Odhalení desky

Nádherně teplá brzká rána se zdají pryč, stejně jako pomalu se loučící léto, stejně jako prázdniny, stejně jako myšlenky na dovolenkové plánování. Čas prostě běží dál, a člověk se těžko vrací k tomu, co bylo, byť mnohdy nejde ani o rozdíl měsíců či roků, ale třeba jen hodin.

Jak navrátit třeba atmosféru včerejší krojované děkovné pouti na Antonínku? Vždyť už dvě hodiny po ní Antonínek téměř osiřel, seděl jsem před jeho oltářem s nádherně vyzdobeným ovocem a zeleninou, ještě jednou si procházel místa kolem dopoledne odhalené pamětní desky Joži Uprky, stále v uších slyšel muziku Danaje s Magdou Múčkovou, ale co naplat - všecko už to byla minulost.

Bohužel - a tím bych se chtěl tady na stránkách začít vracet ke skončenému víkendu - minulostí je už také život Jana Haluzy, o jehož smrti jsem se dozvěděl včera. Pan Haluza byl čestný, odvážný a statečný muž našeho kraje, a je škoda, že média v souvislosti s jeho smrtí vzpomínají nejdříve to, že byl jediným trenérem legendárního atleta Emila Zátopka. Web televize Nova dokonce píše, že "smutná zpráva dnes zasáhla atletickou obec." To není celá pravda, jsem přesvědčený, že jeho smrt zasáhla každého slušného člověka v naší zemi...

A kdybych chtěl navázat na Antonínek, jestliže jako křesťané hledáme vzory v daleké minulosti u mnohých svatých, pan Haluza byl takovým vzorem, a to zcela přítomným a současným - celým svým životem, skutečným životem v pravdě, ve kterém se nikdy před nikým nehrbil, za každých okolností žil slušně a tak se choval i k druhým lidem. Bude nám velmi chybět, takových lidí je strašně málo. Rozloučení s ním je dnes, v pondělí, od 14.00 hodin v Moravském Písku.    

Několik aktuálních článků, které informují o jeho smrti, si můžete přečíst TADY ... 

Tak, a nyní pojďme na samotný Antonínek, zastavme se na dožínkové děkovné pouti, postůjme před pamětní deskou Joži Uprky. 

Jako první videoukázku jsem natočil Magda Múčkovou při jejím včerejším hraní a zpívání. Přišlo mi to symbolické, Magda  Múčková - Uprková je totiž pravnučkou Joži Uprky, a já cítil dojetí, když jsem poslouchal v jejím provedení nádhernou písničku Maléru, maléru. Písničku si můžete poslechnout tady na videu, ale nabízím vám i možnost slyšet i ve studiovém provedení TADY. Mimochodem, myslím, že v takovém provedení zazněla i ve vynikajícím dokumentárním pořadu České televize, který byl celý o životě Uprky a paní Múčková tímto pořadem provázela. Velmi ten pořad doporučuju, v něm skutečně obživly některé obrazy, které Uprka namaloval! Ale zpět na Antonínek. Mezi nejpěknější okamžiky patřil ten, kdy Magda Múčková soukromně děkovala za sebe a celou rodinu autorovi desky Otmaru Olivovi za to, jak se zhostil právě role toho, kdo vzpomínku na jejího pradědečka vytvořil.  

...  Co k samotné pamětní desce? Natočil jsem včera videorozhovor se starostkou Blatničky Jarmilou Hruškovou, z něhož se můžete dozvědět nejdůležitější informace. Hodně lidí se mě ptalo na cenu této desky, tedy, ta je přes 300 tisíc korun. Samozřejmě, jak je v našem kraji, stejně jako jiných zvykem, už i včera na Antonínku jsem slyšel poznámky typu, že to je nějak veliká cena, že ta výrobní byla určitě několik desítek tisíc a podobně. Podobně někteří lidé nesouhlasí s tím, že deska je instalována přímo na kapli a argumentují tím, že, jak jsem včera slyšel, "Uprka žil život umělecký", a na posvátné místo nepatří.

Někteří se možná na mě budou zlobit, že tady připomínám i kritické názory, ale myslím, že většina čtenářů má i proto tyto mé stránky ráda, že zaznamenávám různost názorů, tak jak je slyším. A ještě můj názor k ceně i onomu uměleckému životu. Cenu posoudit nedokážu, byl jsem ale u odlévání a vím, že výroba není nijak jednoduchá. Nemluvě o ceně umělecké, protože Otmar Oliva je jistě autorem velmi ceněným. A pokud jde o Uprkův život a místo přímo na zdi kapličky? Jistě, možná by se daly najít jiné možnosti, možná by mohlo vzniknou někde na Antonínku místo, které by připomínalo další, kteří Antonínek proslavili nebo se podíleli na jeho existenci, ale myslím, že není třeba se nad umístěním přímo na kapli pohoršovat. Kromě toho pamětní deska jistě Antonínek ještě víc zpopularizuje a tím i umožní, aby jej objevovali další poutníci.    

Pojďme ještě na chvíli na samotnou dožínkovou děkovnou mši. První se podívejte na samotné procesí, zachytil jsem ho od začátku až na konec, jen ministranti a muzikanti se mi do něj "nevešli", začal jsem točit o pár vteřin později...

Od toho vnějšího, od krásných barevných obrázků pojďme k tomu podstatnějšímu, tedy ke slovům, která včera zazněla. Chtěl bych vzpomenout obě včerejší kázání, tedy to, které měl arcibiskup Jan Graubner i to, které znělo z úst P. Miroslava Reifa z Ostrožské Lhoty.  

P. Reif mluvil o kříží, o jeho symbolice, ale také o křiži, kteří lidé obrazně nesou v podobě svých starostí a trápení. "Život sám přináší nejrůznější kříže, nikdo se jim nevyhne, a jde o to, jak si s nimi poradit," kázal mimo jiné kněz. "Když chce někdo získat lidi do nějaké strany, začne vyjmenovávat, jaké výhody jim to přinese. A lidé ziskuchtiví, toužící po kariéře, se hned hrnou a hlásí se k němu.  Ježíš tak nejednal. Těm, kteří ho chtěli následovat, říkal, že musí vzít na sebe každodenně svůj kříž a jít za ním."

Při svém kázání se přitom zamýšlel nad tím, jak mnohdy největší lidská díla vznikají z velkého lidského utrpení. "Člověk není nejhodnější tehdy, když se mu všechno daří, tehdy podlehne mnohdy blahobytu, stane se mělkým a povrchním. Mnohý dozraje až tehdy, když ně něj dolehne nějaký kříž," povídal P. Reif a nabádal přítomné, aby zvládali své "kříže", aby do nich nekopali a neodhazovali je, ale "aby je přijali, trpělivě nesli a přetavili svou bolest jako perlorodka v krásnou perlu".

A arcibiskup Graubner?  Ten si ke kázání vybral téma svobody, která si řídí duchem a ne tělem. "Aby byl člověk šťastný, nestačí, když dostane jen tělo, co potřebuje. Důležité je, aby dostal i duch, co potřebuje.  Někdy se zdá, že to jde proti sobě, že se to hádá, tělo chce něco, a duch něco jiného, ale dejte přednost duchu před tělem, je to důležité," vysvětloval věřícím. „Člověk musí umět sám sobě poručit, aby sám sobě vládl. Člověk,  který je tažen pouze svými pudy, jenom tím, co se mu chce a co se mu nechce, ten není svobodný, ten je otrokem," mínil arcibiskup a vyzvedl takovou lásku, která není jen citem, ale také vůlí. "To je ten člověk, který si umí poručit, a chce dobro druhého věrně a vytrvale."  

Když by chtěl člověk vnímat kázání takto přepsané na internet, měl by si představit také atmosféru, jaká jej doprovázela. Proto ještě videoukázka, kterou jsem včera natočil při zpívání věřících...

Tolik alespoň stručná zmínka o kázání, a pojďme se ještě na chvíli touto fotkou pozastavit u Joži Uprky a pamětní desky, kterou na fotce vidíte.

Při odhalení se každý snažil nějakým způsobem vybrat něco z jeho života, ale udělejte si, prosím, názor sami, seznamte se s knížkami, které o něm vyšli, zajděte se podívat na jeho obrazy. Zejména, když to máte jen kousek, do železáren ve Veselí nad Moravou, odkud se sbírka obrazů Joži Uprky a dalších spřízněných malířů bude stěhovat do Uherského Hradiště.

Možná bych na tomto místě vzpomněl konec života známého malíře, jak ho například zaznamenává Antonín Mička v knize, v níž se věnuje horňáckému školství i osobnostem, které měly k Horňácku vztah. Tam je zaznamenané úmrtí Joži Uprky 12. ledna 1940.

"Večer si ještě nechal donésti čtyřměsíčního vnuka Joženku, pohrál se s ním a polaskal. Tep byl nitkový, sotva hmatný... Hladíme Mistra, a dodávám klidu i odvahy nešťastným příbuzným, kteří se snaží zachytit rukama poslední teplo unikající z rukou tatíčkových. Těch rukou, které stvořily tolik krásy a zachytily mizející poklady!" cituje autor knihy profesora Františka Pavlicu, osobního lékaře Uprky. A doktor Pavlica také popisuje rozhloučení s malířem, v Hroznové Lhotě.

"Mistr byl přenesen do ateliéru. Naposled spočinul ve své dílně, v níž tak rád pracoval a v níž vytvořil tolik krásy. Ateliér jev takovém stavu, jak je Mistr opustil uprostřed práce - vše netknuto. Gajdy visí nad stolkem, jen je pověsit muzikantovi na rameno a za chvíli by byl gajdoš na plátně. Kazeta s barvami je otevřena, tucty štěců položeny vedle a přes paletu je uvázán flór, " vzpomíná a všímá si mnohých věnců od vysokých úřadů, umělců, básníků, přátel, ctitelů, městských rad a spolků... "V Hroznové Lhotě se shromáždilo tolik lidu, že veškeré prostranství kolem kostela, Mistrovy vily i silnice vedoucí do Kněždubu byla zaplněna davy, které se s největším malířem Slovácka přišly rozloučit," pokračuje s tím, že rakev byla na konci Hroznové Lhoty položena na katafalk a pár těžkých koní se vydal směrem do rodného Kněždubu - tam se můžeme památce Joži Uprky poklonit dodnes.     

A nakonec - jak jinak, několik fotek krojovaných. Včera jsem si představoval Jožu Uprku, jak se prochází po Antonínku, hledá krojované a pak přemýšlí, koho svým štětcem zachytit. Aniž bych mu chtěl do jeho řemesla "fušovat", několik námětů jsem si dovolil "nahodit" ...

Určitě se budu k Antonínku i k Uprkovi vracet,  mám další fotky i videukázky, jen nemám bohužel čas, proto přemýšlím, čím se nyní rozloučit. Jsem přesvědčený, že mnohým z nás, kteří žijeme v této části převelikého přelidněného světa, bije v našem těle srdce, které cítí pohlazení vždycky, když navštívíme poutě na Antonínku, stejně jako když si prohlížíme obrazy Joži Uprky. Z této duchovní radosti a krásy byl a je tvarován náš život, toto jsou přece naše kořeny, toto je zem, na níž jsme se narodili a do níž budeme pochováni, a je na každém z nás, abychom čas mezitím naplnili - přes všechna naše pochybení - láskou a citem k lidem kolem nás.     

Mějte se hezky, vážení čtenáři ...

RB