Přehled fotografií

Jsem rád, že sem můžu dát v sobotní ráno následující text i fotografie - víkendové volno je pro takový "příspěvek" tím nejlepším okamžikem. A možná je i správným okamžikem popřemýšlet, jestli příští rok nejít s poutníky také. Moc děkuju autorovi textu Václavu Hájkovi i autorovi fotografií Kamilu Pavelkovi, že těmto stránkám své příspěvky svěřili...

RB   

NEJEN O POUTI

Něco přijmout, dále to předat, překonat při tom vzniklé obtíže a umět si vychutnat každou radost - tak by se dal, podle mého soudu, jednoduše shrnout smysl pouti životem. Úplně stejný, pouze více koncentrovaný je smysl každé jiné pouti. A tak se může stát, sejde-li se navíc dobré společenství s dobrým počasí, pouť velice silným i příjemným prožitkem.  

To co přijali lhotští poutníci při 2.novodobé pouti ze Lhoty na sv. Hostýn lze shrnou do dvou oblastí. Ta lépe popsatelná je tradice. Tradice předválečných generací a také navázání na činnost Stani Budaře. To si všichni přítomní uvědomili, když jsme u jeho hrobu na začátku letošního putování slyšeli od Elišky Pospíšilové svatou pravdu, že „tělo odchází, duch zůstává". Tělesná smrt nás rozděluje, ale živý duch spojuje. V případě před rokem zemřelého poutníka od hrobu sv. Jakuba, podobně jako mého přítele nejvěrnějšího, který zemřel na leukémii před svou čtyřicítkou, je jasně cítit kolik duší jejich stále živý duch dokáže, bez ohledu na plynoucí čas, spojovat. Se základním pravidlem životní pouti, příchodem a odchodem, se setkáváme neustále. S tím nic neuděláme. O to víc záleží, jak se podaří využít vymezený čas. A kolik duší dokážeme spojovat.

Neviditelná síla spojovala více než 30 poutníků nejen mezi sebou, ale i například s mladým, poněkud asketickým farářem v Březnici při společné bohoslužbě i večeři, nebo matkou mladé poutníka z loňské pouti do Compostely z Karviné, která se k nám hlásila na Hostýnku. Snad nejvíce však vyzařovala z celého společenství při závěrečné Křížové cestě v cíli našeho putování. V životě dostáváme velké dary. Je na každém z nás zda je přijmeme a jak s nimi naložíme.

Opravdové přijetí znamená nenechávat si to nejlepší pouze pro sebe, ale snažit se o to podělit. Na naší pouti se to, dle mého názoru, beze zbytku podařilo, za což patří velký dík nejen Mirkovi a Elišce Pospíšilovým, nejzkušenější poutnici a zpěvačce Lidce „kostelníkovéj", všem kteří „úplně samozřejmě" pomohli s organizací, ale hlavně všem zúčastněným, neboť ti se svou obětavostí přičinili o to nejdůležitější. Silný a krásný prožitek.

K dobrému pocitu jistě přispívá i překonání některých obtíží, které s několikadenním putováním souvisí. Ať je to tvrdá a chladná podlaha při nocování v tělocvičně v Březnici, nebo ještě chladnější probuzení pro ty mladší z nás při nocování ve stanech na Rusavě. Nezbytnou zkouškou odolnosti jsou i puchýře, se kterými někteří bojovali už po prvním dvanáctihodinovém putování. Všechny takové nevyhnutelné strasti však byly lehce zapomenuty, nebo často obráceny ve srandu, když se podařilo dosáhnout cíle. A to nejen toho měřeného kilometry.

Za všechny poutníky přeji všem ostatním, aby se jim dařilo putovat životem stejně radostně a úspěšně jako nám letos ze Lhoty na sv. Hostýn.

Tak to cítím já Václav Hájek