Tak toto

Nyní vás zvu do Hluku, na památkové domky, kde včera místní "tetička" Marie Lekešová popré ukázala svou knížku s názvem Jak se dříve žilo a co se jedlo v Hluku aneb Opomíjená jídla a zvyky.

Nejdříve dávám dvě videoukázky, ta druhá je už z okamžiků, kdy program skončil a řada lidí odešla, jenže zpěvačka Vlasta Grycová v té chvíli ještě přišla k mikrofonu a ještě zazpívala. A na druhé ukázce můžete slyšet paní Lekešovou, co říkala o vzniku knížky.

A TADY už jsou fotky Štěpána Mitáčka ... 

Rád bych upozornil, že knížka paní Lekešové není jen o vaření, byť čekám, že všude se o ní bude zřejmě mluvit a psát jako o knížce jídel a receptů. Přečtěte si prosím ale dobře celý název knížky, a povšimněte si především slovíčka "opomíjená". Do knížky jen vepsal manžel paní Lekešová a myslím, že jej přesně trefil. Manželé Lekešovi psali, vařili a fotili opomíjená jídla. Především jim šlo ale o to napsat o opomíjených zvycích, rituálech, tradicích, které dávali člověku a celému společenství lidí jakýsi řád a pořádek, který už dnes z života mizí ve ztracenu.   

Čím jsem starší, tím víc nad tímto řádem (nebo můžeme napsat tradicí) žasnu a tím více nad ním přemýšlím. Když se nám nedávno narodila druhá dcera, objevila se u našich dveřích paní Morozová z Hluku v kroji a s jakýmsi "batohem" na zádech. Díval jsem se na ni tak trcohu jako na zjevení a ona mi začala vysvětlovat, že jde za mojí ženou a dcerkou, že se tak dříve chodilo a chodilo se přesně tak, jak ona přišla - například s čerstvou polévkou. Poslouchal jsem ji, děkoval jí, ale stejně jsem měl v hlavě tisíc jiných věcí a nedocenil jsem, čeho jsem byl svědkem a jak moc bych měl být paní Morozové vděčný.

Později po této vzácné návštěvě jsem si povídal s paní Lekešovou, od které jsem se detailně dozvěděl, jak to vlastně s takovými návštěvami bylo. A dozvěděl jsem se, že také ona tak chodívala a je takto vyfocena také v knížce, byť tentokrát to bylo spíše focení kvůli knize.

Tedy, paní Morozová, paní Lekešová, a v minulosti mnoho a mnoho jiných žen takto chodily jako kmotřenky, které - a to už cituji paní Lekešovou v knize - byly zárukou, že narozené dítě bude nejen pokřtěno, ale hlavně že bude také v křesťanském duchu vychováno.

"Kmotřenka a kmocháček navštívili rodičku během šestinedělí třikrát. V první návštěvní den přinesla kmotra rodiččce slepičí polévku i s uvařenou slepicí a nudlemi, a také koš, plný usmažených božích milostí. Kmotra šla v kroji, na zádech nesla koš svázaný bílým ubrusem, v jedné ruce polévku v konvičce ovázané šátkem, aby polévka nevychladla. V druhé ruce nesla nudle v misce ovázané také šátkem. Bývalo zvykem, že kmotra vcházela do domu přesně při prvním úderu zvonu na hlucké věži, oznamujícího pravé poledne. Samozřejmě byla vítána celou rodinou. První její kroky vedly k matce s dítětem, které pozdravila slova: "Pozdrav vás Pán Bůh" a dítě přivítala: "Tož, vitaj na tento boží svět," píše v knize paní Lekešová.  

Jak bychom dnes ve většině rodin na takovou návštěvu reagovali? Asi jako já, měli bychom pocit, že někdo "divný" přišel z nějakého jiného světa. On by ovšem "jenom" přišel ze světa, který tady byl a v němž vyrůstali naši předci. Na něj vzpomíná paní Lekešová a prostřednictvím knížky vybízí čtenáře k přemýšlení, aby zvyky či tradice onoho světa neopouštěli. A jestliže je v knížce plno receptů, skončím jídlem. Proč ona kmotra nesla slepičí polévku? I to mělo ve světě našich předků svůj hluboký smysl a užitek, výtečná a pravá slepičí polévka přece byla pro ženu, oslabenou porodem, tím nejlepším jídlem. 

V tomto případě, ale i v mnoha jiných, budete možná jako já žasnout nad tím, jak naši předci měli svůj život uspořádaný (čímž nechci tento život idealizovat), jak také přistupovali k jídlu, jak ho vnímali a jak také mělo každé jídlo v roce svůj čas. Opět, stejně jako u tradic, i tady mělo všechno svůj řád a smysl, nic se nedělo náhodně, i v přístupu k jídlu se projevovala skromnost, střídmost a užitečnost, jistě ovlivněná i tím, že jídlo, stejně jako všechno ostatní na tomto pozemském světě, bylo vnímámo jako dar Boží. Paní Lekešové i jejímu muži patří velké poděkování za to, že knížku nejen o opomíjených jídlech připravili a překonali i všechny starosti a problémy, které jim zrod knihy přinášel.     

Promiňte mi toto delší psaní, většina lidí dnes přeletí fotky nebo videa, ale mně se zdá stále důležité dávat sem "klíč" v podobě textu, kterým se snažím přiblížit podstatu toho, čeho mám to štěstí být svědkem - třeba právě včerejšího dění na památkových domcích, za které děkuju všem, kteří jej připravili a podíleli se na něm. Určitě je tady ještě vzpomenu.

RB

Manželé Lekešovi, autoři knihy, o kterou byl včera v Hluku obrovský zájem. Takto včera přicházeli do památkových domků, usmívají se, ale příprava knížky, kvůli které paní Lekešová speciálně uvařila řadu jídel, jim přinesla spoustu starostí a práce. 

Paní Vlasta Grycová, zpěvačka ze Strání. Dnes se o zpěvačkách jako je ona říká "legendy". Napsal bych jednodušeji, že mnozí lidé mají v našem regionu paní Grycovou velmi rádi, myslím, že víc, než kteroukoliv jinou. I v Hluku vystupovala paní Grycová velmi srdečně, a když píšu, že vystupovala, nemyslím tím "jen" zpěv, ale třeba i povídání s lidmi, kteří do domků přišli... A pokud vás překvapil primáš CM Babica, jmenuje se Miroslav Můčka a je ze Strážnice - Babici hodně slušel :)   

Marie Lekešová, včera mi říkala, že v Hluku vařila na 135 svatbách. Tady lidem vysvětluje, jak vznikl nápad na knížku. Mohly za to částečně Klebetnice, což - jak mnozí víte - je folklorní soubor několika žen, které mimo jiné s paní Lekešovou jednou za rok vaří podle starých receptů.

Když vzpomínám Klebetnice, tady je jich včerejší zpívání ...

 A tady se můžete podívat na už archivním videu, jak to vypadá, když vaří paní Lekešová s Klebetnicemi...