Ohlédnutí za víkendem: tentokrát nebude o Horňáckých slavnostech, ale o smutku v nás i kolem nás...
Je mi jasné, že většina čtenářů tady na webu očekává videoukázky, fotky a texty ke skončeným Horňáckým slavnostem, ale tentokrát to nebude tak jednoduché ani rychlé. Kdo chcete něco velerychlého, tomu doporučuji videoukázky Tondy Vrby, který opět obdivuhodně točil většinu dění od čtvrtka až do neděle. Až videoukázky opatří popisky, dám se na některé odkazy, plus přidám vlastní videoukázky i fotky a texty.
Je ale těžké psát o nějaké akci v situaci, kdy člověk vidí kolem sebe tolik neštěstí a bolesti - ať té blízké nebo vzdálené: Na ne zrovna bezpečném novoveském železničním přejezdě zemřel mladý klučina od nás z Hluku, v Hluku bylo v pátek poslední loučení s mladou dívkou, kterou zahubila zákeřná nemoc, o pár kilometrů dál jen se štěstím přežily autonehodu tři děvčata. A do toho zprávy o dalším smutku či nemocech... Nedaří se mi v takové situaci psát o hudbě, zpěvu či tanci - jakokoliv byly Horňácké v mnohém opět výborné i zajímavé a zaslouží si podrobný popis.
Jasně, měl bych to všechno hodit za hlavu a být jako místní noviny, které nadšeně referují o tařka nepřetržitém slováckém bavení, setkávání či popíjení s dalšími a dalšími akcemi, jenže já nejsem noviny, a proto vidím život mnohem osobněji - zdraví, zdraví, zdraví, práce, práce, práce, řešení mnoha různých rodinných věcí, z toho se skládá hlavně život člověka, ta zábava je až něčím podružnějším.
Nechci si přitom to naše Slovácko brát ani jako samostatný sešit, který prostě oddělíme od ostatních sešitů, které referují například o dění za našimi hranicemi, a tváříme se, že nás to "neslovácké" dění nemusí zajímat. Ale jak by bylo možné nemyslet na ty stovky těl v sestřeleném letadle, padající z oblohy, nebo na ty statečné vojáky z Afganistánu, s kterými se nyní loučí jejich příbuzní? Je možné se v takové atmosféře obrovských osobních tragédií vůbec bavit a veselit? Závidím těm, kteří to dokáží, a vůbec jim to nijak nezazlívám. Člověk přece musí umět žít stále dál a dál.
"Život mě vzal to nejcennější, co jsem měla, syna, který měl celý život před sebou. S tímto se nikdy v životě nesmířím, je to to nejhorší, co matku a otce může potkat," svěřuje se dnes na facebooku matka kluka, který zahynul ve vzpomínané Ostrožské Nové Vsi, když jel z lázeňské procedury. Znám ji dobře, osm let jsme seděli v jedné třídě, a přitom bydleli ve stejné ulici, kdy nás dělil jediný dům. Už za týden měl mít její syn svatbu.
"Myslíš, že je Bůh?" ptá se mě kamarád Martin, když si včera povídáme o dívce z Hluku, se kterou se loučily stovky lidí. Zrovna jsme v nedělním podvečeru u kuželovského větráku, Horňácké slavnosti oficiálně s programem skončily, ale hudci dál hrají a atmosféra je parádní - jen my dva do ní nějak nepasujeme. "Jestli je, tak to posrál, byla to moc a moc hodná holka," pokračuje Martin.
Ani mu neříkám, jak často jsem na ni myslel, vlastně už od chvíle, kdy mi před několika měsíci moje sestra, která pracuje na brněnské dětské onkologii, se smutkem o hospitalizaci té dívky pověděla. "Kur.., jak je to možné, proč je život k mnoha lidem tak krutý!?", ptám se tolikrát sám sebe a na Boha se raději ani neobracím. Určitě by mi pomohl, jenže s tím se musím srovnat sám. Nesmím odcházet, když moje sestra mluví pravidelně o nových dětských pacientech, kterým se ona a další úžasní lidé v nemocnicích snaží pomáhat. "Prosím, nic mi neříkej, já to nechci slyšet," obracím se na ni, ale přitom vím, že se musím naučit od špatných zpráv neutíkat. Tak moc bych si přál, aby lékaři měli pro děti lék...
Kdyby lidstvo všechen svůj ohromný potenciál, všechny své schopnosti věnovalo jen a jen ve prospěch zdraví a rozvoj člověka, nevěřím, že by člověk musel tak ukrutně trpět! Není nic krásnějšího, než pozorování malého dítěte, které se den ode dne víc a víc seznamuje s životem a neustále se o něm touží dozvídat něco nového. Tolik je v něm nevinnosti, tolik zájmu o vše nové! Je jen nás, čím takového člověka vybavíme do života a kam ho nasměřujeme. Člověk může učinit strašně moc dobrého! Ne ne, Martine, za všemožnými bolestmi světa není chyba v Bohu, chyba je v nás - v lidech. V naší neschopnosti soustředit se jen a jen na to podstatné, na to, co lidstvo může vést ke skutečnému polepšování a dobru.
Bylo by krásné, kdyby šel život od jedné zábavné akce k druhé, kdybychom se ze všeho nejvíce zajímali o videoukázky, fotky a radosti, které takový život přináší. Bohužel, realita je jiná. S upřímnou vzpomínkou a soustrastí myslím na ty, kteří v těchto dnech či jindy prožívají své bolesti a držím jim palce, aby je alespoň částečně dokázali překonat. Nikdo se svým bolestem nevyhneme, na každého z nás číhají... Dnes není dobrý den na jakékoliv jiné zprávy.
RB