Utkání házenkářek Veselí nad Moravou a slovenských Michalovců vrcholí, domácí překvapivě vítězí, diváci mohutně aplaudují, hráčky se drží za ruce a uklánějí se. Domácí trenér Ivan Pompoš, oblečený do košile s perfektně uvázanou kravatou, je od energického koučování svého mužstva celý propocený. Během utkání neustále pobíhá kolem lavičky, povzbuzuje své hráčky, občas si klekne na kolena a skoro to vypadá, že se k mužstvu modlí.
Píše se leden 2008 a do Veselí jakoby se vracela euforie, házenkářky mluví o tom, že by možná mohly zopakovat úspěch z loňského roku, kdy měly druhé nejlepší družstvo z celé České republiky.
„Bylo to jedno z největších vítězství v mé kariéře," přiznal po utkání trenér. Nebylo divu, Veselanky nad velmi silným soupeřem nutně potřebovaly, aby se rozjely a v dalších týdnech mohly bojovat o první místa - což se jim během února dařilo.
Zdá se to téměř neuvěřitelné. Máloco dělá Veselí tak dobrou, velkou a dlouhodobou reklamu jako právě házená. Sport, živořící tady ve městě spíše na okraji a v poloprofesionálních podmínkách, navíc bez citelnější podpory města. Jak je to vůbec možné? Kde jsou kořeny těchto úspěchů? Kdo a co stojí za tímto veselským zázrakem? 

Byl jsem vděčný za každou korunu

Když budete hledat centrum místní házené, nehledejte žádný luxus. Starý panelák, v něm učiliště a na něm „přilepená" malá hala, kde není skoro místo pro hlediště. Tady někde by měl mít klub své zázemí, tady by měl mimo jiné sedět Vlastimil Procházka, který je s klubem spjat snad nejvíce.
„Koho hledáte? Procházku?" kroutí hlavou jedna ze dvou uklízeček učiliště. „Pana Procházku, co má na starosti házenou," snažíme se jim pomoci. „Jo tak, vy myslíte Aťu," vystřelí bezprostředně ze sebe  tato žena a posílá nás do třetího patra budovy. Vlastimil Procházka - ve Veselí mu nikdo neřekne jinak než Aťa - sedí v malé kanceláři za dveřmi, na kterých najdete kromě štítku s veselskou házenou také  cedulku Asociace podniků topenářské techniky. Teprve když vejdete do předsíňky, zjistíte, že jedny dveře vedou k házené a druhé k topenářům.
 „Tomu snad nebudete ani věřit," reaguje s úsměvem na otázku, jak mohl ve Veselí  vzniknout klub, který má ambice dobýt  celou republiku.
Historie klasické házené v podání žen není dlouhá a sahá do roku 1984. Vlastně za všechno může několik bývalých fotbalistů, kterým rostly dcery a oni přemýšlely, jakým sportem je zaměstnat - zvolili házenou. „Zápal dívek byl obrovský, vznikla mládežnická družstva a úspěchy nenechaly na sebe dlouho čekat.  Než jsme se všichni ve Veselí vzpamatovali, tak tady byla první ligy," popisuje ve stručnosti začátky klubu. 
Pokud ale chcete dělat kterýkoliv sport na vrcholové úrovni, potřebujete k tomu peníze. A to byl na chudším Slovácku problém. Procházka by o tom mohl vyprávět celé hodiny,  vždyť dosavadní historie klubu je zároveň i historií každoročního mravenčího shánění peněz na provoz.
„Byl jsem vždycky vděčný za každou korunu," říká a popisuje cesty po veselských i okolních firmách. „Před začátkem každé sezóny jsme zvažovali, jestli vůbec začneme hrát. Zastavoval jsem autem u každé sebemenší firmičky a chodil je prosit o příspěvek. Rozpočet klubu jsme lepili doslova po tisícikorunách," přiznává otevřeně.

Rozjeté mužstvo spoléhá na sponzory a fanoušky

Nedostatek peněz byl také za změnou, která do veselské házené přinesla hodně zlé krve. V nekonečném pátrání po sponzorech se objevil takový, který slíbil, že uhradí část dluhů, ale měl podmínku - převezme jen ligové házenkářky. Všechny ostatní mládežnické a dětské kluby tak nemají s interligovým klubem vlastně nic společného, protože vytvořily samostatné občanské sdružení. A tento stav vydržel i do dnešních časů, kdy se objevil další sponzor, který je tak i majitelem interligových žen.
„Je to tak, nic jiného než rozdělení nám nezbývalo," tvrdí Procházka. Zároveň si pochvaluje, že klub je nyní finančně zajištěn tak, jako asi nikdy dříve. Hlavním sponzorem a také majitelem klubu je totiž firma Britterm, velký obchodník s hutním materiálem právě z Veselí.
"Paní Břečková nám řekla, ať přijdeme za týden, že se poradí s manželem. Byl to pro nás strašně dlouhý týden a pamatuji si to jako dnes. Přišli jsme do kanceláře, ona seděla na židli a řekla nám, že můžeme počítat tak se sto tisíci měsíčně. Nechtěl jsem tomu ani věřit, a v duchu jsem měl obrovskou radost," vzpomíná.
Jak tedy bude vypadat budoucnost házené ve Veselí? Pokud jde o ty nejlepší, ty jsou nyní zcela „v rukou" soukromé společnosti. Jestliže je bude dál podporovat, mají šanci bojovat o umístění mezi nejlepšími celky nejen v Česku, ale i na Slovensku, protože ženská házená má společnou česko-slovenskou interligu. Veselanky sice mají několik zraněných hráček, dokázali ale získat několik hráček ze zahraničí a týmu se poměrně daří. Je tedy cesta k boji o český titul otevřená?
„To bych já nikdy takto neřekl," reaguje opatrně trenér veselských házenkářek Ivan Pompoš. Sympatický a bezprostřední Slovák, který jakoby přesně zapadal do spíše rodinného prostředí ve Veselí. Navíc, když přijde řeč na historii místní házené, ukazuje se  jako perfektní znalec. „Když jdu někam trénovat, snažím se o klubu dozvědět, co nejvíce, abych věděl, do jakého prostředí vlastně jdu. A tady se mi trénuje velmi dobře," prohlašuje.
K dobré atmosféře určitě přispívá i veselský fan klub, který sice není početný, ale o to více dokáže povzbuzovat. Bubny, zvonce, trubky a neuvěřitelný rachot, který se rozléhá po celé veselské hale, to je největší podpora místních házenkářek. O jeho síle svědčí i to, že si ho „půjčuje" na své zápasy i naše reprezentace.A co je ještě víc neobvyklé - fanoušci cestují na zápasy Veselí společně s hráčkami v jednom autobuse. „Hráčky říkají, že jim to vůbec nevadí, právě naopak, ještě je to podpoří," tvrdí jedna z největších fanynek veselské házené Mirka Hořáková , která si tak jako ostatní členové fan klubu se všemi hráčkami tyká. „Co se začala hrát ve Veselí nejvyšší soutěž, tak podpora od našich fanoušků je přímo úžasná. Nepamatuji, že by se někde povzbuzovalo tak jako u nás, máme je rádi, jsou fakt super," chválí místní fanoušky zkušená hráčka Marcela Handlová.
Nynější situaci v klubu si hodně pochvaluje i novinář Hynek Zdeněk, velký znalec klubu, který o něm dělá také výborné internetové stránky (http://www.hcveseli.com/). „Za nejpodstatnější považuji to, že se klub dokázal dostat z kritické finanční situace, která byla před pár lety tak závažná, že dokonce ohrožovala samotnou existenci ženské házené ve Veselí nad Moravou. Oceňuji také fakt, že vedení klubu angažuje vedle domácích odchovankyň a kvalitních tuzemských házenkářek i zahraniční hráčky, které zcela jednoznačně pozvedávají úroveň Interligy," míní.    

Kde je mládež? Pomáhá Horňácko

Ještě důležitější než úspěchy interligových házenkářek je možná důležitý zájem dětí o házenou. A to je téma nepříliš radostné. Zájem o házenou je ve Veselí a okolí malý, navíc dnešní generace je v přístupu ke sportu jiná než ty generace dřívější.
„Když jsem jako holka hrála házenou, tak jsem zároveň tančila ve folklórním souboru Radošov," vzpomíná Marcela Handlová, která házené dávala doslova všechno už od žaček. „V souboru mě nadávali, že máme z házené odřená kolena. Na tréninku mě zase vyčítali, že se bojím spadnout, abych se neodřela, tak jsem se rozhodla jenom pro sport."
V házené to dotáhla z Veselí daleko. Českou republiku reprezentovala více jak šedesátkrát, účastnila se mistrovství Evropy a nebýt jejího rozhodnutí mít potomka, odjela by v roce 2003 na mistrovství světa. Ještě dnes, když se o přestávce utkání věnuje spíše své čtyřleté dceři, patří k nejlepším střelkyním extraligy.
Generace Handlové byla zřejmě opravdu jiná, i když ji budete pozorovat na tréninku, uvidíte, jak moc do tohoto tréninku stále dává a kolikrát ze svého místa na křídle se protáhne kolem obrany a vstřelí branku. 
"Posledních zhruba pět let máme katastrofální nedostatek mládeže, pamatuji si tady dvě družstva mladších a dvě družstva starších žaček. Dneska dáme dohromady s bídou jedno mužstvo a to nám dojíždějí ještě holky z Hodonína. Doplácíme na to tím, že se nám skoro vytratily vlastní odchovankyně," potvrzuje nedobrý trend Vlastimil Procházka a stěžuje si, že Veselené, kteří tuto situaci neznají, jim poté vyčítají, že nestaví vlastní hráčky a nakupují v cizině.
Nadějí pro házenou na Slovácku je možná paradoxně Horňácko. Právě v jeho centru, ve Velké nad Veličkou, totiž žijí děti, které se házené věnují. „Vylodění" házené na Horňácku přitom pomohla náhoda.
"Všiml jsem si, že tam mají krásnou halu a napadlo mě tam založit házenkářský oddíl," říká Vlastimil Procházka. Zavolal proto starostovi Velké Jiřímu Pšurnému, šéfovi velického sportu Petrovi Kohůtovi a řediteli největší místní firmy, panu Trnovi z Kordárny. „Říkal jsem jim, že máme ve Veselí málo dětí na házenou a navrhl jsem klub ve Velké.  Všichni to podpořili a dneska máme ve Velké jakousi naši házenkářskou farmu dětí od první do šesté třídy," pochvaluje si. Na mapě se tak možná rodí zcela nový házenkářský „ráj".

RADEK BARTONÍČEK,
STANISLAV DUFKA