Když píši na tyto stránky nějaké články, často myslím na to, jakým způsobem budou vámi čtenáři přijati. Občas se skoro budím hrůzou, protože myslím na to, jak se můžou naše nálady či názory míjet, skoro bych řekl, že se míjejí hodně a ještě víc, jelikož já přizpůsobuji své psaní hodně tomu, jak se právě cítím. Můj text tedy přímo z této nálady vychází, nálada si "najde" svůj text a sepíše ho.

Jenže, co vy? Vy si mé články podle nálady vybírat nemůžete, otevřete prostě stránky v jakémkoliv ranním, denním či večerním rozpoložení, začtete se do mého psaní a už to začíná skřípat, drolit, vrzat. "Co to zas píše, zbláznil se definitivně nebo ještě dostane rozum?" vzpírá se vaše nálada číst to, co jsem já ve zcela jiné náladě vyplodil. Nakonec si říkám, že mě ale vezmete na milost, že občas nad mými texty mávnete rukou, pošlete mě ke všem čertům, zasmějete se za mými zády, ale nakonec vám to nedá, kliknete opět na stránky a dáte mi šanci, abych se s vaší náladou přece jen potkal. Můžu vám slíbit, že se o to budu pokoušet...

Moje dnešní "psací" nálada je klidná, vstřícná, pomalá, "neinfarktová", prsty po klávesnici neběhají, spíš přemýšlím nad dnešním dnem, lidmi, které jsem potkal, nad tím, o čem jsme spolu mluvili. Toto vzpomínání mi přináší radost, aniž bych potřeboval vyklepávat písmenka a rychle s nimi utíkal na web. Není proč, můžou počkat, nechci vám psát nic akutního ani horkého.

I když - jedna informace, zrychlující puls, by se našla. Dnes jsem poslouchal povídání o chování senátorky Doupovcové a jejího okolí. Bylo to povídání nijak potěšující, bohužel jen potvrzující to, co platí o mnoha regionálních politicích. O politicích, kteří se naparují, kteří si myslí, že se bude psát, tak jak oni chtějí, že oni budou diktovat, jaké informace se ke čtenářům dostanou.

A tak senátorka Doupovcová, žena zatím nepříliš výrazná a bez zkušeností s médii telefonuje do médií, jak mohli dát páni redaktoři do novin tu a tu její fotku, a její "pobočník" udílí dlouho trvající rady, co a jak se má a nemá o ní psát, když ONA je teď ta důležitá persona. Já v takových situacích doporučuji nahrávat rozhovory s takovými pobočníky či "politiky" a poté je bez krácení předkládat čtenářům. Ať vědí, kdo spolurozhoduje o jejich osudech, kdo se začal naparovat, přestože jeho hlavní čin spočívá mnohdy v získání správné stranické legitimace. Toto chování mnohých politiků je strašlivé neštěstí, jejich touha filtrovat informace, které se mají dostat ke čtenářům-voličům, nezná hranic.

Marně se těším, že jednou přijde politik (znáte takového?), který zavolá do redakce a bude mít nekompromisní přání: "Pište o mně svobodně a odvážně, hlídejte mě, a pokud něco špatně udělám, hned to napište, protože to je nejlepší způsob, aby mně nezačal růst hřebínek a nezačal dělat blbosti! Vaší kritiky, připomínek i námětů, co bych mohl dělat lépe, si vážím! A tady máte můj mobilní telefon, volejte nebo posílejte sms zprávy kdykoliv, jestliže budete mít kolem mé osoby nebo mé práce jakékoliv dotazy, ptejte se, je to nejlepší způsob, jak zabránit možným nejasnostem a zároveň sdělovat voličům maximum informací! Dyť svou práci dělám pro ně!"  

Bohužel, často platí, čím menší politik, tím jeho touha po kontrole je větší, když je na menším úřadě, dokáže si ještě psaní o své osobě pohlídat, horší je, když už dostane krajské či dokonce celorepublikové choutky. To už se nedají informace a novináři kontrolovat, většinou se někde šikovně schovává, aby se o něm moc nepsalo. A když pak dojede do svého regionu - voliči, pos.... Pardón. Voliči, posaď se na zadek, přijel NÁŠ Franta nebo NAŠE Máňa, stavte slavobrány, pečte kačeny, noste koláčky, otvírajte flašky!!! Někdo nám ty dotace mosí zařídit!!! A né, abyste o NAŠEM Frantikovi nebo NAŠÍ Mařence napsali něco špatného do novin!

Tak vidíte, dnešní psaní je příkladem toho, kdy písmenka si jdou svým směrem a tempem, bez ohledu na mou náladu, která je taková nějaká pohodová. Svým způsobem mám k senátorce Doupovcové i mnohým jiným politikům neutrální postoj, nevyvolávají ve mně žádné impulsivnější reakce, dokonce jim fandím, jen mě rozčiluje ta neukojitelná touha myslet si, že k politice a moci patří také moc nad tím, jaké informace "řadový" člověk může dostat a jaké už dostat nemůže.

Setkával jsem se a setkávám se s touto touhou prakticky všude - v parlamentu, na radnicích i tam, kde se někdo naparuje a kontroluje, přestože má pod sebou tak maximálně jednoho podřízeného. Pocit moci je opravdu pěkná potvůrka. Ovšem pozor - netýká se jen politiků! Tady na Slovácku (ale samozřejmě i kdekoliv jinde) má mnoho veřejně známnějších lidí pocit, že se o nich musí psát jen krásně a "radostně".... Jen mě vždycky překvapuje, jak si to mnohde lidé nechávají líbit a maximálně tak reptají proti různým nepravostem v anonymních diskusích na internetu... 

Je to možné? Opravdu jsem chtěl psát dnes o něčem jiném, o něčem mnohem příjemnějším! Během dne jsem totiž potkal několik lidí, kteří mluvili s nadšením o své práci a s láskou (ano, opravdu s láskou) mi povídali o svém vztahu k rodnému kraji či řemeslu, které ovládají. I teď je mám v duchu před sebou, přemýšlím nad jejich povídáním a těším se, až vám je přiblížím. Snad se trefím do vaší nálady...

RB