Přehled fotografií

Následující článek vznikl původně pro Slovácké noviny, kde by ale nakonec měla vyjít v pátek podstatně kratší verze. Text v původním znění a délce tedy dávám sem na stránky, snažil jsem se v něm zachytit atmosféru ze dvou akcí ve Slováckém muzeu, navíc na konci článku najdete pozvánku na třetí akci muzea. Tu bych vám rád opravdu doporučil, uskuteční se teď v pátek od čtyř odpoledne a týká se představení jedné knihy i besedy o historii Uherského Hradiště.

Co se týká psaní pro Slovácký deník, budu vám vděčný za připomínky, redakce mě oslovila, jestli bych pro ně nepsal něco ve stylu sloupečků a nyní hledáme tu nejlepší formu pro jejich psaní. Měly by se týkat především Slováckého muzea, ale okruh témat může být mnohem širší. Jsem zvědavý, co řeknete prvnímu pátečnímu "sloupečku" i jeho velkému zkrácení, snažil jsem se v něm načrtnout určitou náladu z jednoho setkání, konec by měl zůstávat takový nedopsaný, nedořečený, aby spíš působil na čtenáře a ti si článeček nesli ještě chvíli v sobě. Zajímavost nakonec - sloupečky by měly mít stejný název jako tyto stránky. 

Tak a teď už k původnímu článku:

O zručnosti i fantazii        

Venku byla už tma, lidí v ulicích Hradiště ubývalo, v parku před Slováckým muzeem pokuřovalo a posedávalo kolem lavičky několik nedospěláků, kteří občas natahovali krky k oknu muzea, ve kterém se svítilo, dívali se dovnitř a pošklebovali se. Měl jsem chuť pozvat je dál, mohli se přesvědčit, že muzeum vypadá zajímavě i zevnitř a navíc mohli nahlédnout do světa, který se jim zdá spíše k pousmání. Nakonec jsem je ale nechal venku a vstoupil sám.

Šel jsem se podívat na kurz výroby panenek z kukuřičného listí, začal před čtrnácti dny a bude pokračovat každý druhý týden až do března příštího roku. Zaklepal jsem, vešel do místnosti a hned mě čekalo první překvapení. Tolik žen bych nečekal! Kolem stolů jich sedělo snad dvacet, hlavy měly skloněné a rukama „bojovaly" právě s kukuřičným listím.

Dal jsem se s nimi do řeči, zajímalo mě, odkud přijely, co je na kurzu lákalo, co by si rády vtvořily. A slyšel jsem různé odpovědi. „Chtěla bych si udělat radost a sama si vyzdobit vánoční stromeček... Strašně se mi líbí ruční práce... Člověk si tak odpočine od běžných starostí... Třeba se to hodí, kdybych byla bez zaměstnání... Ráda bych udělala dárečky pro blízké...," říkaly mi ženy z Babic, Bílovic, Korytné i Uherského Brodu.

Pro všechny byla vzorem jejich lektorka, paní Františka Snopková, za kterou každou chvíli chodily, nehotové figurky jí svěřovaly a zvědavě nahlížely, jaká krása z nich pod jejíma rukama vzniká. O paní Snopkové jsem v minulosti několikrát četl, všude se psalo, jak získala od města Uherské Hradiště cenu za uchování a rozvoj lidové umělecké výroby, nikdy jsem s ní ale osobně nemluvil. Přisedl jsem si tedy k ní, pozoroval ji a občas vyrušil otázkou. Paní Snopková není ten typ, který, když spustí, tak mluví a mluví, spíš je chvilku ticho, prsty kouzlí s kukuřičným listí a teprve pak odpoví. O to zajímavější odpovědi ale uslyšíte.

Poslouchal jsem příběh ženy, pro kterou se ruční práce staly něčím, co ji naplňuje a bez čeho nemůže být. Začala nenápadně, když byla na mateřské dovolené, šla se zeptat na práci na tehdejší Ústředí lidové umělecké výroby, a tak se dostala ke kukuřičnému šustí. Následovalo mnoho a mnoho pokusů než získala zručnost, díky které se vypracovala v uznávanou osobnost. Tady by její příběh mohl končit, ale tento příběh má také svou druhou stránku, která už tak vidět není. „Dělám mnoho hodin denně, soboty, neděle, je to nezaplacená práce, než je například panenka hotová, musí projít mnohokrát rukama," povídala mi paní Snopková a vzpomněla i svou rodinu. „Když vidí, že mě tato práce velmi těší a naplňuje, snaží se mi pomáhat."

Zajímalo mě, jestli má čas na odpočinek, co ráda dělá ve volném čase. Tady se paní Snopková poprvé rozesmála. „Co vám mám říci? Já se vlastně pořád hrabu v kukuřičném listí. A když jdeme třeba někde na výšlap do přírody, přinesu si plný batoh věcí, které využiji při své práci, zajímavé dřevo, mech, rostlinky," slyším její odpověď. „Teď jsem zrovna objevila ve Zlíně v jednom parku velké kloboučky od žaludů!"

Shodou okolností jsem před návštěvou kurzu zašel na jiné místo Slováckého muzea. V galerii probíhá hojně navštěvovaná výstava betlémů, občas tam můžete zastihnout některé autory při práci (jejich seznam najdete na internetových stránkách muzea). V úterý jsem si tam povídal s panem Zdeňkem Matyášem, řezbářem z Valašských Klobouků. A podobně jako u Františky Snopkové jsem slyšel vyznání člověka, který bez svých „figurek" nemůže být. „Když jsem někde s ženou, už sa nemožu dočkat až si rýpnu do dřeva. A když mě pak žena vidí spokojeného ve své dílničce, nezapomene prohodit: „Už je dušička v péří," vyprávěl mi pan Matyáš.

Řekli byste obyčejný listopadový den, sychraný, už mrazivý. Jenže stačí potkat zajímavé lidi, poslouchat je a najednou máte pocit, že jste neprožili žádný obyčejný den. Zvláště, pokud ho prožijete ve společnosti lidí, kterým se stala životním posláním zručnost a fantazie.

A pokud byste chtěli prožít takový den či podvečer vy, mám pro vás tip například pro dnešní den. Ve čtyři hodiny bude historička paní Blanka Rašticová ze Slováckého muzea představovat velmi zajímavou knížku s názvem Zmizelé Hradiště.  Přijďte ve čtyři hodiny do Muzejního klubu v hlavní budově muzea ve Smetanových sadech, všichni jste zváni, vstupné se neplatí, dostaví se první polistopadový starosta Uherského Hradiště i starosta současný. A co především - uslyšíte poutavé vyprávění paní Rašticové o historii kdysi královského města. 

RB

Ps. A abyste pořád nemuseli na stránkách číst jen mé články, rád bych vám dal odkaz na jiný dnešní článek. Týká se burčáku, prodeje burčáku. Určitě řeknete - blbost,  vždyť článků na téma prodeje nekvalitního burčáku bylo napsáno milion. Jenže všechny jsou na jedno kopyto, prakticky nikdy se člověk nedozví nic o lidech, kteří onen špatný burčák prodávali nebo dokonce vyráběli. Ovšem tentokrát Helena Vaculová napsala v MF DNES perfektní článek, kdy si dala práci a obvolala několik lidí, kteří dělali burčák hodně ředěný vodu. Takový článek si dejte, je velmi zajímavý i výborně napsaný! Velmi se mi líbí, že autorka šla po faktech a nespokojila se třeba s informací, že nějaký vinař zpochybńoval výsledek kontroly a tvrdil jí, že burčák ani neprodával. Právě toto je velký hřích novinařiny i v mnohem vážnějších věcech, někdo něco řekne, někdo jiný něco řekne, novináři obě citace otisknou a hotovo - tím práce pro ně končí, vymluví se na "objektivitu" a už peláší k otiskování dalších citací v dalších článcích.

Vychvalovaný článek je TADY. Jmenuje se nelichotivě: Moraváci prodávali v Čechách burčák říznutý vodou - půl na půl. No, k titulku bych možná malou výhradu měl, je až moc zevšeobecňující. Ale - přitáhne čtenáře! A o to jde v novinařině vždy nejvíc! :)