. Ale sedět třeba ve třídě, dívat se, jak děti do třídy vstupují, rozhlížejí se, odpovídají na první otázky učitelek, které se k nim chovají velice hezky, poslouchat, jak děti reagují třeba na prosbu, aby zazpívaly nebo řekly nějakou básničku, to je něco nevšedního...

Kdyby lidé, které vidím z oken třídy někam spěchat, se třeba zastavili a sedli si do třídy s námi, pocítili by, že onen spěch je mnohdy stejně zbytečný - život si jde svým tempem dál bez ohledu na náš spěch, z prvňáčků budou brzy takoví děváťáci, kteří teď všude možně na plesech tančí své polonézy a bláhově věří, že jejich život bude věčně mladý...  Byl jsem se podívat na budoucí prvňáčky jako novinář, ale pokud vás teprve čeká procházka s vašim dítkem takto poprvé do školy, doporučuji vám - běžte oba rodiče, udělejte si čas, vsadím se, že na to budete vzpomínat do smrti.

Rád bych vám také ukázal amatérskou videoukázku z Blatničky, kde jsem se byl podívat na jednu tradici, kterou už asi nikde jinde v naší zemi nenajdete - po Blatničce chodí Blažejáci, školáci, zpívají před domy, většinou jim někdo otevře, dá pár korun a oni jdou dál. Možná opět namítnete - maličkost, obyčejnost, v čem je ta zajímavost? To ale musíte jít s klukama vesnicí, poslouchat je, vidět, jak vděčně děkují třeba za nabídku čaje, musíte s nimi skákat přes potok, který vesnici půlí, musíte vidět radost, kterou jim přináší jen samotný pohyb po vesnici. Vždyť takového pohybu mají stále méně, a znát třeba potok za vesnicí nebo humna? 

Mohl bych pokračovat v povídání o svých zážitcích, ale v titulku tohoto článku jsem slíbil něco jiného - nadávání na politiky. Původně jsem toto nadávání i rozepsal tady v článku, ale nakonec jsem si řekl, že vás s ním nebudu otravovat. Je to zbytečné, raději místo toho udělám něco užitečnějšího - a to jsem přitom člověk, který má svým způsobem politiku rád, zajímá se o ni a nenadává na ni u piva. Bohužel si ale politici stále víc dělají co chtějí, za což ale můžeme ze všeho nejvíce my sami - voliči. Dobře nám tak, prohlašuji tisíckrát po sobě, dobře nám tak, tak zakrní každá moderní společnost, kde se lidi zajímají především sami o sebe nebo případně o nějaké nepodstatné blbosti. Až se začneme zajímat o ty, kteří za nás rozhodují, tak se možná začne politika - tedy politici - pomalilinky měnit...

Zatím jim ale polezeme do zadní části těla, protože budeme věřit, že z ní vypadne nějaká ta korunka nebo výhodička, vždyť někteří členové různých zastupitelstev si mnohdy dojdou k těm nejlukrativnějším korýtkům. Stačí si vzít krajské hejtmany, když člověk vidí, co to jsou často za postavičky, které spokojeně léta chrochtaly v parlamentu a my jsme jim přidělili další chlíveček na kraji, je to bída a bída. Tito politici si potom dělají doslova co chtějí - příkladů by šlo uvést desítky. Knírkovitý Rath s patkou je jenom špičkou ledovce.

O celostátní politice raději mluvit nemá smysl. Nejkomičtější a zároveň nejsmutnější je příklad s odposlechy. Ve chvíli, kdy mnozí politici pocítili, že by se mohli kvůli telefonnímu sluchátku dostat do podobných nesnází jako ministr vnitra (který dohazoval velké kšefty kamarádům v byznysu), rázně takovému nebezpečí udělali přítrž. A stejně tak se můžou radovat na Hradě, pokuta pro novinářku, která díky svým zdrojům poukázala na to, jak se Hrad tajně schází s kšeftařem Šloufem Zemanovým, by měla konečně přinést klid na schůzky sebevíc podivné. Je jasné, že podobné tažení politiků za svým klidem a luxusem bude pokračovat...

Nedivte se, že když pak člověk - který léta psal z parlamentu - začne potkávat "normální" lidi, tak často žasne. Skromnost a obětavost mnohých "obyčejných" lidí je úžasná - samozřejmě, i mezi "obyčejnými" lidmi je řada hajzliků. Já se snažím si ale v poslední době všímat spíš těch prvních, život je krátký na to, aby se člověk zdržoval s těmi druhými.

O těch prvních dělám tyto stránky i třeba časopis, v dalším čísle chci napsat například o paní Perutkové z Blatnice. Naprosto skromná žena, které si málokdo všimne, určitě o ní nikdy nebudou psát kupříkladu v žádném přiblblém ženském časopisu, dyť by pro ně nebyla absolutně ničím zajímavá - a kdyby o ní a jí podobných ženách začal časopis psát, tak "ctěnné" čtenářky by jistě přešly k jinému přiblblému časopisu.

Paní Marie Perutková udělala "jen" to, že velkým dílem přispěla k vytvoření jednoho muzea na vesnici. Muzea, které vypadá na první pohled stejně nenápadně a skromně jako ona, jenže ona dokázala shromáždit například mnoho starých šicích strojů i částí krojů, stejně jako další věci. Nyní je jich už tolik, že se nevejdou ani do několika místností! Samozřejmě, to vše činila zdarma a v čase, který se nedá ani spočítat. A nebyla sama, poděkování by si zasloužili i další.

Psát při existenci tolika zajímavých lidí o politice je opravdu marnění času - nemůže to ale říkat každý, protože samozřejmě psaní (nepodlezavé) o politicích a politice je nesmírně důležité. Jen na to musí mít člověk čas, vůli a nervy...

RB

Ps. Mám pocit, že tímto dlouhým psaním jsem vás spíš otrávil. Abych to napravil, doporučuji vám rozhovor, který udělal redaktor MF DNES Tomáš Macek s rodiči lyžaře, který získal prestižní titul mistra světa ve sjezdovém lyžování. Ten rozhovor je prostě pěkný, příběh rodičů, kteří odešli z komunistického Československa do Kanady a tam díky své obrovské píli vychovali ze syna špičkového sportovce a zřejmě i dobrého člověka...

Rozhovor je prosím TADY  - ještě, že ho nevychovávali na Slovácku, to by místo lyžování skončil spíš někde ve slovácké hospůdce, kde je občas normální nalévat už i děckám pod patnáct, o starších nemluvě ...