Už nikdy

Věřím, že většina z vás si tento týden všimla vzpomínkových akcí, které proběhly na památku 70. výročí osvobození největšího německého vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Sledoval jsem tyto vzpomínkové akce, ať už se uskutečnily u nás v Terezíně, nebo právě v Osvětimi a hlavou mi běželo spoustu otázek, se kterými vás tady nechci nyní obtěžovat.

Rád bych jen upozornil, že na šílené nacistické běsnění si vzpomenu pokaždé, když dnes vidím koholiv vyvolávat nenávist či nepřátelství vůči jakékoliv skupině lidí jakéhokoliv vyznání či barvy kůže, stejně jako když vidím, že někdo má tendenci odtrkovat někoho, kdo je slabší či kdo má nějaké fyzické či psychické postižení. Je povinností každého slušného člověka zastat se každého, kdo je v takové menšině, protože právě ideologie nacismu, kterou postupně začaly vyznávat miliony lidí, musí být pro každého člověka tím největším varováním. Ve chvíli, kdy začneme vyznávat jakoukoliv kolektivní nenávist nebo nadřazenost vůči slabším, jsme na začátku cesty, která před nedlouhým časem (co to je v historii 70. let?) končila v nelidských plynových komorách.

Už několikrát jsem chtěl naší devítiletá Aničcce vysvětlovat tuto část historie, ale pokaždé se nakonec zaleknu - jak může dítě pochopit něco tak strašného, co jeden člověk činil druhému kupříkladu v koncentračních táborech? A jak moc se ten člověk změnil? Bojím se, že velmi málo. Stačí jiskřička nenávisti, pár šikovných populistů a neštěstí tady máme opět. Proto i naší Áni velmi často říkám: absolutně nikdy nechci vidět, že se posmíváš či ubližuješ slabšímu, nikdy nechci, aby si druhé lidi posuzovala podle toho, jak vypadají, jakou víru vyznávají, nebo jaké národnosti jsou, vždy měj svůj rozum a nikdy nejdi s davem.

Jen připomínám, že v komplexu všech osvětimských táborů zemřelo minimálně 1,1 milionu lidí (960 tisíc židů, 70-75 tisíc Poláků, 21 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců, 10-15 tisíc příslušníků dalších národností - Čechů, Slováků, Němců, Rakušanů, Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Francouzů, Jugoslávců...). Jde o oficiální údaj, ty neoficiální odhady však mluví o daleko větším počtu obětí. Je přitom nutné myslet na to, že po Židech či Romech by nacisté zavraždili mnohé další skupiny lidí, včetně nás Čechů a vůbec Slovanů. Nechci mít nic společného s nikým, kdo dnes vyvolává nenávist, ať je to politik nebo "běžný člověk".

Nakonec ještě jeden odkaz, kde se můžete dozvědět spoustu zajímavých informací - TADY, prosím. 

RB 

Ps. Osvětim a nacismus tady vzpomínám i proto, že bych chtěl upozornit na internační tábor, který jsme měli u nás na Slovácku, konkrétně ve Svatobořicích - Mistříně. Dnes už se to bohužel moc neví, zdá se mi, že se o něm i strašně málo mluví, proto ho tady připomínám. A přidávám z následujících stránek i jeden článek o něm. 

Internační tábor ve Svatobořicích- Mistříně

V kronice naší rodiny, kterou napsal můj strýc, jsem vzpomněl i internační tábor v naší vesnici. Chtěl bych trochu přiblížit tento tábor. Myslím, že to součást historie, kterou bychom si měli mnohem častěji připomínat.

Když byl 27. 5. 1942 spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heindricha, v následně vyhlášeném stanném právu se rozpoutal zběsilý teror vůči českému národu. Jednou z forem teroru gestapa byla i Akce E (Aktion Emigranten). Během několika dnů bylo „úspěšně" zatčeno 1100 osob v Čechách a 800 na Moravě. Všichni postupně skončili ve Svatobořicích .Dnem 17. září 1942 byl totiž ve Svatobořicích u Kyjova zřízen internační tábor pod kontrolou brněnské tajné státní policie - gestapa.

Pro vězněné rodinné příslušníky emigrantů zřídili Němci od září 1942 do konce roku 1943 na území Protektorátu Čechy a Morava internační tábory v Dolním Adršpachu, Praze, Svatobořicích a Lutíně, částečně i v brněnském táboře ,,Pod kaštany." Jiný typ internačních táborů byl pro zatčené z politických důvodů. Jeden z nich byl zřízen v Nebušicích u Prahy, kde byly z hlediska okupantů soustřeďovány a uvězněny osoby s „politicky a kulturně nevhodnými" názory

Historie

Začátkem září 1914 zamýšlela rakouská vojenská správa postavit v Kyjově baráky pro haličské uprchlíky. Vojenská správa postavila kolonii vystěhovaleckých baráků na poli velkostatku hraběte Seilerna z Milotic. Baráky v počtu pěti jednopatrových zděných staveb a celkem dalších 15 budov po obou stranách silnice ubytovali v následujících letech přes 7 000 válečných uprchlíků z Haliče a Bukoviny, většinou židů, kteří se v Kyjově a okolí poté usazovali. Dále zde byli Ukrajinci a ukrajinští Rusíni.

Již počátkem roku 1920 se staly svatobořické baráky znovu předmětem dalších plánů ministerstva vnitra. Měli zde být internováni nepřátelští živlové ze Slovenska. Od ledna 1921 je objekt bývalého uprchlického tábora ve správě ministerstva školství a národní osvěty-pro ubytování brněnského starobince-chorobince a v menší části ministerstva veřejného zdravotnictví pro zřízení karantény pro vystěhovalce ze Slovenska. Kronika obce Svatobořice už v té době zaznam enala: přes zdravotní stanici v barácích odjíždí den co den každým vlakem mnoho Slováků do Ameriky, asi 100 lidí denně. Např. jen za rok prošlo vystěhovaleckou stanicí přes 15 tisíc osob do Kanady, Argentiny, USA, Austrálie a Chile. Za celou dobu trvání tohoto zařízení až do 31. prosince 1933 prošlo stanicí na 100 000 osob, což byla podstatná část ze čtvrt milionu vystěhovalců dvacátých let.

VZNIK TÁBORA VE SVATOBOŘICÍCH

Dne 17. září 1942 byl zde zřízen internační tábor pro dospělé příbuzné těch osob české národnosti, které za války uprchly do zahraničí. V průběhu září a října ukončilo gestapo v táboře kartotéku internovaných osob. Pro řadu vězňů byly Svatobořice jen přestupní stanicí do koncentračních táborů, ze kterých se již nevrátili Internační tábor ve Svatobořicích byl jediným svého druhu v okupovaných Čechách a Moravě. Měl dvě pobočky - v Lutíně (okres Olomouc) a v Bojkovicích (okres Uherské Hradiště).

Přechodně zde byli také internováni i Židé, osoby zatčené z rasových nebo politických důvodů a osiřelé děti po obětech nacismu. Židé měli v táboře nejkrutěj ší úděl, bydleli v nedostavěném baráku, v kruté zimě, spali na holé zemi, měli na sobě jen oblečení. Tábor pro ně byl jen přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů. Statečně snášeli sadistické mučení, zimu a hlad, neustálé prohlídky a nástupy, opakované ponižování a tvrdou práci. Postupně byli rozesláni do Terezína, Osvětimi a jinde.

Celkový počet vězňů, kteří prošli internačním táborem, byl 2 683 osob.

Podmínky v internačním táboře sice nedosáhly úrovně násilností a zrůdností koncentračních táborů, ale internovaní zažili i tak dost fyzického útlaku a hladu.

Hlavním velitelem internačního tábora ve Svatobořicích se stal ihned při jeho začátku fungování Franz Kaiser. Mezi četníky zastával pozici nadporučíka německého četnictva. Franz Kaiser se narodil jako František Císař v Havřicích u Uherského Brodu. Tím, že si vzal dceru významného člena gestapa v Brně, si ve své kariéře velmi polepšil - získal pozici velitele pro internační tábor ve Svatobořicích. Kvůli sňatku si poněmčil své jméno a otevřeně se přihlásil k podporování Němců, kteří okupovali Československo. Nesrovnalosti v hospodaření internačního t&a acute;bora a některé další delikty způsobily vyšetřování velitele Kaisera, který byl v listopadu 1943 nahrazen. Velitelem Internačního tábora ve Svatobořicích se stal poručík Bořivoj Schuster. Ten si již nepotřeboval své pocity méněcennosti kompenzovat na vězněných v táboře. Během té doby co on stál v čele tábora, se podmínky intervenovaných velmi zlepšily - lepší lékařská péče, více jídla a to nejen z balíků od příbuzných, menší psychický teror, možnost číst a uskutečňovat kulturní akce,atd. Bohužel i nadále chyběla internovaným svoboda a zůstával strach, co s nimi bude. Nejsmutnějším transportem bylo 50 dětí z pražské Jenerálky. Děti, které neměly rodiče. Děti sem byly přivezeny 14. dubna 1944 ve věku 2-16 let, děvčata a chlapci. Jejich rodiče byli popraveni v Mauthausenu za podíl na atentátu na Heydricha. Zde bydlely samostatně a pečovali o ně vybraní internovaní. Nacisté předpokládali u těchto dětí celkovou germanizaci.

Ve Svatobořicích a okolních obcích kolem tábora se našlo dost odvážných lidí, kteří doručovali po celou dobu do tábora balíčky s jídlem, dopisy příbuzných a tím se pro internované stalo jejich věznění snesitelnějším. Strach ze zatčení nezabránil mnohým lidem v podpoře internovaných. Nešlo jen o materiální pomoc, ale i o psychickou, která byla mnohdy důležitější než ta materiální. Nepomáhaly jen obyčejní lidé ze Svatobořic a okolí. Pomáhali i někteří četníci. Několik četníků bylo při pomoci chyceno a za trest odvezeno do koncentračního tábora. K jejich spisu gestapo připsalo „návrat nežádoucí„.

Proto právě těmto lidem posílali balíky obyvatelé Svatobořic a okolí. Jedna z internovaných - Kamila Ševčíková - vzpomíná : „V pozdější době jsme dostávali balíčky, ale nikdy jsem nevěděla, komu poděkovat, kdo je posílá. Ani při sjezdech, kterých jsem se zúčastnila, jsem se nedopátrala, kdo tuto akci zorganizoval a balíčky posílal."

Do tábora za prací dojížděli různí dělníci, ne vše si dokázali internovaní sami udělat. Dále se sem musely dovážet zásoby a stavební materiál. Tak se do tábora dostali i závozníci a řidiči z povolání. Tito lidé se snažili propašovat do tábora jídlo a to nejen své, ale i to co dostali od ostatních.

Takto na tuto pomoc vzpomíná Zdeněk Luley : „ Vzpomínám na civilní řidiče a závozníky, kteří vozili do tábora stavební materiál a pod sedadly nákladních aut měli nakrájené porce chleba. Rozdáváním těchto chlebů vždy hladovým vězňům bezprostředně ohrožovali svoje životy, neboť za jakoukoli pomoc vězňům byl nařízen trest smrti."

Internovaná Marie Votýpková vzpomíná:

„ Řemeslníci ze Svatobořic, kteří chodili pracovat do tábora, nám pronášeli ven korespondenci, přilepšovali nám potravinami a za pomoci českých četníků nám umožňovali i krátký pobyt na svobodě, kdy jsme se mohli v některém domě ve vesnici setkat s přáteli a příbuznými".

Ve Svatobořicích bylo internováno přes 330 rodinných příslušníků letců RAF, příbuzní armádního generála Ludvíka Svobody, generála Bočka, generála Karla Klapálka i rodiče hrdiny SSSR Otakara Jaroše. Uvězněna zde byla také matka generála Špačka, bývalého předsedy Československé obce legionářské, sochař Otakar Španiel, oba sourozenci Jiřího Voskovce a mnoho jiných známých osobností z oblasti vědy, umění a kultury té doby. Mezi internovanými vězni byla řada vynikajících umělců, skladatel Václav Kaprál, medailer prof. Otakar Španiel, sochař Julius Pelikán, spisovatelka Olga Košutová, prof. hudby B. Plicka aj.

Podmínky v internačním táboře sice nedosáhly úrovně násilností a zrůdností koncentračních táborů, ale internovaní zažili i tak dost fyzického útlaku a hladu Za působení v odboji či za pomoc internovaným v táboře němečtí okupanti zatkli několik Svatobořičanů.

Václav Kaprál - během své internace složil tzv. Svatobořickou mši, která byla složena pro vánoční období.

Mezi těmi, co uprchli před německou okupací, bylo i několik umělců. Známá trojice Jaroslav Ježek, Jan Werich a Jiří Voskovec volili také tuto možnost. Bohužel za útěk svého bratra pykali jeho sourozenci - JUDr. Prokop Voskovec a Adriana Voskovcová. Oba sourozenci nebyli zatčeni již během Akce E, ale až dva roky poté. Nacisté internovali sourozence až do konce války. Sestra Adriana se vrátila domů s podlomeným zdravím z pobytu v táboře a do čtyř let po propuštění na svobodu zemřela.

Přesto však objekty bývalého internačního tábora dostaly ještě v závěru roku 1949 nové obyvatele, kteří signalizovali již jinou dobu - objekt převzalo ministerstvo práce a sociální péče, které ho použila jako středisko pro demokratické Řeky. Dne 11. září 1949 se nastěhovali na baráky vojáci a vojačky řecké demokratické armády. Na hlavní budově byla jejich značka E. A. M. Bylo jich asi 500.

Ve Svatobořicích bylo internováno přes 330 rodinných příslušníků letců RAF, příbuzní armádního generála Ludvíka Svobody, generála Bočka, generála Karla Klapálka i rodiče hrdiny SSSR Otakara Jaroše. Uvězněna zde byla také matka generála Špačka, bývalého předsedy Československé obce legionářské, sochař Otakar Španiel, oba sourozenci Jiřího Voskovce a mnoho jiných známých osobností z oblasti vědy, umění a kultury té doby. Mezi internovanými vězni byla řada vynikajících umělců, skladatel Václav Kaprál, medailer prof. Otakar Španiel, socha Julius Pelikán, spisovatelka Olga Košutová, prof. hudby B. Plicka aj.

Podmínky v internačním táboře sice nedosáhly úrovně násilností a zrůdností koncentračních táborů, ale internovaní zažili i tak dost fyzického útlaku a hladu Za působení v odboji či za pomoc internovaným v táboře němečtí okupanti zatkli několik Svatobořičanů.

Václav Kaprál - během své internace složil tzv. Svatobořickou mši, která byla složena pro vánoční období.

Mezi těmi, co uprchli před německou okupací, bylo i několik umělců. Známá trojice Jaroslav Ježek, Jan Werich a Jiří Voskovec volili také tuto možnost. Bohužel za útěk svého bratra pykali jeho sourozenci - JUDr. Prokop Voskovec a Adriana Voskovcová. Oba sourozenci nebyli zatčeni již během Akce E, ale až dva roky poté. Nacisté internovali sourozence až do konce války. Sestra Adriana se vrátila domů s podlomeným zdravím z pobytu v táboře a do čtyř let po propuštění na svobodu zemřela.

Přesto však objekty bývalého internačního tábora dostaly ještě v závěru roku 1949 nové obyvatele, kteří signalizovali již jinou dobu - objekt převzalo ministerstvo práce a sociální péče, které ho použila jako středisko pro demokratické Řeky. Dne 11. září 1949 se nastěhovali na baráky vojáci a vojačky řecké demokratické armády. Na hlavní budově byla jejich značka E. A. M. Bylo jich asi 500.

Zajímavost: Z Kyjova mělo být původně židovské ghetto, ale okupanti dospěli k názoru, že postačí Terezín, když budou stejně tak rychle jako do něj posílat transporty dál na východ.

Ze vzpomínek Marie Votýpkové: „Vzpomínám na jednomyslné názory na politickou situaci mezi osazenstvem, na velká přátelství s ostatními vězni, na přesvědčení, že už nikdy nedopustíme, aby se cosi podobného dělo ve světě, na lásku k vlasti a uvědomění si, že jsme Češi, Moravané a Slováci a že budeme dál žít pro lepší život budoucích generací. S mnohými vězni si udržuji přátelství dodnes a setkáváme se ve Svabořicích při významných památných dnech a „Svatobořičáci" jsou úžasní, krásní a hodní lide v našich vzpomínkách. Připravili nám velmi krásné první Vánoce v roce 1942, kdy s koledami a hudbou a stromečkem přišli po silnici mezi oběma lágry."

Právě vzpomínky na Vánoce 1942 patří k těm nejsilnějším. Všichni internovaní  vzpomínají na ten pocit, že na světě nejsou sami, lidé nezapomněli a snaží se jim pomoci. Obyvatelům ze Svatobořic, Mistřína, Kyjova a vlastně celého se Slovácka, kteří o existenci tábora věděli, nebyl osud vězňů lhostejný. Pašovali jim jídlo a dopisy, za což jim hrozil až trest smrti. Toto svědčí o jejich odvaze a dobrém srdci.

Jan Kulheim

A ještě jsem přidal dvě videoukázky, které jsem natočil v roce 2013 v Uherském Brodě, odkud vyjelo několik transportů se Židy. Nemusím připomínat, že se jich vrátilo minimum, a bohužel i to minimum mělo často problém, aby jim "domácí Češi" po návratu vrátili například jejich majetek, kteří Židé zanechali doma nebo nechali u sousedů. I o tom se bohužel málo mluví.