Přehled fotografií

Když píšu v sobotu večer tyto řádky, zrovna probíhají minimálně dvě "folklorní" akce, na kterých je pořádně narváno - Večer legend v Uherském Brodě a Beseda s Martinem (Hrbáčem) v Kostelanech. Nepochybuji, že obě akce jsou velmi zajímavé, na obou bude znít opakovaně potlesk, na obou určitě kápne i nějaká ta slzička dojetí. Na obou bych si přál možná i být, ale nakonec jsem přešťastný, že jsem jel úplně jinde - někde na konec světa, do "prachobyčejné" dědiny na akci, které ani nezněla tak honosně jako dvě předcházející. Jmenovala se Sáharské vzpomínání.

Určitě se o tomto vzpomínání rozepíši svým stylem do Časopisu Ostrožska a Horňácka, určitě se k němu vrátím i tady na stránkách, teď chci tady stručně napsat něco nudného a spíše "intelektuálního". Rád bych napsal, že právě onu třetí akci považuji za mnohem a mnohem důležitější než předcházející dvě, že se budu snažit maximálně snažit, abych podstatu oné třetí akce šířil co nejvíc a také upozorňoval, proč je tak nesmírně důležitá.

S každým dalším měsícem mám stále silnější pocit, že o budoucnosti Slovácka (promiňte mi takto honosný výraz) se rozhoduje právě v takových dědinách a na takových akcích, jaké jsem byl přítomen v Nové Lhotě. Právě totiž tam nežijí žádné "legendy" ani žádní přeslavní "Martinové", ale pro mnohé "jen" obyčejní lidé, kteří bojují za to, aby tradice, folklór, vztah k předkům, duch pospolitosti atd., aby toto všechno nezhynulo, aby děti definitivně neskončily u počítačů a jejich rodiče u televize. Považuji za obrovsky důležité, aby právě úsilí těchto "obyčejných" lidí získávalo stále větší podporu, protože jinak nám opravdu nezbude nic jiného, než tleskat stále dokola legendám - dokud nám tyto legendy neodejdou na onen svět.

Vidíte, teď mě napadá, že já tady něco komplikovaně smolím a ještě jsem vám vůbec neřekl, cože v té Nové Lhotě bylo. No, možná nic pozoruhodného. Několik chlapů a ženských se obleklo do krojů, nechali si přistavit koně s vlečků, do vlečky nasedli, odjeli na kopec za vesnicu, tady chlapi porazili jeden strom a nařezali ho, zatímco ženské zpívaly. Potom si udělali oheň, pojedli slaninu s chlebem a zase odjeli dóm. Nebo spíš na kulturák, kde hrála cimbálovka. Tož, a to je všecko. A teď mně řekněte, co ten Bartoníček na tom vidí. A proč nám "haňá" naše legendy.

Ten Bartoníček je prostě podivín. Pořád vidí před sebou několik lhoťáckých dětí, které sedí s těma chlapama a ženskýma na voze, jedú z celé akce už domů, slunko padá k zemi, prohlížejí si nádhernou krajinu kopců a údolí, a do toho se jedno z dětí ptá učitelky na voze: "Paní učitelko, kdo byli ti Sáhařené?".

A Bartoníček, ten starý citlivka, je dojatý. Protože vidí, že celé to oblékání do krojů, nasedání na vůz, chození do kopce, rubání stromu, opékání, zpívání, mělo svůj smysl. Sáhařané byli děcka vaši dědové a pradědové, sem do kopců jezdili za dřevem, tady ve svých přetěžkých životech hledali v chudobném kraji živobytí, dřevo byla jejich záchrana, z něho dokázali díky své zručnosti dělat pěkné věci, které potom naložili na vůz a jezdili po kraji prodávat. A vraceli se občas i šťastní, věci prodali a někdy i vůz, šak si dokázali udělat druhý. A když už vysoko do kopců chodili za práců, dokázali se také zastavit, zazpívat, pobavit. Vy neznáte, co si vaši dědci a pradědci zpívali? Tak si nějakú zapíváme. A děcka hledijú, přes počítač sa možú dozvědět o světě všecko, ale že by bylo něco zajímavého aj u nich doma?

Bartoníček už nesedí na voze, už sedí v autě, veze sebou "stopařku", a ta mu vypráví, jak se snaží přes vzpomínky na předky, přes tradice, přes zpívání, probudit v Nové Lhotě život, vyvolat zájem dětí, přivést je k zájmu o vše, co by mohlo obohatit jejich život. V Nové Lhotě už chodí do školy pouhých dvacet dětí, první až pátá třída, pro starší musela být škola zavřena, žáci jezdí do Velké. Ale do folklorního kroužku chodí dvanáct dětí, dvanáct? To je přece paráda! Zrovna teď jim obec zaplatila dva dny pobytu mimo vesnici, kde se děti mohly věnovat zpívání, tančení, hrám. Myslíme si, že takto pomožeme děckám aj životu ve Lhotě, slyšel jsem dnes několikrát vysvětlení. Chvála takovým radnicím! A chvála takovým učitelkám!

Když jezdím po Slovácku, snažím se právě s učiteli mluvit co nejvíce. Právě na nich totiž záleží možná víc než kdykoliv dřív, jaké budoucí Slovácko bude. Jaké budou dnešní děti, jaký vztah ke svému kraji i rodičům budou mít, co dobrého "pochytí" z života, který byl tady před nimi. Ne, nezapomínám na rodiče, vím, že oni jsou pro své děti nejdůležitější, ale zároveň stále častěji slyším, jak rodiče prostě na své děti už čas nemají. A tak jsou tady právě učitelé.

Samozřejmě, velmi rozdílní. Ty rozdíly jsou obrovské. Ale právě dnes, ale i někdy jindy mám to štěstí mluvit s učitelkami (bohužel, učitele téměř nepotkávám), na kterých okamžitě vidíte, jak je jejich práce těší. Jak třeba s dětmi zpívají, malují, připomínají různé tradice, chodí do přírody, vymýšlejí všelijaké zajímavé věci, třeba o rodné obci, kraji, rodácích. Tady je potřeba největší podpora!!! Zrovna dnes jsem si četl, jaká další blbost-film byl natočen. A já si hned představuju desítky a stovky milionů, která tady byly vyhozeny do luftu, místo aby šly třeba na práci s dětmi. Pro učitelky, pro vedoucí, prostě pro každého, kdo se věnuje dětem podobně jako tady na konci světa, na Horňácku, v Nové Lhotě.

Tady i jinde žijí "moji" lidé, moji hrdinové, moje "celebrity", hvězdy našeho Časopisu Ostrožska a Horňácka i těchto internetových stránek, lidé, kvůli kterým má smysl psát i fotit.

RB

Ps. Na své cestě jsem potkal několik zajímavých lidí, rád jim naslouchal a fotil je, případně si s nimi domlouval další setkání. Budu se snažit vás s nimi, a především s tím o co usilují, seznámit...