Vrata bývalé věznice byla zavřená a mnou lomcoval takový vztek, že kdyby nebyl na těch vratech zámek, určitě bych se je pokusil otevřít. Cítil jsem hrozný vztek, ale nevěděl, co udělat. Byla středa odpoledne, u budovy chátrající věznice stáli vesměs starší lidé, někteří o berlích, a chtěli na prostranství věznice. Chtěli tam proto, aby mohli být účastni Bohoslužby smíření, tedy vzpomínky na nespravedlivě vězněné a mučené, kteří v této vězici trpěli a umírali v padesátých letech minulého století. 

Jenže - na prostranství věznice mohlo jen dvacet lidí. Tak rozhodla předsedkyně hradišťského soudu, který budovu spravuje. Ani o jednoho více! A kdyby náhodou chtěl někdo ještě dovnitř vejít, stál u vrat správce. A pozor! To byl správce - který se tady snad zapomněl ještě z oněch dob padesátých.

"Prosím vás, nebylo by možné vrata otevřít, aby lidé, kteří jsou za nimi, se mohli bohoslužby účastnit aspoň takto?" ptáme se správce - dozorce. "Ne!" odpoví tím nejnepříjemnějším hlasem.

Prosíme ho opět, argumentujeme, že nikdo z těch starých lidí nevstoupí na prostranství bývalé věznice, zůstanou za vraty, ale budou moci bohoslužbu prostě vidět a prožívat. "Ne! Máte něco takového povolené?" odpovídá se stejným chladem správce - dozorce.  Jdu k němu blíž, snažím se mluvit o dobré vůli, stačilo by přece bránu otevřít, povolení nepovolení, navíc příkaz dvaceti lidí by zůstal dodržen. "Stačila by dobrá vůle," říkám prosebně. "Není dobrá vůle," odsekne mně správce - dozorce a mně je jasné, že tento člověk by se hodil spíš do pekla než na duchovní setkání.

Myslím na tento otřesný "zážitek" celé odpoledne, večer ho ještě vyprávím ženě, ale místo uklidnění se mi opět zrychluje tep srdce, stává se mi to stále častěji, dávám si v takových chvílích ruku na srdce a věřím, že se mi ho podaří "obměkčit" tak, aby se zklidnilo, ale nezastavilo. Říkám ženě, že půjdu za předsedkyní soudu, není přece možné, aby se takto choval správce - dozorce našeho demokratického státu, chci znát alespoň její názor. "Musím za ní jít," říkám si těsně před usnutím.

Ráno, po probuzení, si při východu sluníčka sedám jako obvykle na dvorek, život se mi zdá v takových chvílích nesmírně krásný a já nechci trápit své srdce dalším náporem. Napadají mě totiž další a další otázky: Koho bych vlastně na křesle předsedkyně soudu našel? Co je to za ženu? Vyslechla by mě vůbec? Měla by na mě a "můj problém" trpělivost nebo čas? A měla by nějaké pochopení? A jakou by měla odpověď?

Přemýšlím nad tím a zjišťuji, že asi nikde nepůjdu. Bojím se, že by mně začala povídat  o svých kvótách s přesně dvaceti lidmi, začala by mi citovat paragrafy a bezpečnostní předpisy, obhajovala by jistě svého zaměstnace, vůbec by mi nerozumněla, co mě na celé věci trápí, mně by z této polistopadové české "spravedlnosti" srdce zrychlovalo stokilometrovou rychlostí a možná už bych na něj nestačil svou ruku ani přiložit.

Nikde jsem nešel. Jsem zbabělec, který pouze sedí za počítačem, píše tyto řádky a schovává se před předsedkyní i správcem - dozorcem, aby mohli dál dělat nad lidmi svá rozhodnutí.  Jsem zbabělec, který ví, že se kolem stala nespravedlnost, ví, že by se měl zastat hrstky těch, kteří stáli za branou a chvílí před tím u památníku se jmény umučených a popravených, ví, že navzdory "hlasu veřejnosti" se tato věznice musí stát památkou i mementem pro generace příští, ví, že tady musí být jiní správci.

Vím to, ale nemám sílu udělat více než napsat těchto několik málo řádků.  

Radek Bartoníček
šéfredaktor připravovaného webu a týdeníku
Naše adresa Uherskohradišťsko

A TADY je prosím video ze vzpomínkového setkání u bývalé věznice...

    Pan správce - dozorce na prostranství bývalé hradišťské věznice, ve které byli v padesátých letech vězněni, mučeni a popravováni nevinní lidé ...

   Jména popravených...

   Bohoslužba smíření - na prostranství věznice mohlo z "bezpečnostních důvodů" těchto šest duchovních různých církví, plus dalších čtrnáct lidí. Pro více lidí nedala předsedkyně hradišťského soudu povolení. Vstup do budovy bývalé věznice byl zakázaný všem přítomným.

   Chvíle při Bohoslužbě - je mu 84 let, když nechtěl do družstva, přijeli si pro něj a skončil v hradišťské věznici, majetek jeho rodiny stát zabavil.

    Zavřená brána, za kterou je prostranství bývalé věznice.

Římskokatolický kněz  Josef Cukr včera před budovou věznice. Tento kněz se za druhé světové války účastnil odposlouchávání porad gestapáckých agentů a předávání získaných informací odboji. V roce 1944 byl zatčen a po brutálních výsleších, při nichž přišel o velkou část zubů, byl vězněn v Terezíně a na Pankráci. V květnu 1945 se podílel na pražském povstání. V roce 1953 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajnou velezradu a špionáž k 11 letům vězení. Nejprve byl vězněn na Mírově, poté musel pracovat v koncentračních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku. Po sametové revoluci obnovil poutní místo Bohosudov. V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy I. třídy. Pan Cukr se narodil v roce 1917.

   Z mladých lidí nepřišel na včerejší vzpomínku k památníku nikdo.

   A ještě jsem včera vyfotil výsledek hlasování, kterým hradišťské zastupitelstvo schválilo nabídku ministerstva spravedlnosti na odkup věznice za 16, 5 milionu korun. S tímto rozhodnutím vás samozřejmě detailně seznámím, včetně zvukového záznamu z jednání. 

A dovolte mi ještě pozvánku na neděli 16. května do Uherského Hradiště:

Od 10:00 navštívit v kostele na Masarykově náměstí mši za oběti obou totalitních režimů.
Od 16:00 bude v kině Hvězda výstava Minulost a budoucnost věznice.
Od 17:00 promítá kino filmový záznam opery Zítra se bude... Jde o unikátní záznam operního zpracování soudního procesu s Miladou Horákovou.
Od 18:00 bude beseda Jana Gogogly o důstojném využití věznice.