Takto jsem

"Vy jste pan Bartoníček?" zeptala se mě nečekaně žena, se kterou jsem se potkal minulý týden úplnou náhodou na úplně náhodném místě. Kdo by to řekl, že v Kuželově u "větráku" zažiji takové setkání, nad kterým budu přemýšlet ještě po týdnu. 

Tedy, vyrazil jsem o dovolené právě na kuželovský kopec, a zrovna, když jsem se "Vyšplhal" pořádně znavený na vrcholek, začalo pršet. Nezbývalo mi, než požádat o střechu nad hlavou v domku, který patří k veleznámému mlýnu a slouží jako zázemí pro průvodcovskou službu. Pro zajímavosr dodávám, že je vedený jako památkový, prakticky od počátku minulého století až do sedmdesátých let minulého století v něm žil poslední mlynář, který na tomto mlýně žil. "Když si koupíte lístek na prohlídku, tak se tady schovat můžete," pravila v dobrém rozmaru paní od pokladny, čímž mě nepřímo posadila k ženě, o které vám chci napsat pár řádek.

Déšť venku se zdál na delší dobu, takže jsem se od ženy, která se mě zeptala na jméno, dozvěděl, že je ta a ta, nebydlela od mého domu daleko, ale teď už tam nebydlí. "Odstěhovala jsem, v domě zůstaly naše dvě dospělé dcery s manželem," vysvětlila mi a já v sobě ucítil jakousi nesympatii vůči ní. Jak mohla opustit své dcery, jak se mohla odstěhovat, proč odešla pryč?" ptal jsem se sám sebe, abych se brzy přesvědčil o tom, jak není vůbec dobré dělat rychlé soudy, natož dělat soudy nad člověkem.  

Povídala dál, povídala, že se odstěhovala do svého rodného domu, kde má nemocnou matku, o kterou se stará, mluvila o svých dcerách, z nichž obě mají přes dvacet.  Jsem zvyklý jako novinář pokládat často otázky, ale tady jsem nevěděl, jestli vůbec nějakou položit. Zeptat se, proč se takto odstěhovala? Proč opustila své dcery a manžela? Jak může být rodina takto rozdělená?!

To všechno mi vrtalo hlavou v tom starodávném domku u kuželovského větráku, na to všechno jsem se chtěl zeptat, ale nevěděl jsem, jak na to. Nemlčel jsem sice, vyprávěl jsem jí o tom, že jsem ji vlastně nikdy neviděl venku ani na žádné akci, že si jen zběžně pamatuji její dcery, které jsou moc hezké, že malinko znám i jejího manžela, ale také jsem ho prakticky nikde nepotkával. Řeč tedy nestála, ale to nejpodstatnější mi zůstávalo záhadou. Proč? Proč žije jinde než její dcery a manžel? 

"A vy jste jako odešla z domu, kde jste jako rodina žili?" pokusil jsem se nějak kostrbatě formulovat otázku a měl jsem štěstí, že moje náhodna společnice v besedě byla velmi otevřená, vstřícná i milá. "On si našel mladou milenku, tak jsem odešla," odpověděla napřímo a nakonec mi řekla, že na takovém výletě je vlastně poprvé. "Nikdy jsem na něco takového neměla čas. Nikdy jsem nikde s manželem nechodila. U nás se stále pracovalo, měli jsme docela velké hospodářaství. Vdala jsem se do rodiny, kde jsem to nikdy neměla jednoduché, jeho matka mě nikdy pořádně nepřijala...."

Poslouchal jsem její povídání, které mi znělo v uších i poté, co déšť přestal a já si sedl pod větrák, od kterého je ten nejkrásnější pohled na celý kraj. Myslel jsem na to, jaké to je, když má někdo stejný či podobný osud jako tato žena, která svým věkem překročila čtyřicítku. Je to zvláštní, nelehké období života, člověk ví, že má zřejmě za sebou nejlepší roky svého života - pokud to tedy jsou ty nejlepší roky. Ale měly by být - vždyť člověk má v těchto letech nejvíce sil, nejvíce plánů i snů, nejvíce nadějí i šancí je naplnit. A může být v celém životě něco krásnějšího, než roky, kdy potkáme v životě toho nejúžasnějšího, nejskvělejšího, nejlepšího a nejmilejšího, zamilujeme se do něj, žijeme s ním pod jednou střechou, milujeme ho, těšíme se na děti, radujeme se z jejich narození a přítomnosti?

Jenže, jaké to je, když toho období skončí? A jaké to je, když takové období prošvihneme? Možná to je jako po skončení prvního poločasu ve fotbale. Pokud se vám v něm vedlo dobře, těšíte se i do druhého poločasu a víte, že jistě v sobě ještě najdete spoustu sil. Ale co když prohráváte velkým rozdílem? To se vám třeba už do tohoto druhého poločasu ani nechce nastupovat, přehráváte si všechny ty dosavadní průšvihy z prvního poločasu a víte, že bude těžké najít síly, abyste ten nepříznivý stav korigovali nebo třeba dokonce otočili. 

Vracím se ve vzpomínkách na kuželovský mlýn a k onomu setkání i dnes. Možná je to tím, že jsme se nerozloučili, protože po dešti já ještě spěchal na prohlídku mlýna, zatímco ona už měla prohlídku za sebou a po dešti rychle odjela. Kdybych měl tu možnost, popřál bych jí z celého srdce všechno dobré. Kdoví, jaký ji čeká druhý poločas. Snad bude mnohem lepší než ten první. Moc bych jí to přál.   

RB