Pár slov z Uherského Hradiště: o panu Bednaříkovi, skvělém služebníkovi z vlakového nádraží, který už tady bohužel není
Cože? Pane Bednařík už nežije? Posadil jsem se do židle na uherskohradišťském vlakovém nádraží a nedokázal se zvednout. "Opravdu pan Bednařík nežije?" zeptal jsem se podruhé a potřetí, protože pan Bednařík, pokud to nevíte, byl ten nejlepší "pingl", v tom nejlepším slova smyslu, jakého jsem potkával. Být takovým pinglem přitom není vůbec nic jednoduchého, kdybyste ho znali, věděli byste, že takové lidi potkáte jen párkrát za život - a to musíte mí štěstí.
Pana Jaroslav Bednařík měl se svou paní pronajatou od začátku devadesátých let minulého století hospůdku na nádraží, která po celou dobu až dodnes patří k hospůdkám, na kterých je vždy dokonalý pořádek, čistota a personál, který je maximálně vstřícný, ochotný a usměvavý. Přesně takový byl pan Bednařík, menší chlapík, tařka bez vlasů, štíhlý, někdo by řekl drobný, ten popis ale není tolik důležitý, dávám ho sem jen proto, aby si ho mohli vybavit ti, kteří jej neznali a někdy se tady zastavili. Ti, kteří jej znali, a často mnohem víc než já, tak s ním jistě měli tu samou zkušenost jako já. Profesionální "pingl", který vládl "jen" v nádražní hospůdce, ale vsadím se, že by vládl, i kdyby obsluhoval třeba v pětihvězdičkovém hotelu v Praze nebo kdekoliv jinde na světě.
Seděl jsem tedy nyní v této hospůdce na židli a stále měl pocit, že ho vidím před sebou. Cože se tedy stalo, že už tady není? Před několika měsící prý přišla zákeřná nemoc, uhodila absolutně nečekaně zrovna ve chvíli, kdy byl jako každý den na svém místě, jeho paní s ním hned jela do nemocnice a byla mu oporou po další měsíce, kdy s nádorem v mozku bojoval. Jestliže přitom píši o něm, měl bych vzpomenout také ji, protože samozřejmě také ona má velkou zásluhu na tom, že Hradiště patřilo k nemnoha místům, kde jste se cítili na vlakovém nádraží příjemně a mohli jste si bez obav sednou k odpočinku a občerstvení. I teď tam paní Bednaříkovou najdete, dál vede tuto hospůdku, byť bez manžela je to pro ni jistě velmi obtížné.
Snad se na mě nikdo nebude zlobit, že takto osobně píši o jednou člověku a trošku odhaluji i jeho soukromí, ale myslím, že si minimálně takovou vzpomínku zaslouží. Když jsem se díval, jestli o něm za poslední roky vyšel nějaký článek, zjistil jsem, že žádný nevyšel. Jen v jednom byly tři věty o něm - jak jinak, pochvalné a vstřícné. Tak už to chodí, o některých lidech se popíši stohy a stohy papírů, o jiných, kteří by si to zasloužili víc než jiní, vyjde jeden list nebo jedno věta. Někdy ani jedno slovo.
Pan Bednařík byl slušný člověk, který sloužil lidem s úsměvem a vstřícností. Až bude někdo psát o tom našem pěkném uherskohradišťském vlakovém nádraží, které se pyšní titulem Nejkrásnější nádraží v Česku 2013, ať prosím na jeho jméno nezapomene.
RB
Vlakové nádraží v Uherském Hradišti bylo vyhlášeno jako Nejkrásnější nádraží v České republice v roce 2013. Lidé sem chodili rádi mimo jiné díky místní hospůdce manželů Bednaříkových, kteří o ni vždy perfektně pečovali, stejně jako se vždy chovali velmi vstřícně a mile ke svým hostům. Po smrti pana Jaroslava Bednaříka zůstala v podniku jeho paní, která nadále udržuje výbornou pověst tohoto místa.