Přehled fotografií

replica watches

Už sem sa zasnůbila,

pohlaví mužskému,

jemu věrnost slůbila,

stavu manželskému.

O můj Bože z výsosti,

rač mně pomoc dáti,

můj počátek z milosti.

dej ně požehnáti.

Abych ho bez prestání,

věrně milovala,

a v manželskéj svornosti,

s ním vždy prebývala.

Bych ho sobě vážila,

podle slova tvého,

lůbit sa mu snažila,

v času všelikého.

Zpěv osmdesátileté Anny Kománkové zní obecním sálem v jejím rodném Javorníku. Dojemný hlas, pomalý, táhlý, tichý, možná ten nejcennější, jaký můžete na Horňácku v těchto časech slyšet.  Stejně cenný jako písnička, kterou už téměř nikdo nepamatuje, zpívala se ve chvíli, kdy si přišel pro dívku do jejího rodného domu její nastávající muž před odchodem do kostela..

„Už sa nezpívá. Keď sa ide dnes na zdavky, tak néjni také rozlůčení z domu, pretože sa to vybavuje někde na kulturáku, a to už néjni ono," vysvětluje paní Kománková.

Z venku proniká zimní slunce, ona sedí na židli v obecním sále v Javorníku a mluví i zpívá do mikrofonu. Právě tady, v takřka prázdném sále, pod vedením doc. Lubomíra Tyllnera z Etnologického ústavu Akademie věd České republiky vznikala v prosinci 2007 monografie, věnovaná právě této ženě.

Když jsem ji navštívil doma letos v únoru, měla před sebou stejně jako při natáčení starý bratrský kancionál z roku 1753 psaný švabachem. Paní Kománkovou a mnohé další evangelíky na Horňácku doprovází od dětství, i dnes z této knihy žalmů a duchovních písní  zpívají v kostele každou neděli jednu písničku.

Pozorovat a poslouchat paní Kománkovou znamená porozumět více tomu, jaké místo v jejím životě a životě jejích vrstevníků měla víra a tradice. Jaká víra? To byla víra s pevnými kořeny, sahající až někde tam, kam sahala historie kancionálu. A čtení v něm? To byla učebnice života, v ní byla všecka mravnost i pokora, která člověku bohatě postačovala k životu.

Pokud jde o zpívání, paní Kománková mně vyprávěla o tom, jak zpívala od dětství, jak měly děti ve škole pana „rídícího" Postlera, který hrál na „hůsle". „Moc sa prvéj zpívalo," vzpomínala. „Aj můj tata byli zpěvák, aj sestra. Po pokludě, po práci, sme si všeci  sedli na dvory na lavku a zpívali sme. Sůseda už dycky na nás volala - děvčata, zpívajte!"      

Anna Kománková patří mezi ty, o kterých se v novinách píše jako o horňáckých legendách. Přestože získala mnoho ocenění, žije skromný život a ochotně pomáhá všude tam, kde je potřeba. Velká je například její pomoc ženskému sboru v Javorníku, se kterým vystupuje a ženy učí mnoho neznámých písní.

„Bez tetičky Kománkové by nevznikl náš javornický sbor, protože ona jediná je studnice starých písní, které tady už nikdo nezná a nezazpívá. Ona je poslední člověk, který odmalička poslouchal a sbíral od starých lidí písničky," podotýká členka sboru Martina Venclová. „Je nenahraditelná, ve všem, životem jakým žila, hlasem, jakým zpívá."

Setkání s paní Kománkovou patří k těm, na které se nezapomíná, ke kterým se člověk vrací a zároveň jej životem dál doprovázejí. Ale teď už ticho, „tetička" Kománková zpívá tichým a pomalým hlasem písničku, kterou  v minulosti lidé zpívali v okamžicích, když vynášeli z domu nebožtíka.

Už idem do hrobu,

do hrobu tmavého,

tam budem spočívat,

až do dňa sůdného.

Manželko, má v žale,

důfaj v Boha stále,

zdráva buď do smrti,

k Boží cti a chvále.

Sbohem, vy dítky mé,

zármutkem zemdlené,

porůčám vás svému,

otci laskavému...

RADEK BARTONÍČEK