Toto psaní mi přišlo do mejlíku od jednoho kamaráda. Původně jsem si myslel, že jde o takové ty "povídačky", které kolují internetem, ale pak jsem poznal, že toto je něco jiného. Zkuste se třeba do následujících řádků začíst, myslím, že to má smysl. A zejména teď o víkendu, kdy můžeme takové psaní více vnímat. 

Tady je skutečný příběh:

Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle; bylo studené lednové ráno. Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce. Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi.

O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně spěchal do práce.

Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila , dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi.

Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.

Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal, nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu,za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů. Toto je skutečná historka.

Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást exprimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo : na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu - dokážeme vnímat krásu ? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent?

Jedním z možných závěrů tohoto experimentu je, že jestliže nemáme chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu nejlepší kdy napsanou hudbu, kolik dalších věcí nám uniká?

Tak to je celý příběh, který mi onen kamarád poslal. Rád bych k němu něco dodal, ale nemůžu. Ti, kteří mě skutečně znají, vědí, že k tomu nemám oprávnění. Sám patřím k těm, kteří krásu kolem sebe vnímají mnohem méně než by měli. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji, bohužel je ale stále obtížnější ingnorovat všechny povinnosti kolem sebe.

Hodně jsem nad tímto vším přemýšlel v tomto týdnu, když jsem se dozvěděl o smrti jednoho chlapíka, kterého jsem dříve znal. Neměl nijak moc let, ještě neoslavil ani padesátku, pořád měl strašně moc práce a pořád jel naplno. Vypadal skvěle, řekli byste, mladík se spoustou sil a elánu! Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že se může něco stát. Stačila ale vteřina, dostal infarkt, následovala smrt. Jak se to říká? Jeho život zhasl jak svíčka.  

RB