Mnohdy se mi dá, že o těch nejpodstatnějších věcech se mluví a píše ze všeho nejméně, a myslím, že to platí i v případě témat, která se týkají dnešního svátku: Dnu matek. O matkách, o jejich úsilí, o přetěžké výchově dětí ve světě, který této výchově skládá do cesty stále větší překážky, se toho píše opravdu málo. Když jsem tedy přemýšlel, co dát na stránky v dnešní nedělní den, věděl jsem, že se na články v médiích moc spoléhat nemůžu. Nakonec jsem měl ale štěstí. 

Nevím, kolik denně přečtu článků, ale je jich určitě několik desítek, za týden jsou to stovky a možná i tisíce článků. Kdybych měl ale z této spousty a spousty článků vybrat jediný za poslední týdny, který mě velmi zaujal, měl bych to  velmi jednoduché - ten "článek" mezi ostatními prostě září, byl jsem z něho nadšený, už když jsem ho četl poprvé. Vyšel v regionálním týdeníku Dobrý den s kurýrem v pondělí a já ho tady nyní překopíruji. Snad se na mě nikdo nebude zlobit, pro pořádek dávám také odkaz na tento týdeník, najdete ho TADY.  Autorkou článku je redaktorka tohoto týdeníku Iva Pašková - díky za něj! 

Rád bych také za sebe popřál všechno dobré všem mamkám, matkám, maminkám, babičkám, prababičkám, prostě všem, které udržují pověstné teplo rodinného krbu přes všechny starosti a chmury, které to mnohdy přináší. Čím jsem starší, tím více všechny obdivuju, a tím méně chápu, kde berou onu ohromnou sílu, s kterou velmi často pomáhají nám chlapům. Často se říká, že je to nějak tak napůl, chlapi i ženské si rozdělili všechny práce i povinnosti, mně se ale zdá, že je to spíš tak 90:10. Ženy prostě nesou téměř všechnu tíhu rodin i tohoto světa, zatímco chlapi s oněmi deseti procenty míří za svými kariérami nebo koníčky. Těžko tak hledat slova, kterými bychom mohli našim "drahým polovičkám" děkovat. Tedy: Dě - ku - je - me !!!

RB

Mám čtyři děti, no a co! Maminkám nezapomeňte dát pusu a kytičku k jejich svátku

Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu mít jednou čtyři děti, určitě bych se mu vysmála. Přestože jsem jich tolik původně neplánovala, život přinesl nejrůznější peripetie a osud to tak asi chtěl.

Dnes máme dvě velké dámy - vysokoškolačky, jednu třináctiletou slečnu a sotva dvouletého prcka, který se hned po narození stal miláčkem celé rodiny.

Rodina se třemi dětmi je v dnešní době už trochu zvláštnost, ale dá se to ještě ustát. Když jsem však čekala čtvrté miminko, hodně mě to zaskočilo. Snad jsem se i styděla a rostoucí bříško schovávala za velkou brašnu přes rameno, kterou nosím místo kabelky.

Narodil se nám syn a já se pořád nemohla zbavit pocitu, že si každý ťuká na čelo, do čeho jsme se to pustili jak z ekonomického, tak ze soukromého hlediska. Pořád dokola se ptali, kolik že nás to vlastně dohromady je!? Naštěstí mám vedle sebe manžela, který všechno bere s nadhledem a z řečí o cikánech či křesťanech si akorát dělá legraci.

Postupem času jsem všechno začala brát jinak i já. Hloupé řeči posměváčků házím za hlavu, a i když naše děti nejsou vždy dokonalé, jsem na ně pyšná! Musíme se sice hodně otáčet, abychom dětem mohli dopřát studia i zájmové kroužky, ale nakonec jsem šťastná, že je nás plný dům.

Stále se něco děje, smějeme se zážitkům, kterých se denně nasbírá plno, a při neustálém řešení organizačních záležitostí velké rodiny se rozhodně nikdy nestíháme nudit. Přes to, že je u nás opravdu živo, jsem šťastná.

Teď už si mohu v klidu říct všem posměváčkům - mám prostě čtyři děti, no a co! Jsem za ně ráda!

Před spaním si říkám tuto mantru - v domnění, že je snad ochrání:

Ať jsou mé děti zdravé.

Ať své děti dobře vychovám, ať dělám co nejméně chyb.

Ať se děti nesetkají se zlými lidmi.

Ať se vždy v pořádku vrátí.

Ať jsou mé děti šťastné a zdravě sebevědomé, aby mohly zdárně čelit okolí.

Ať si užijeme každou společnou chvíli.

A ať si zachovám úsměv, zdravý rozum a nadhled.  

Tenhle deníček jsem si psala, když byly holkám čtyři a pět a čtvrt roku. Od té doby uteklo spoustu let. Lucka má dnes 21 a Terezka 20, přesto hrozně ráda vzpomínám na doby, když byly malé a směju se, co všechno vyváděly. Proto se s vámi podělím o jeden běžný den normální maminky. ...

Holky mi zase dávají zabrat - jsou jako dvě malá šídla, která do sebe neustále šťouchají a popichují se. Sotva mladší Terezka ráno otevře oči, hledá důvod, proč se s Luckou pohádat. "Nestoupej na moji postel, nedotýkej se mojí peřiny... mamíííí, Lucina se na mě mračííí!"

V šest ráno na sebe soukají nachystané oblečení do školky a marně oběma vysvětluji, že musíme pohnout, protože nestíhám autobus. U snídaně češu culíčky, pak během básničky „čistím zoubky, řízy, řízy, ať jsou čisté jako břízy..." vypulírujeme bílé perličky a urychleně pelášíme do školky, abychom tam byly mezi prvními a já stihla autobus do práce.

Den ještě pořádně nezačal a já už padám únavou. Takhle je to každé ráno, pokud děti nevede jejich tatínek (to mohou spát o hodinu déle). Já je obden rozespalé vláčím do školky a cítím se jako krkavčí matka. Úplně nejhorší je, když v půli cesty začne Terezka plakat a ve školce se s hysterickým pláčem vrhá ke dveřím. To mně rve srdce z těla a pláču ještě v autobuse.

Snad ji to brzy přejde nebo se vykašlu na práci - ale z čeho pak budeme žít? Už tak sotva vyjdeme:( Dnešek je však trochu zvláštní tím, že mají odpoledne Dolinečku a pak odjíždíme na víkend k babičce. V práci byl děsný frmol, ale já myslela hlavně na to, jestli zase Terezka nepláče ve školce (nástup velmi těžce nese, v noci se budí s tím, že už tam nikdy nevkročí, že budeme raději spolu doma a budeme se mít krásně), a také na to, co všechno holkám sbalit a jak je udržet v klidu, protože babička je akurátní dáma. Autobus domů jsem stihla tak tak - řidič už je celkem zvyklý přibrzdit mi při výjezdu z autobusového nádraží na semaforu. (hodný) Holky mě vždycky vítají, jako bychom se neviděly rok.

Po cestě ze školky se obě překřikují, když vyprávějí, jak se měly a co zažily. Lucka žalovala, že Terezka zase plakala a pak i zlobila paní učitelku, Terezka se nafoukla a nechtěla mi k tomu nic říct, jen se ke mně tiskla - a když jsem jim v kuchyni chystala svačinu, jejich spor skončil strkanicí a odraným loktem. To už bylo i na mě moc. Měla jsem chuť utéct, lehnout si tiše do houští a klidně se i nechat občůrávat psy nebo se zahrabat metr pod zem, jen abych neslyšela jejich hádání a měla chvíli klid. Přesto jsem si obě posadila na klín a promlouvala jim do duše.

Tvářily se, že chápou, že se k sobě chovají nehezky, a do pokojíčku odcházely ruku v ruce. Trvalo to však sotva pět minut, než jsem uslyšela: "Mamíííí, Tereza mě tahá za culííík, mamííí, ona si začala!!!" Asi mě picne. Místo soudcování jsem je zapojila do balení a nošení spousty věcí do auta, uklízení bytu (protože nemám ráda vracet se do chlívku).

Na poslední chvíli jsme ujížděli do Dolinečky. Během hodiny, co holky tancují, ještě nakoupit dárky a nějaký nákup a s pěnou u pusy čekat, až skončí. Vyjíždíme a cácorky začaly hrát jejich nejoblíbenější hru. "Tatííí, kolik jsme ujeli kilometrů? Mamííí, kolik nám ještě zbývá?" Za tři minuty znovu: "Tatííí, kolik jsme ujeli kilometrů? Mamííí, kolik nám ještě zbývá?" Než však svoje otázky zopakovaly podesáté, jako mávnutím proutku obě usnuly. V autě se rozprostřel božský klid, jen vrnění motoru rozráželo ticho a začalo uspávat mě, na smrt unavenou maminu.

Už jsem myslela, že dnešní maraton končí, avšak ouha. Hned za Brnem nám auto škytlo a chcíplo docela. To už jsem se začala smát. Nakonec to byla jen nějaká prasklá hadička, kterou manžel sehnal a opravil po třech hodinách na silnici. Za tmavé noci jsme se dotrmáceli k babičce, která se ještě mračila, že jedeme pozdě (mobily tehdy nebyly). Uléháme dlouho po půlnoci a v šest ráno zase slyším: "Nestoupej na moji postel, nedotýkej se mojí peřiny... mamíííí, Tereza mně schovala panenku!"

Tohle je jen jeden z příběhů, které jsem si stačila poznamenat, než se mi narodila ještě Baruška a Honzíček. Teď je u nás ještě o mnoho veseleji. Přesto - i když je mi někdy z toho frmolu na padnutí, mrzí mě, když si občas nerozumíme, když se pohádáme, rozčiluji se i trápím, prožívám štěstí i smutky - hrozně moc je miluji a jsou pro mě vším.

Iva Pašková