Nepamatuji si, že by někdy někde vyvolal některý názor na adresu lidové kultury, tradic, folklóru a Slovácka tak ohromnou debatu a nesouhlas jako názor, který otiskl novinář Petr Holec na internetových stránkách známého časopisu Reflex. Pokud třeba někteří ještě tento text neznáte, přetiskuji ho tady a zároveň dávám odkaz na web Reflexu i na diskusi.
TADY najdete článek na webu
A TADY je navazující, skutečně bouřlivá, diskuse rovněž na webu Reflexu
I když jsem osobně už slyšel na adresu autora článku i textu mnoho kritických názorů a dokonce mi přišlo i stanovisko jedné obce, která žádá omluvu časopisu, přiznám se, že necítím takové rozhořčení a už vůbec se nezlobím, že tento text spatřil světlo světa.
Naopak, jsem rád, že tento názor Petr Holec napsal a časopis Reflex ho publikoval, byť s tímto pohledem absolutně nesouhlasím a se svými stránkami usiluji už několik let o něco, co je v naprostém protikladu s takovým názorem. Přesto všechno si opravdu myslím, že bychom měli být za tento text vděční.
Myslím, že podobný názor jako Petr Holec má řada dalších lidí, a to nejen v Čechách, ale třeba zrovna na našem Slovácku. Sám jsem názory tohoto typu několikrát slyšel, ale jejich autoři většinou neměli odvahu tyto své názory sdělit veřejně více lidem nebo je sepsat. Už proto je tedy dobré, že to někdo udělal za ně.
Zároveň bychom měli být za tento názor vděční proto, že věci, ze kterých si Petr Holec tak trochu dělá srandu a posmívá se jim, nejsou až tak nereálné či nepravdivé. Například nebezpečí toho, že z naší lidové kultury či nehmotného kulturního dědictví v UNESCO začneme dělat maškarádu pro turisty skutečně existuje, a to dosti reálně. A stejně tak sami dobře víme, že některé folklorní akce už dávno ztratili svou podstatu a kroje na nich slouží jen jakási rekvizita nebo způsob, jak získat větší kapesné. A stejně špatné to je občas s alkoholem, který rovněž Petr Holec vzpomíná. Nemusíme si přece nic nalhávat, stále častěji se přece stává, že tam, kde bychom čekali třeba příjemné okamžiky s písničkou nakonec uslyšíme jen pazvuky ožralců sotva plnoletého věku.
Věřím, že text v časopisu Reflex mnohé čtenáře a lidi na Slovácku nepřímo donutí k tomu, aby nad svým rodným krajem přemýšleli možná víc do hloubky než kdykoliv dříve. Aby přemýšleli nad tím, jakým způsobem bychom měli po našich předcích přebírat jejich ohromné kulturní dědictví a jak bychom ho měli předávat našim dětem.
Pokud se vydáme cestou obrovských estrád na pódiích a náměstích, pokud budeme ze sebe dělat cvičené opice pro turisty, bude to znamenat jedině pro lidovou kulturu smrt a pro naše děti nudný a bezkrevný život u televize a počítačů. Lidová kultura, naše tradice, písničky, zvyky, vztah k víře či přírodě musí vycházet z našeho samotného života, ze života rodin, z lásky dětí k rodičům a rodičů k dětem, ze vztahu a vzájemného respektu lidí, kteří žijí vedle sebe v malých společenstvích, ve spolcích, různých sdruženích nebo vesnicích.
Při čtení Reflexu jsem si znovu uvědomil, jak je obtížné přiblížit lidem, kterým lidové tradice nic neříkají, život na Slovácku, smysl lidových tradic i jejich velký užitek pro život člověka. Toto nepochopení velmi dobře znám, deset jsem jsem se pohyboval v Praze v novinářském prostředí a viděl jsem, jak je těžké po víkendových návratech ze Slovácka vysvětloval, proč člověk na Slovácko utíká. I proto jsem se nakonec rozhodl vrátit domů a dělat tyto stránky i další věci, který by Slovácko a jeho tradice co nejlépe přibližovaly.
Petra Holce a některé další lidi bych nepřesvědčil o tom, že ono vysmívané Slovácko je stále ještě ojedinělým místem v naší zemi. Ojedinělým a výjimečným právě díky lidové kultuře a mnohým lidem, kteří tady žijí. Jistě, mnozí z nich odcházejí, často jsou to ti, kteří lidovou kulturou, vírou a sepětím s přírodou skutečně žili a nemuseli ji ani předvádět. O to těžší to budeme mít my a generace, které přijdou po nás.
Zároveň ale nemějme o našem Slovácku a nás samotných zbytečně přehnané iluze a nebojme se dívat do zrcadla, které nás nemusí vždycky ukazovat v tom nejlepším světle. Slovácko se začíná stále více podobat jiným částem naší země a přes svou jedinečnost o ni pomalu přichází. Bohužel.
RB
Tady jsem ještě text Petra Holce z Reflexu překopíroval:
Česko, poťouchlý ráj UNESCO
Jako poslední dobou stále častěji byly i úterní večerní Události na ČT festivalem zpráv, na něž se dá dívat, jen když spíte. A zvlášť poté, co veřejnoprávní televize začala i z hlavního zpravodajství dělat laciné televarieté a dokonce angažovala vlastního podkrkonošského zpravodaje.
Na jednu úterní zprávu přesto nezapomenu: ve Strání, dědině na česko-slovenské hranici, si na den masopustu zase přihnuli trochu víc kořalky, oblékli šaty dávných předků a napadlo je, že si i jejich rituální šavlový tanec fašank - asi nejlíp ho lze popsat jako folklórní výmluvu ztřískat se i v pracovní den - zaslouží zapsat na seznam UNESCO, když už může být dědictvím i něco jako vlčnovská Jízda králů.
Svým způsobem své krojované spoluobčany mluvící řečí, jíž stěží rozumím i po lahvi moravské pálenky, chápu: když už jsme UNESCO obohatili jízdou legračně oblečeného chlapce na koni, proč neskórovat i tancem podobně legračně oblečených dospělých mužů? Pořád lepší, než zkoušet zapsat tržnici v Hatích.
Oběma moravským vesnicím, na nichž se nejdřív zle pomstilo čtyřicet let komunismu a poté i dvacet let postkomunistické svobody, takže jde o skutečné dědictví, jde stejně o to samé: přilákat vždy zírající japonské turisty, kteří při pohledu na lidi ve starém oblečení zapomenou na lakotu a pustí nějakou tu korunu, když už se místní tak snaží. Jinak totiž na Moravu skoro nikdo nejezdí.
Vlastně mě napadá: kde je sakra vševěd Tomio Okamura? Vždyť může vše natočit sám a prodávat Japoncům moravský folklór přes web. Řekněme něco podobně geniálního jako nápad s plyšáky fotícími se na Karlově mostě. Možná by se mohl vlčnovským králem stát i sám, když už o sobě tak rád říká, že je šikmooký Moravák.
Jen mě napadá, že když mají tolik skvělých námětů pro UNESCO na Moravě, měli bychom se svými klenoty přispět i my, Češi. Ani my se nemáme za co stydět. Například jen kousek od domu v Holešovicích, kde bydlím, je zřejmě největší bordel v Evropě. Svůj dávný rituál zde sice předvádějí spíš dívky, ale i ony mají velmi specifické kroje. Byť samozřejmě uznávám, že výrazně střídmější než na Moravě. Doufejme jen, že se příznivě vyjádří i etnografové. Pozitivní verdikt totiž dávno vynesli zahraniční turisté: večer jich tady potkáte víc než za rok na celé Moravě - UNESCO neUNESCO.
Nevykládejte si to nijak šovinisticky: nemám nic proti moravskému folklóru, ostatně doma se nás spousta převléká do mnohem horších věcí než staré sukně. Jen bychom zoufalou touhu přilákat turisty neměli maskovat národním dědictvím.
PETR HOLEC
